ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4344.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4344/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. Ing. O. K., Dr.Sc., 2. Ing. A. K., CSc., 3. R. S., zastoupených JUDr. Janem Bachanem, advokátem, 691 01 Mikulov, Na hradbách 66, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 8. 2008, sp. zn. 14 Co 385/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1593/95 (žalobců Ing. O. K., Dr.Sc., Ing. A. K., CSc., a R. S., zastoupených JUDr. Janem Bachanem, advokátem, proti žalovaným: 1. Zemědělskému družstvu Přítluky – Nové Mlýny, v likvidaci, Přítluky č. 152, zastoupenému Mgr. Olgou Vlčkovou, advokátkou, 600 00 Brno, Údolní 11, a 2. ZEPRO, a. s., Přítluky, Přítluky č. 152, okres Břeclav, zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem, 690 00 Břeclav, Dukelských hrdinů 2, o určení neplatnosti smlouvy a o náhradu za odstraněnou stavbu, trvalé porosty a zaplacení majetkových podílů), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců (podané u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1593/95) bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze 17. 3. 2006, čj. 9 C 1593/95-300. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla (výrokem označeným I.) zamítnuta žaloba žalobců o neplatnost smlouvy z 20. 6. 1996, uzavřené mezi Zemědělským družstvem Přítluky – Nové Mlýny a akciovou společností ZEPRO o převodu zemědělskohospodářského objektu – ovocnářské haly na pozemku parc. č. 1/1 v katastrálním území N. M. (obec P.). Dále bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně (výrokem označeným II.) zamítnuta žaloba žalobců o zaplacení náhrady za odstranění stavby a za trvalé porosty žalobci Ing. O. K., Dr.Sc., částkou 546.187,60 Kč s 3% úrokem z prodlení od 7. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, a žalobkyni R. S. částkou 546.187,60 Kč s 3% úrokem z prodlení od 7. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, a žalobci Ing. A. K. částkou 546.187,60 Kč s 3% úrokem z prodlení od 7. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, a žalobkyni R. S. částkou 546.187,60 Kč s 3% úrokem z prodlení od 7. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, jakož i o vydání žalobcům (každému z jedné ideální třetiny) zemědělskohospodářského objektu – ovocnářské haly na pozemku parc. č. 1/1 v obci P., a to na úhradu nároku žalobce Ing. O. K., Dr.Sc., 675.320,33 Kč, na úhradu nároku žalobce Ing. A. K., CSc., 675.320,33 Kč a na úhradu nároku žalobkyně R. S. 675.320,33 Kč. Také bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně (výrokem označeném III.) zastaveno řízení o té části žalobního návrhu žalobců, kterou bylo od žalovaného Zemědělského družstva Přítluky – Nové Mlýny požadováno zaplacení částky 509.874,- Kč žalobci Ing. O. K., CSc., částky 485.449,- Kč žalobci Ing. A. K., CSc., a částky 531.247,- Kč žalobkyni R. S. (u všech s 18% úrokem z prodlení od 30. 5. 1996 do zaplacení), a to „na majetkových podílech z transformace Zemědělského družstva Přítluky – Nové Město“. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení žalovanému Zemědělskému družstvu Přítluky – Nové Mlýny 104.670,40 Kč a žalované a. s. ZEPRO 147.417,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Zemědělskému družstvu Přítluky – Nové Mlýny bylo uloženo zaplatit žalobci Ing. O. K., Dr.Sc., 20.400,- Kč, žalobci Ing. A. K., CSc., 19.420,- Kč a žalobkyni R. S. 21.250,- Kč (za zaplacený soud poplatek) do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 3. 2008, sp. zn. 14 Co 385/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze 17. 3. 2006, čj. 9 C 1593/95-300, potvrzen v zamítavém výroku, označeném I.; byl však změněn ve výroku, označeném II, takže byla zamítnuta žaloba žalobců o náhradu za odstranění stavby v obci P., za trvalé porosty na pozemku parc. č. 1/1 v katastrálním území N. M. (obec P.) a za nevypořádané majetkové podíly z transformace žalovaného Zemědělského družstva Přítluky – Nové Mlýny (v částkách 546.187,60 Kč u každého ze žalobců), jakož i o náhradu částkami 129.132,75 Kč (u každého ze žalobců) z titulu nevypořádaných majetkových podílů z transformace žalovaného Zemědělsko družstva Přítluky – Nové Mlýny, jakož i o převedení objektu čp. 1 v P. na pozemku parc. č. 1/1 v katastrálním území N. M. žalobcům (každému z nich z jedné ideální třetiny) a také o uložení povinnosti žalovanému Zemědělskému družstvu Přítluky – Nové Mlýny zaplatit každému ze žalobců úrok z prodlení od 7. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení z částky 546.187,60 Kč. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo také vysloveno, že se odmítá žaloba žalobců „v části subsidiárního petitu navržené eventuality na uložení povinnost žalovanému Zemědělskému družstvu Velké Přítluky – Nové Mlýny zaplatit každému ze žalobců částkou 129.132,73 Kč z titulu nevyplacených majetkových podílů z transformace žalovaného družstva do výše hodnoty 1/3 objektu v částce 675.320,73 Kč u každého ze žalobců převedením zemědělského objektu čp. 1 v P. na pozemku parc. č. 1 v katastrálním území N. M. v rozsahu spoluvlastnického podílu k ideální jedné třetině každému žalobci“. Uvedený rozsudek byl také změněn ve výroku (označeném IV.) o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou akciovou společností ZEPRO, a to tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované a. s. ZEPRO na náhradu nákladů řízení 10.419,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Zemědělskému družstvu Velké Přítluky – Nové Mlýny na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 62.955,- Kč a žalované a. s. ZEPRO na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 7.824,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nenapadeného výroku, označeného III., o částečném zastavení řízení) i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, podle ustanovení §212, věta první, a §212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobci nemají v daném případě naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení neplatnosti smlouvy z 20. 6. 1996, o převodu nemovitosti, když tuto neplatnost spatřují v rozporu se zákonem i s dobrými mravy. Odvolací soud poukazoval na to, že určovací žaloba má preventivní povahu a není na místě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly a kde tedy je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu. Rozhodnutí soudu o neplatnosti kupní smlouvy ohledně nemovitosti samo o sobě nemůže být podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, protože jím není řešena otázka vlastnictví nemovitosti; podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí může být ovšem rozhodnutí o určení vlastnictví, k němuž otázka platnosti kupní smlouvy má povahu řešení předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Odvolací soud měl proto za to, že soud prvního stupně správně žalobní návrh žalobců na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti (uzavřené 20. 6. 1996) zamítl a tento výrok rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil.
Odvolací soud dále měl za to, že pokud šlo o další zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se náhrady za odstranění stavby za trvalé porosty, žalobci ani po opakovaném poučení „o nutnosti formulovat žalobní návrh tak, aby byl materiálně vykonatelný“ v průběhu řízení před soudem prvního stupně svůj žalobní návrh neupřesnili, a to ani ve svých třech podáních (z 9. 3. 1999, z 28. 2. 2001 a ze 6. 3. 2001), a to posléze ani po výzvě soudu prvního stupně, učiněné usnesením z 31. 3. 2005, čj. 9 C 1593/95-255. K odstranění nedostatku žaloby, bránícího pokračování v řízení z hlediska formulace žalobního petitu tak, aby navrhované rozhodnutí bylo vykonatelné, tu tedy nedošlo. Z uvedených podání žalobců bylo ovšem alespoň zřejmé, že se domáhali uspokojení nároků na náhrady za odstranění stavby a za trvalé porosty formou převodu ovocnářské haly podle ustanovení §22 odst. 8, věta první a druhá, zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Podle uvedeného ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb. ovšem jen je-li na pozemku vlastníka pozemku stavba ve vlastnictví jiné právnické osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve vlastnictví státu a má-li vlastník pozemku nevypořádané nároky na poskytnutí náhrady podle tohoto zákona nebo nárok na vydání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. ve výši nejméně 50% ceny stavby vůči vlastníku stavby, může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout soud o převodu stavby vlastníkovi pozemku; vlastník budovy má v takovém případě právo na náhradu ve výši, o kterou cena stavby převyšuje nároky vlastníka pozemku. Na základě citovaného ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. může soud rozhodovat o převodu stavby oprávněným osobám za předpokladu, že je na jejich pozemku stavba ve vlastnictví povinné osoby, která má ve vztahu k oprávněným osobám nevypořádané restituční nároky. Odvolací soud však na základě této právní úpravy pro daný případ dovozoval, že stavební nemovitost, o níž jde v tomto řízení, je ve vlastnictví žalované akciové společnosti ZEPRO, která ve vztahu k žalobcům není v postavení povinné osoby, tedy nikoli ve vlastnictví žalovaného Zemědělského družstva Přítluky – Nové Mlýny, které naopak povinnou osobou tu je. Proto již z tohoto důvodu nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, žalobě žalobců vyhovět; odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu), a to s formulační změnou tohoto výroku po upřesnění žalobního návrhu v průběhu odvolacího řízení.
Odvolací soud posléze ještě uváděl, že žalobci ani svým podáním ze 6. 6. 2007, obsahujícím eventuální petit žalobního návrhu, vady své žaloby neodstranili, neboť ji ve formě uplatnění eventuality ponechali v původním znění tak, jak o něm bylo již dvakráte soudem prvního stupně rozhodnuto (vyjma pouze formulační změny ve vztahu k formě restituce, kdy namísto pojmu „vydání“ nemovitosti uvedli pojem „převedení vlastnictví). „Eventuální petit přitom přichází v úvahu v zásadě pouze v žalobách vlastnických, znějících na plnění, jestliže by nebylo možné věc vydat pro její neexistenci; za řádný eventuální petit nelze považovat uplatnění jiného nároku pro případ, že první žalobní petit bude shledán nepřípustným“. Byl proto odvolací soud toho názoru, že neurčitost žalobního petitu v dané právní věci brání dalšímu pokračování v řízení, neboť převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost (§103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu); odvolací soud tedy, pokud žalobci uplatnili eventuální petit, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že v této části žalobu odmítl (§220 odst. 1 písm. b/, §211 a §43 odst. 2 občanského soudního řádu).
Výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud odůvodnil poukazy na ustanovení §220 odst. 1 písm. c), §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu; důvody pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu odvolací soud tu neshledal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12. 6. 2008 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu dne 11. 8. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a z obsahu jejich dovolání vyplývalo, že mají za to, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především vyslovovali své přesvědčení, že v tomto řízení prokázali výši svých nároků vůči žalovanému Zemědělskému družstvu Přítluky – Nové Mlýny a protiprávnost jednání tohoto žalovaného při převodu ovocnářské haly do majetku žalované akciové společnosti ZEPRO; proto také původním rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi bylo jim v plném rozsahu vyhověno, a to rozsudkem z 26. 7. 2001. Poukazovali na to, že mezi nimi a žalovaným družstvem byla i uzavřena dohoda o vydání restitučního majetku, která byla schválena Pozemkovým úřadem v Břeclavi; žalované družstvo se však proti tomuto rozhodnutí odvolalo a jeho odvolání bylo tehdejším Ústředním pozemkovým úřadem přijato. Protože hrozilo nebezpečí, že Zemědělské družstvo Přítluky – Nové Mlýny ovocnářskou halu převedlo na žalovanou akciovou společnost ZEPRO, obrátili se žalobci se svou žalobou na soud, a to i s návrhem na vydání předběžného opatření. Když o tomto předběžném opatření nebylo soudem rozhodnuto, žalovaný využil této nečinnosti soudu a halu skutečně na uvedeného nabyvatele převedl smlouvou z 20. 6. 1996 a v mezidobí od rozhodnutí o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o předběžném opatření ze 16. 7. 1996 došlo dokonce k zápisu o uvedeném převodu vlastnictví do katastru nemovitostí (dne 30. 1. 1996). V odvolacím řízení, týkajícím se předběžného opatření, již náprava nebyla zjednána. Katastrální úřad v Břeclavi převod haly zapsal do katastru nemovitostí, přestože byl obeznámen se skutečností, že o předmětnou halu je veden spor.
Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že převod uvedené haly byl uskutečněn v rozporu s ustanovením §5 zákona č. 229/1991 Sb., když převádějící družstvo tento převod odůvodňovalo vydáním haly jiným oprávněným osobám; tyto osoby však oprávněnými osobami z restituce nebyly a pokud byl převod haly proveden na úhradu nároků z titulu majetkových podílů dotyčných osob na transformaci družstva, u této možnosti nebyla ani prokázána skutečnost, že by tyto osoby byly samostatně hospodařícími rolníky; tím se však soud prvního stupně vůbec nezabýval. V řízení bylo také prokázáno, že osobám jednajícím za žalované družstvo bylo známo, že se v případě ovocnářské haly jedná o majetek, na nějž je uplatněn restituční nárok, ale přesto přikročili k tomu, aby byla tato hala vyvedena z majetku žalovaného družstva a převedena na žalovanou akciovou společnost ZEPRO. Ze všech těchto okolností vyplývá naléhavý právní zájem na straně žalobců o požadované určení neplatnosti smlouvy. Není vůbec opodstatněn závěr odvolacího soudu, že se žalobci domáhali pouze zaplacení podílů žalobců „jako postupu nepřipouštěného zákonem o půdě“. Odvolací soud se tak zcela odklonil od názoru soudu prvního stupně, vysloveného v jeho původním rozsudku z 26. 7. 2001, v němž byl správně vyhodnocen protiprávní postup obou žalovaných při převodu ovocnářské haly a byla vyslovena neplatnost smlouvy z 20. 6. 1996; rozsudkem odvolacího soudu z 20. 3. 2008 se naproti tomu „stvrzuje beztrestnost protiprávního postupu žalovaného Zemědělského družstva Velké Přítluky – Nové Mlýny“.
Dovolatelé jsou také přesvědčeni, že od počátku tohoto sporu žádali naturální plnění jako náhradu za odstranění stavby a za trvalé porosty vydáním ovocnářské haly. Podle názoru dovolatelů byl soudu předložen dopis právního zástupce žalovaného družstva z 11. 1. 1993, z něhož vyplývá uznání závazků žalovaných k úhradě požadavků žalobců.
Dovolatelé jsou také přesvědčeni o tom, že není správné tvrzení žalovaného družstva o prekluzi nároku žalobců na vydání náhrad; toto tvrzení je chybné a zavádějící, neboť novelou zákona o půdě byl ke dni 31. 12. 1993 prekluzní termín vypuštěn.
Dovolatelé mají za to, že „převodní smlouva z 20. 6. 1996, uzavřená mezi oběma žalovanými, nemůže být ponechána v platnosti i pro její zřejmý rozpor s právem co do způsobu, jakým k převodu došlo.
Dovolatelé vyslovovali i nesouhlas s názorem odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti v řízení uplatněných požadavků žalobců. V tomto sporu byla jasně vypočtena hodnota nároků na náhrady za odstranění stavby a za trvalé porosty; doložena byla doba uplatnění těchto nároků vůči žalovanému Zemědělskému družstvu Přítluky – Nové Mlýny podáním žaloby; doložena byla také výše nároků na majetkové podíly z transformace a rovněž byla prokázána hodnota ovocnářské haly (znaleckým posudkem), kterou hodnota nároků žalobců vysoko přesahuje. Jsou proto dovolatelé přesvědčeni, že veškeré uplatněné nároky v každé fázi tohoto řízení umožňovaly materiální vykonatelnost navrhovaného rozhodnutí; dovolatelé mají i za to, že odvolacím soudem nebylo ostatně přesvědčivě vyloženo, v čem je údajná nemožnost takové rozhodnutí vykonat. Dovolatelé mají za to, že neustále požadavky odvolacího soudu na precizování žalobního návrhu žalobců při zdůrazňování podmínky materiální vykonatelnosti rozhodnutí způsobily v tomto řízení odklon od objasnění merita věci. „Pochybení státních a soudních orgánů v řadě případů v průběhu projednávaní této projednávané právní věci nejsou brána v úvahu a jsou již zapomenuta“. Tento postup odvolacího soudu způsobuje další majetkovou křivdu vůči žalobcům.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že jimi předložené důkazy zakládají oprávněnost naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti převodní smlouvy z 20. 6. 1996 ohledně objektu ovocnářské haly.
Dovolatelé rovněž mají za to, že tu měly soudy v daném případě, vzhledem k povaze projednávané právní věci i délce tohoto patnáctiletého řízení i možnost užít v tomto řízení i ustanovení §150 občanského soudního řízení ohledně nákladů tohoto řízení.
Ve vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů byl zejména zdůrazněno, že žalobci neoprávněně žádají vydání ovocnářské haly, i když tato hala nebyla nikdy jejich majetkem či majetkem jejich právních předchůdců, takže žalobci vlastně požadují duplicitní plnění majetkových podílů z transformace.
Přípustnost dovolání dovolatelů lze především posoudit (co do potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu), jak mají za to i dovolatelé, podle ustanovení §237 ost. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soudem prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku (v daném případě v rozsudku z 26. 7. 2001) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (v daném případě se tak stalo usnesením odvolacího soudu ze 16. 7. 2004).
Přípustnost dovolání dovolatelů byla dále dána (pokud šlo o měnící výroky rozsudku odvolacího soudu) ustanovením §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud z dovolání dovolatelů vyplývaly jejich námitky směřující proti postupu soudů v této právní věci, zabýval se dovolací soud tím, zda je řízení v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), přičemž vycházel z toho, jak je toto ustanovení vykládáno v uveřejněné judikatuře soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v řízení projevil v průběhu řízení, nikoli až při rozhodování, přičemž o vadný postup jde zejména tehdy, jestliže v jeho důsledku došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. – Podle názoru dovolacího soudu k takové vadě řízení (ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) v daném případě nedošlo.
Pokud šlo o posouzení žalobního návrhu žalobců na určení neplatnosti smlouvy z 20. 6. 1996 (uzavřené v daném případě mezi oběma žalovanými), bylo nutno konstatovat, že tu odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel správně z právního závěru, zaujatého v rozhodnutí uveřejněného pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a to, že „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§80 písm. c/ občanského soudního řádu)“.
Pokud pak šlo o posouzení toho, zda dovoláním dovolatelů napadený rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) vycházel dovolací soud z toho právního závěru (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/), že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, posoudil-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si použitý právní předpis nesprávně vyložil.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě nebo jiného zemědělského majetku.
V §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že je-li na pozemku vlastníka stavba ve vlastnictví jiné právnické osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve vlastnictví státu, a má-li vlastní pozemku nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad dle tohoto zákona nebo na vydání majetkového podílu dle zákona č. 42/1992 Sb., ve výši nejméně 50 % ceny stavby, vůči vlastníku stavby, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout o převodu stavby vlastníku pozemku. Vlastník budovy má v takovém případě právo na náhradu ve výši, o kterou cena stavby převyšuje nároky vlastníka pozemku.
Ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. řeší otázky vypořádání vzájemných nároků jen jsou-li splněny podmínky zániku užívacího práva uvedeného v ustanovení §22 odst. 1 tohoto zákona; jinak je uplatnit nelze. Nelze také směšovat nároky na vydání nemovitosti podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a nároky podle ustanovení zákona č. 42/1992 Sb. (ve znění zákonného opatření č. 297/1992 Sb. a zákona č. 496/1992 Sb.), o úpravě některých majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (viz č. 16/1996, str. 56 /134/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nárokem uvedeným v §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět splatnou pohledávku (k tomuto právnímu závěru dospěl senát Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 8 Cdo 1308/96).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, že za stavbu zaniklou včetně stavby, která byla demolována, se poskytuje oprávněné osobě finanční náhrada (srov. i §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu z 20. 8. 2008 (sp. zn. 14 Co 385/2006 Krajského soudu v Brně) bylo třeba ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu hodnotit jako rozhodnutí nesprávné tak, aby bylo na místě toto rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud neposoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu a ni nelze mít za to, že by si odvolací soud si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudy ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání, které bylo sice přípustné, ale nebylo shledáno důvodným.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku a náhradu těchto nákladů řízení, vynaložených v dovolacím řízení, žalovaným nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a také k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu