ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4576.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4576/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. Ing. M. K., 2. A. K., 3. A. S., 4. M. Č., 5. L. K., a 6. J. M., zastoupených JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem, 151 01 Praha 5, Lidická 28, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 23. 6. 2009, sp. zn. 20 Co 462/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 48/92 (žalobců Ing. M. K., A. K., A. S., M. Č., L. K. a J. M., zastoupených JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem, proti žalovaným: A/ O. S., a B/ V. S., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 48/92, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 22. 5. 2003, čj. 7 C 48/92. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovaným O. S. a V. S. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 241b (postaveného na pozemku parc. č. 151) a pozemku parc č. 551 (o výměře 284 m2) v katastrálním území N. M. nad M., zapsaných na listu vlastnictví č. 2022 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Náchodě, a to žalobci Ing. M. K. z osmi ideálních dvanáctin, žalobkyni J. M. z jedné ideální dvanáctiny, žalobkyni A. K. z jedné ideální šestnáctiny, žalobkyni A. S. z jedné ideální šestnáctiny, žalobkyni M. Č.z jedné ideální šestnáctiny a žalobkyni L. K. z jedné ideální šestnáctiny. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo, aby zaplatili na účet Okresního soudu v Náchodě na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení každý ze žalobců 3.444,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 23. 6. 2009, sp. zn. 20 Co 462/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Náchodě z 22. 5. 2003, čj. 7 C 48/92-652 (ve spojení s usnesením Okresního soudu v Náchodě z 21. 1. 2005, čj. 7 C 48/92-717) změněn jen ve výroku o nákladech řízení, placených v tomto řízení ze státních prostředků, a to tak, že České republice nebylo právo na náhradu těchto nákladů řízení přiznáno. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému O. S. na úhradu nákladů odvolacího řízení žalobce Ing. M. K. 1.031,- Kč, žalobkyně A. K., žalobkyně A. S., žalobkyně M. Č. a žalobkyně L. K. po částkách 97,- Kč a žalobkyně J. M. 129,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou V. S., nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Náchodě na náhradu placených nákladů řízení tyto částky: Ing. M. K. 9.400,- Kč, A. K., A. S., M. Č. a L. K. po částkách 881,50 Kč a žalobkyně J. M. 1.175,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně neshledal odvolání žalobců důvodným a ve věci samé jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil; změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení státu před soudem prvního stupně.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně vzal správně za prokázáno, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly právním předchůdcům žalobců znárodněny v rozporu s tehdy platnými předpisy (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), když „znárodnění bývalé firmy K. proběhlo podle zákona č. 114/1948 Sb. a vyhlášky č. 204/1949 Sb., přičemž ale uvedená firma neměla v rozhodném období více než 50 zaměstnanců“; proto soud prvního stupně posoudil žalobce jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalované však soud prvního stupně neposoudil jako povinné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., když totiž neshledal za prokázané, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti od státu kupní smlouvou z 11. 1. 1977 v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože podle výsledků revizních znaleckých posudků znalce Zdeňka Nováka i Ústavu soudního inženýrství v Brně nebyla původní dohodnutá cena 45.452,- Kč (stanovená v roce 1976 znalcem Vítězslavem Janovským) nižší než by to odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům (vyhlášce č. 43/1969 Sb.). Odvolací soud poukazoval i na to, že podle závěru soudu prvního stupně „nevyšlo najevo ani to, že by žalovaní při nabytí nemovitostí byli protiprávně zvýhodněni za situace, když v převáděném rodinném domku bydlel otec žalované V. S. (jako zaměstnanec podniku J.) a společně s ním bydleli oba žalovaní (se svými dětmi) a nabídku koupě domku dostali tedy jako jeho uživatelé“.
Odvolací soud pak obsáhle poukazoval na dosavadní průběh tohoto řízení, v němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval svým předchozím rozsudkem z 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Co 390/2003, potvrzujícím zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně; dovolání proti uvedenému pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením dovolacího soudu z 31. 1. 2007 (28 Cdo 824/2005 Nejvyššího soudu ČR) odmítnuto. Rozhodoval i Ústavní soud ČR nálezem ze 16. 10. 2008, I.ÚS 1012/07, jímž bylo rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu zrušeno. V dalším řízení odvolací soud se opětovně zabýval tím, zda byla cena nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy z 11. 1. 1977 stanovena v souladu s tehdy platnými právními předpisy; zároveň odvolací soud odstranil pochybení (vytýkané v nálezu Ústavního soudu ČR), kterého se soud prvního stupně dopustil (když došlo k tomu, že při provádění posudku znaleckým ústavem a při získávání podkladů pro tento posudek nebyli žalobci při prohlídce nemovitosti připuštěni k přítomnosti do domu, jenž byl předmětem prohlídky); po opakovaném místním ohledání byl pak vypracován další doplněk znaleckého posudku, a to znaleckým ústavem Vysokého učení technického v Brně. Ani po tomto dalším místním šetření za účasti pověřeného pracovníka znaleckého ústavu a všech účastníků řízení, kteří o to projevili zájem, nebyl zjištěn skutkový stav jinak než v době předchozího rozhodnutí; odvolací soud proto měl za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo při původním oceňování nemovitostí v roce 1976 k pochybení při oceňování nemovitostí. Nebyly také v tomto dalším řízení zjištěny skutečnosti dokládající, že by žalovaní byli při koupi nemovitosti osobami protiprávně zvýhodněnými. Odvolací soud při svém výsledném závěru měl za to, že „v případě vyhovění žalobě žalobců v této právní věci by se předchozí křivdy, vzniklé žalobcům, napravovaly způsobením křivd dalších“, a to vůči žalovaným.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 5. 8. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 2. 10. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Náchodě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 6. 2009 (sp. zn. 20 Co 462/2008 Krajského soudu v Hradci Králové) i rozsudek soudu prvního stupně z 22. 5. 2003 (čj. 7 C 48/92-652 Okresního soudu v Náchodě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé nadále trvají na tom, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a to protože ke smlouvě z 11. 1. 1977, kterou žalovaní nabyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nebyl dán souhlas k tomu oprávněným orgánem podle §16 odst. 2, věta druhá, vyhlášky č. 156/1975 Sb., a to předepsaným způsobem (ONV místo KNV) a po nepředepsaném postupu s odkazem na nesprávné ustanovení právního předpisu, tj. na ustanovení §29 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. lze „v určitých případech stanovit, že k účinnosti je příslušný jiný orgán, jako byl v tomto případě Okresní národní výbor v Náchodě“; dovolatelé jsou naproti tomu přesvědčeni, že takové přenesení pravomoci nenáleželo ani komisi Východočeského krajského národního výboru. Udělení souhlasu podle vyhlášky č. 156/1975 Sb. muselo být ostatně provedeno ve správním řízení postupem podle zákona č. 71/1967 Sb. Souhlas ke smlouvě o převodu nemovitosti podle vyhlášky č. 156/1975 Sb. pak nemohl udělit odbor místního hospodářství a cestovního ruchu (respektive orgán jemu nadřízený), jak se to v daném případě stalo, ale podle přesvědčení dovolatelů mohl tento souhlas udělit jen finanční odbor okresního národního výboru, respektive jeho finanční komise.
Dovolatelé dále namítali, že soudy obou stupňů v daném případě opomenuly v důvodech svých rozsudků zhodnotit důkazy, dokumentující podle přesvědčení žalobců závěr, že žalovaní nabyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, protiprávním zvýhodněním, a to v důsledku tehdejší politické angažovanosti otce žalované V. S. – J. V. (který se v roce 1951 stal tajemníkem tehdejšího Místního národního výboru Š. a od roku 1953 byl zaměstnán na zemědělském odboru Okresního národního výboru v D.) při nabytí práva k bytu v domě čp. 241 v N. M. nad M. a v důsledku toho měl pak J. V. přednostní právo na koupi domu podle směrnice č. 10/1964 Ministerstva financí.
Dovolatelé dále namítali, že si odvolací soud nesprávně vyložil některá ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb. Šlo zejména o posouzení otázky, zda cena domu čp. 241b v N. M. nad M. měla být posouzena též podle ustanovení §22 odst. 1 a 2 i podle §12 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 46/1969 Sb. Soudy obou stupňů se k této otázce nevyjádřily, třebaže jde o otázku závažnou, protože uvedená ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb. limitovala opotřebení u rodinného domku maximálně 70 % a u dalších staveb maximálně 80%, zatím co znalecký posudek znaleckého ústavu v daném případě při stanovení ceny domu čp. 241 v N. M. nad M. vůbec s těmito limity nepočítá. Také tu šlo, podle názoru dovolatelů, o nesprávný výklad ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb., podle něhož se obytnou plochou pro výpočet ceny rodinného domu rozumí podlahová plocha obytných místností podle předpisů o hospodaření s byty. V daném případě totiž v přízemí domu čp. 241 v N. M. nad M. je jednak byt o kuchyni a pokoji (o výměrách 16,24 m2 a 27,76 m2) a další byt sestávající pouze z obytné kuchyně (o výměře 23,75 m2); posudek znaleckého ústavu VÚT v Brně však neuvádí, že by v přízemí uvedeného domu byly dva byty. Rovněž šlo, podle názoru dovolatelů, o nesprávnou aplikaci ustanovení zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, při tzv. rekolaudaci provedené v domě čp. 241b v N. M. nad M. v prosinci 1976, bezprostředně před prodejem domu, která byla provedena bez rozhodnutí tehdejšího národního výboru, jež tu bylo nutné podle §57 zákona č. 41/1964 Sb. ke sloučení či rozdělení bytu. Podle názoru dovolatelů jediným cílem této rekolaudace bylo neoprávněné snížení ceny domu (snížení výměry podlahové plochy obytných místností z 97,23 m2 na 85,25 m2), jak to při dokazování v tomto řízení vyplynulo z přípisu u vedoucího odboru výstavby Domovní správy v N. M. nad M. z 29. 10. 1976, který měly soudy obou stupňů v daném případě k dispozici. Posléze pak šlo o posouzení správnosti aplikace ustanovení §2 odst. 3 vyhlášky č. 43/1964 Sb., podle něhož se posuzuje opotřebení nemovitosti tak, že se cena domku sníží o 1 % za každý rok stáří stavby; šlo tu o to, zda přiměřené zvýšení opotřebení nad 1 % nad obvyklou míru při běžné údržbě je či není možné tam, kde na konci životnosti stavby uvažované při takto zvýšené míře opotřebení nebyly na rodinném domě vyměněny či opraveny žádné prvky dlouhodobé životnosti stavby a kde současně je původních i většina prvků krátkodobé životnosti.
Dovolatelé měli za to, že posudky z nichž odvolací soud vycházel při svém rozhodování, vykazovaly nedostatky i co do zatřídění jednotlivých znaků domu čp. 241 v N. M. nad M. při ocenění tohoto domu, což rovněž mělo význam pro posouzení toho, zda žalovaní nabyli dům čp. 241b v souladu či v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Šlo tu zejména o zatřídění znaku vytápění domu (uváděného v příloze č. 1 k vyhlášce č. 43/1969 Sb.); vzhledem k tomu, že trubkový rozvod ústředního topení byl ke dni prodeje uvedeného domu již zabudován, bylo třeba k tomu při ocenění přihlížet. Dále šlo o přihlížení k tomu, zda a kdy byla v domě vestavěna garáž. Posléze pak šlo, podle názoru dovolatelů, o posouzení toho, zda došlo ke správnému zatřídění dalších znaků životnosti stavby – fasády, střechy, schodiště, kuchyně, lázně, elektrické instalace, oken, dveří, sušárny a sklepa, ale také šlo tu o posouzení opotřebení zděného dřevníku, přístřeší i žumpy.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 48/92 Okresního soudu v Náchodě), že by odvolací soud svým rozsudkem z 23. 6. 2009 (sp. zn. 20 Co 462/2008 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem). V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 a §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona i fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to i v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Rozpor s tehdy platnými předpisy (srov. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.). Došlo-li k nabytí nemovitosti v době, kdy ještě nebyly vydány předpisy stanovící konkrétní ceny nemovitostí, je nutno protiprávní zvýhodnění nabyvatele z hlediska ceny nemovitosti posuzovat v porovnání s tehdejší obecnou cenou nemovitosti (viz č. 16/1996, str. 50 /128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není třeba se zabývat doložením politické perzekuce v těch případech, v nichž je doložen některý ze způsobů, jimiž přešly na stát nebo jinou právnickou osobu nemovitosti, jak jsou uvedeny v restitučních předpisech (č. 16/1996, str. 48 /126/, uvedené Sbírky).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 10. 2008, I. ÚS 101/07, který se týkal rozhodování soudů prvního i druhého stupně (jakož i dovolacího soudu) v této právní věci (sp. zn. 7 C 18/92 Okresního soudu v Náchodě), bylo jmenovitě vytýkáno rozhodnutím soudů obou stupňů i řízením, která jim předcházela, že žalobcům bylo v tomto soudním řízení znemožněno zúčastnit se šetření na místě, prováděného znaleckého znaleckým ústavem, takže neměli možnost vyjadřovat se k získávání podkladů pro znalecký posudek na místě samém a znalecký ústav tak nebyl okamžitě konfrontován s názory žalobců a s jejich připomínkami. Ústavní soud ČR opětovně připomínal, že ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční předpisy v duchu snahy o zmírnění majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období (25. 2 1948 – 1. 1. 1990). Proto v dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR (týkajících se rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu) odvolací soud odstranil pochybení, kterého se dopustil soud prvního stupně a nařídil místní ohledání nemovitostí, kterého se žalobci měli možnost zúčastnit.
Odvolací soud shrnul výsledky dalšího průběhu soudního řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR v tom závěru, že žaloba žalobců nebyla ani v tomto dalším řízení shledána důvodnou „nikoli v důsledku interpretace restitučního zákona, ale z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani že by žalovaní byli osobami zvýhodněnými předchozím režimem“.
S přihlížením k tomu, že v dovolání dovolatelů byly převážně uplatněny výtky neúplného a nesprávného zjištění skutkového stavu věci, vadného hodnocení důkazů i výtky nedostatečné opory závěrů odvolacího soudu v provedeném dokazování, dovolací soud pokládá za potřebné poukázat i na to, jak jsou dovolateli uváděné okolnosti posuzovány v dovolacím řízení podle závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů výslovně uvedených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů (zejména zákona č. 87/1991 Sb.) i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vyházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud, který tatáž ustanovení i tytéž právní závěry měl na zřeteli ve svém rozhodnutí z 23. 6. 2009 (sp. zn. 20 Co 462/2008 Krajského soudu v Hradci Králové), řešil některou právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, kterými jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu
[