ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4613.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4613/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně B. S. , zastoupené Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem se sídlem pobočky AK v Brně, Zeleného 13, proti žalovanému Z. S. , zastoupenému JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, o zaplacení částky 126.637,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 1487/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009, č. j. 37 Co 92/2008-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009, č. j. 37 Co 92/2008-96, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 9. 2007, č. j. 10 C 1487/2005-73, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se z titulu bezdůvodného obohacení domáhala vyplacení částky odpovídající polovině vkladu na vkladní knížce, jejímž vkladatelem byl její manžel, který zemřel dne 12. 2. 2003, a rovněž žalovaný, jejich vnuk. Žalobkyně tvrdila, že finanční prostředky na této knížce uložené náležely do jejího a manželova SJM. Usnesením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 22. 4. 2005, č. j. 21 D 718/2004-37, byla do dědictví zahrnuta pouze 1 vkladu, když soud dospěl k závěru, že polovina tohoto vkladu náleží žalovanému a druhá polovina je v SJM žalobkyně a jejího zemřelého manžela. Z této poloviny pak polovina připadla žalobkyni a polovina spadala do dědictví, avšak v jejím případě se dědicové (žalobkyně a její tři synové) dohodli tak, že ji nabývá žalobkyně s tím, že Okresní soud Brno – venkov tuto dohodu schválil usnesením ze dne 18. 8. 2005, č. j. 21 D 718/2004-43. Částka, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá, tedy 126.637,50 Kč, jí má náležet z poloviny vzhledem k zaniklému SJM, z druhé poloviny pak vzhledem k jejímu dědictví.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 14. 9. 2007, č. j. 10 C 1487/2005-73, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o tom, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.). Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dovodil, že v daném případě došlo k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 37 Co 92/2008-96, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že právo žalobkyně je vzhledem k ust. §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) promlčeno. Přestože objektivní promlčecí doba podle ust. §107 odst. 2 obč. zák. byla v daném případě zachována, neboť žalovaný finanční prostředky z vkladní knížky vybral dne 5. 3. 2003 a žaloba byla podána dne 19. 12. 2005, uplynula marně promlčecí doba subjektivní dle ust. §107 odst. 1 obč. zák., a to vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně již v létě roku 2003 věděla o tom, že vkladní knížku má u sebe žalovaný. Odvolací soud rovněž uvedl, že žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 obč. zák., především pak vzhledem k usnesení Ústavní soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/2003 (správně zřejmě I. ÚS 643/2004), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá, že prospěch z uloženého vkladu vznikl žalobci nejdříve dnem jeho výběru, a právě tento den je rozhodný pro počátek běhu objektivní promlčecí doby, zatímco pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je pak podstatné to, kdy se dovolatelka o výběru vkladu žalovaným dozvěděla, a nikoliv to, kdy se dozvěděla o tom, že žalovaný má předmětnou vkladní knížku u sebe. Odvolací soud rovněž podle názoru žalobkyně nevěnoval dostatečnou pozornost jí vznesené námitce neplatnosti darovací smlouvy. Dovolatelka poukazuje na to, že v případě neplatnosti darovací smlouvy počíná běžet promlčecí doba až od okamžiku uplatnění námitky neplatnosti. Žalobkyně se též domnívá, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s tvrzením, že promlčení jejího práva odporuje dobrým mravům. Tato námitka směřovala k okolnostem, které provázely uplatnění námitky promlčení žalovaným, kdy žalobkyně se nedomáhala svého práva u soudu dříve, protože očekávala, že celou věc bude možné vyřešit mimosoudně, a za daných okolností považuje námitku promlčení za nemravnou s odvoláním na již citované usnesení Ústavní soudu sp. zn. I. ÚS 643/2004. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil v tom smyslu, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zcela správné a že dovolání je nepřípustné, neboť směřuje výlučně do skutkových závěrů soudu, nikoliv do závěrů právních. Odkázal na vyjádření právního zástupce žalobkyně učiněné při jednání před soudem prvního stupně dne 6. 9. 2007 (viz protokol o jednání na č. l. 66 a násl. spisu), v němž tento uvedl, že žalobkyně se dozvěděla o skutečnosti, že peníze z předmětné vkladní knížky má k dispozici žalovaný, někdy v období roku 2003, na jaře nebo v létě. Pokud jde o namítanou neplatnost darovací smlouvy, domnívá se žalovaný, že skutkové a z toho vyplývající právní závěry soudu o darování předmětných finančních prostředků nebylo možno ku prospěchu žalobkyně v řízení vyřešit, neboť to byla právě žalobkyně, kdo uváděl, že její nároky vyplývají z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, a sama popírala možnost, že došlo k darování těchto finančních prostředků. Dovolatelka se tedy v tomto směru vyjadřuje zcela protichůdně. Jde-li o vznesenou námitku promlčení, tvrdí žalovaný, že vlastním chováním nezpůsobil, že žalobkyně své nároky u soudu neuplatnila před uplynutím promlčecí doby. Žalovaný konečně navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání bylo shledáno přípustným vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil otázku promlčení v rozporu s hmotným právem, a jelikož se tak dopustil nesprávného právního posouzení, bylo rovněž shledáno důvodným. Na jedné straně totiž správně vztáhl počátek běhu objektivní promlčecí doby k okamžiku, kdy žalovaný vybral finanční prostředky z vkladní knížky, na druhé straně však nelogicky spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že žalovaný má vkladní knížku u sebe, jak lze dovodit z odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž absentuje v tomto směru především přiléhavé rozlišení okamžiků dispozice s vkladní knížkou žalovaným a výběru finančních prostředků z ní. Tato dichotomie však není namístě, neboť by ve svém důsledku znamenala, že není zřejmé, kdy přesně a jakým způsobem ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo. Je sice pravdou, že počátek běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby je ust. §107 odst. 1 a 2 obč. zák. stanoven rozdílně a pravidelně nespadá vjedno, je však třeba mít na paměti, že v tomto případě bezdůvodné obohacení vzniklo jediným jednáním toho, kdo se bezdůvodně obohatil. Není tedy možné pro účely odstavce prvního cit. ustanovení spojit vznik bezdůvodného obohacení s momentem, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že postrádá předmětnou vkladní knížku a že ji má u sebe žalovaný, a naopak pro účely odstavce druhého s okamžikem výběru finančních prostředků. Na tomto místě se totiž odvolací soud měl přiklonit buď k právnímu závěru, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného došlo tím, že se zmocnil předmětné vkladní knížky s ohledem na její zvláštní režim, nebo k závěru opačnému, a sice že bezdůvodné obohacení vzniklo až okamžikem výběru finančních prostředků. Odvolací soud se však výlučně nepřiklonil ani k jedné z variant, a jeho řešení tak nemůže být shledáno správným. Dovolací soud je navíc toho názoru, že rozhodným okamžikem v daném případě je až výběr finančních prostředků, neboť teprve v této chvíli se žalovaný mohl bezdůvodně obohatit, když pouhý fakt, že již dříve držel vkladní knížku, nemohl způsobit vznik bezdůvodného obohacení, když byl navíc sám jedním z jejích vkladatelů. Určitým vodítkem může být též skutečnost, že žalobkyně se nedomáhá vydání vkladní knížky jako takové, ale naopak vydání finančních prostředků, které představují polovinu původního vkladu a které žalovaný vybral. Tím, že žalobkyně neměla vkladní knížku k dispozici, se jí ještě de facto nestala žádná újma, neboť „na ní“ stále byly uloženy finanční prostředky, o které ve sporu jde. Na majetku dovolatelky se mohlo negativně projevit až to, že žalovaný tyto finanční prostředky vybral, a tím mu vzniklo bezdůvodné obohacení. Soudy se tedy měly při provádění dokazování zaměřit na to, kdy přesně se žalobkyně dozvěděla o tom, že žalovaný finanční prostředky z vkladní knížky vybral, a s tímto okamžikem pak svázat počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Pokud jde o poznámku právního zástupce žalobkyně, učiněnou při jednání před soudem prvního stupně dne 6. 9. 2007 (viz č. l. 66 a násl. spisu) v tom směru, kdy se žalobkyně dozvěděla, že peníze má k dispozici žalovaný, nelze ji pro její obsah považovat za plnohodnotné prohlášení vědomosti žalobkyně o tom, že žalovaný předmětné finanční prostředky z vkladní knížky vybral.
Je pravdou, že vznesení námitky promlčení v zásadě nelze považovat za rozporné s dobrými mravy, avšak výjimečně mohou nastat situace, kdy tomu tak být může (viz např. již citované usnesení Ústavní soudu sp. zn. I. ÚS 643/2004, dále pak nález téhož soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008 atd.). Odvolacímu soudu byla zjevně uvedená judikatura známa, avšak v daném případě se omezil na pouhé konstatování, že na posuzovanou věc nedopadá, neboť námitka rozporu s dobrými mravy směřuje nepřípustně pouze k okolnostem vzniku uplatňovaného nároku; přiléhavým způsobem však nevyložil, jak k tomuto názoru dospěl, když sám připomíná pouze vyjádření zástupce žalobkyně, dle nějž je rozpor spatřován v chování žalovaného „již od samého počátku“, z čehož nelze bez dalšího vyloučit okolnosti provázející uplatnění námitky promlčení.
Uvádí-li dovolatelka, že se odvolací soud nedostatečně zabýval případnou neplatnosti darovací smlouvy, je třeba podotknout, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku o této problematice vůbec nezmiňuje, ovšem činí (respektive nečiní) tak proto, že shledal na straně žalobkyně promlčení práva.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem, a proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné a současně i důvodné. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu