ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4714.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4714/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň: a) Z. K., b) M. K., c) H. M., d) E. N. , všechny zastoupeny Mgr. Markem Ježkem, advokátem v Českém Těšíně, Jablunkovská 40, proti žalovanému: Pozemkový fond České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o finanční náhradu za nevydané pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 164/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č.j. 18 Co 552/2008-83, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným změnil rozsudek soudu prvního stupně č.j. 6 C 164/2007-68 ze dne 5. 5. 2008 a vyhověl žalobě žalobkyň o finanční náhradu za nevydané pozemky tak, že žalovaný je povinen zaplatit každé ze žalobkyň 116.927,50 Kč společně s úroky z prodlení (specifikace v rozsudku), celkem tedy (v jistině) 467.710,- Kč (kromě již vyplacených 322.550,- Kč). Dále zavázal žalovaného k zaplacení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 73.254,- Kč a na nákladech odvolacího řízení zavázal žalovaného k zaplacení 36.448,51 Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám advokáta žalobkyň.
Odvolací soud mj. konstatoval, že finanční zhodnocení sporných pozemků nyní oprávněným osobám představuje rozdíl mezi cenami v době odnětí, resp. vydání, přičemž obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě). V rozhodované věci bránila vydání dříve odňatých pozemků jejich zastavěnost, nastoupil tedy právní režim náhrad za pozemky podle §14 zákona o půdě. Žalovaný se dostal s plněním do prodlení, jestliže odmítl plnění (na základě znaleckého posudku) v požadované výši a lhůtě zaplatit. Odvolací soud proto přiznal žalobkyním i zákonný úrok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Odvolací soud měl nesprávně ocenit nevydané pozemky v rámci restitučních nároků žalobkyň, včetně úroků z prodlení. Restituční nároky žalobkyň byly již vypořádány Ministerstvem zemědělství a byla jim poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě ve znění platném ke dni 3. 12. 2004; stalo se tak ve výši 322.550,- Kč a rozdíl mezi znaleckým oceněním ke dni 24. 6. 1991 a již vyplacenou částkou byl žalobkyním přiznán neoprávněně. Prodlení pak mohlo nastat teprve po třech letech od převzetí písemné výzvy k zaplacení náhrady (ze dne 3. 10. 2005), nikoli dnem odmítnutí plnění Pozemkovým fondem (28. 11. 2006). Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Dovolání je podáno žalovaným jako účastníkem řízení ve lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním jako zaměstnancem žalovaného (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné, přičemž stran věcně správného rozsudku odvolací instance lze plně odkázat na všechny argumenty, o které se její rozhodnutí opírá.
Dovolací soud dodává, že podle jeho zcela konstantní judikatury, vycházející z výslovněného znění zákona (srov. §14 odst. 3, 8 zákona o půdě), se výše náhrady stanoví ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991. Případný rozdíl ve výši náhrady, vzniklý tím, že na rozdíl od data účinnosti zákona o půdě již později nebyla obec, v níž pozemky leží, součástí Českého Těšína (jako obce, pro kterou platí jiná sazba ocenění), nemůže jít k tíži žalobkyň.
Stran prodlení lze sice vycházet z ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, jak tvrdí dovolatel, ale interpretace tohoto ustanovení nesmí popírat jeho smysl. Zajisté, že je tu stanovena tříletá lhůta k poskytnutí náhrady za pozemky, jež se podle zákona o půdě nevydávají; zásadně teprve po jejím uplynutí nastává prodlení na straně toho, kdo je povinen plnit. Jestliže však Pozemkový fond již dne 28. 11. 2006 odmítl plnění z důvodů jím opakovaně uváděných poskytnout, pak již tehdy bylo zřejmé, že splnit svůj závazek nehodlá. Žalobkyně se proto s účinností dne 30. 7. 2007 (dojití žaloby, tj. zahájení řízení) obrátily se svými nároky na náhradu na soud. Bylo by nepřijatelné, kdyby po dobu soudního řízení, v němž bylo rozhodováno o výši náhrady, nemělo běžet – při protikladném stanovisku žalovaného – jeho prodlení. To zejména tehdy, je-li prodlení ex lege odvislé od uplynutí lhůty jemu stanovené k plnění. Z judikatury senátu 28 Cdo tu lze poukázat na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1898/2001 a 28 Cdo 995/2002, v nichž se považuje za počátek běhu příslušné lhůty den, v němž osoba oprávněná k plnění (v restitučním vztahu) zjistí, že osoba povinná k tomuto plnění plnit nehodlá.
Z důvodů výše uvedených tedy Nejvyšší soud dovolání strany žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobkyním nevznikly v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu