ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4483.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4483/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 105/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 58 Co 584/2008-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 58 Co 584/2008-157, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2008, č. j. 39 C 105/2004-119, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem kupní smlouvu na převod pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu žalobce se změnou žaloby připuštěnou při posledním jednání soudu prvního stupně domáhal uzavření kupní smlouvy podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, mělo se tedy jednat o úplatný převod pozemku, přičemž část kupní ceny měla být hrazena formou započtení neuspokojených tzv. restitučních nároků, které žalobce získal postoupením. Odvolací soud dále zjistil, že teprve v doplnění odvolání žalobce sdělil, že dne 1. 7. 2005 ohledně předmětného pozemku již kupní smlouvu se žalovaným uzavřel. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §7 odst. 1, 3, 4, 5 zákona č. 95/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 15. 7. 2003 s tím, že žalobci nemohl nárok na uzavření kupní smlouvy vzniknout, neboť k tomuto dni nebyly pozemky zařazeny do veřejné nabídky, k tomuto datu žalobce o převod pozemků nepožádal a neuplatnil své přednostní právo. Odvolací soud též vyslovil, že nárok žalobce nebyl rozpracovaným případem, jelikož k vyhlášení prodeje předmětného pozemku nedošlo před účinností novely zákona (6. 8. 2003). Zaujal názor, že nájemce pozemků není oprávněn si pozemek vybírat, může o něj pouze požádat a účastnit se výběrového řízení. Konstatoval, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 495/02 řeší pouze problematiku oprávněných osob, nikoliv postupníka či nájemce, jejichž nároky nebyly řadu let uspokojeny. Shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu nelze na případ žalobce aplikovat, neboť jeho nároky byly průběžně uspokojovány.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zhodnotil dopady rozhodnutí Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 6/05 ve vztahu k zákonu č. 253/2003 Sb., tzv. restituční tečku ve vztahu k žalobci jako postupníkovi restitučního nároku. V tomto směru odkazoval na konstantní judikaturu odvolacího a dovolacího soudu. Poznamenal, že rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 nelze považovat za průlomové. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že postavení žalobce jako oprávněné osoby - postupníka či jako nájemce předmětného pozemku nezakládá jeho zákonný nárok na převod konkrétního pozemku, žalovanému tedy zákon nestanoví povinnost zařadit do veřejné nabídky konkrétní pozemek a v konkrétní lhůtě ho převést konkrétní osobě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil otázku důsledků změny žalobního petitu a okamžik vzniku práva na přednostní prodej pozemku ve smyslu §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že právo na přednostní převod pozemku vznikne až vyhlášením prodeje na úřední desce. V dovolání poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 a na rozhodnutí Ústavní soudu sp.zn. Pl. ÚS 21/96. Zdůrazňoval, že je v postavení samostatně hospodařícího rolníka, je veden v evidenci samostatně hospodařících rolníků a má v pronájmu řadu pozemků, které jsou řádně a systematicky obhospodařovány. Namítal, že jednání žalovaného je diskriminační a svévolné. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalovaný navrhl zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Pokud jde o právní posouzení věci, neshledal dovolací soud, že by posouzení věci odvolacím soudem bylo v rozporu s ustanoveními hmotného práva ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve vztahu k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které vychází z konstantního výkladu tam uvedených ustanovení a dopadá na skutková zjištění v této konkrétní věci.
Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se Nejvyšší soud ČR zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1614/2008. Dovolací soud dále konstatoval, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 a na rozhodnutí Ústavní soudu sp.zn. Pl. ÚS 21/96 je v dané věci nepřípadný.
Tvrzení obsažená v dovolání tedy žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. v dané věci nenaplnila.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu