ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4784.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4784/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. R., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova 148, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 250/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, č. j. 19 Co 568/2008-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.2.2009, č. j. 19 Co 568/2008-274, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26.6.2008, č. j. 6 C 250/2004-231, který určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalobce nabyli vlastnictví k pozemkům, původně označeným jako parcela č. 418/1 a 418/3, v k.ú. Pečky přídělem, do své smrti vlastnictví k těmto pozemkům nepozbyli a v době jejich smrti nedošlo k převodu nebo přechodu tohoto majetku na jiného vlastníka. Též zjistil, že rodiče žalobce na přidělené půdě skutečně hospodařili, provozovali zahradnictví, na části pozemku postavili rodinný domek a část užívali jako zahradu. Dále vzal za prokázané, že nebyl shledán doklad o tom, že by se rodiče žalobce vzdali části přídělu a došlo k vyrovnání mezi státem a přídělci. Zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu v Nymburce ze dne 7.2.1991 bylo zrušeno právo trvalého užívání pro Podnik služeb Nymburk a Osevu Nymburk k pozemku v k.ú. Pečky č. 418/5 o výměře 27.480 ha s tím, že pozemek bude předán k zemědělskému využívání a právo převedeno na vlastníka pozemku, tedy na žalobce. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce nabyl dědictví po svých rodičích jejich smrtí, tedy smrtí zůstavitele podle §460 o.z. a jako dědic svých rodičů dědictví neodmítl podle §463 o.z. Odvolací soud zaujal názor, že pokud byli rodiče žalobce ke dni smrti vlastníky nemovitostí, které jsou předmětem tohoto sporu, byl žalobce věcně legitimován k podání žaloby na určení, že je vlastníkem věci, ačkoli věc patřila jeho právním předchůdcům, kteří zemřeli, a věc se nestala předmětem dědického řízení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2001, sp.zn. 22 Cdo 2563/99. Věc posoudil ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. s tím, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán a žalobce je v této věci aktivně legitimován. Odvolací soud považoval za podstatné v dané věci posouzení, zda ke dni 1.1.1992, nebo později, došlo ke splnění podmínek pro vydržení stanovených novelou o.z. č. 509/1991 Sb. Dospěl k závěru, že ke dni 1.1.1992 stát nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků a nesplnil tak podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1 o.z. Vyslovil závěr, že v době účinnosti zákona o půdě nebyl předmětný pozemek v držení státu nebo právnické osoby, tedy povinné osoby ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) a žalobce nebyl ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě oprávněnou osobou, neboť ještě v roce 1999 byli vedeni jeho rodiče jako vlastníci předmětných pozemků na LV č. 1348 v k.ú. Pečky.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu (výroku I., II.) podal první žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele žalobce se měl domáhat svého nároku podle restitučních právních předpisů a nikoli podle občanského zákoníku. Namítal, že z provedených důkazů nevyplývá, že by v souladu s rozhodnutím Okresního úřadu v Nymburce č.j. ŽPaZ/103/91-Vá ze dne 7.2.1991 žalobce skutečně pozemek parcelu č. 418/5 v k.ú. P. převzal, držel jej a hospodářsky využíval a neprokázal, že by se tak stalo ke dni účinnosti zákona o půdě. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval ani otázkou absolutní neplatnosti shora uvedeného správního rozhodnutí, případně jeho nicotností. Konstatoval, že v rozporu s ustanovením §12a zákona č. 123/1975 Sb. správní rozhodnutí nestanovuje dobu skončení užívání zemědělského pozemku, zrušuje se právo trvalého užívání, ačkoli takové právo žádné z osob nebo organizací, uvedených v rozhodnutí, nesvědčilo. Poukazoval na skutečnost, že z rozhodnutí není zřejmé, kdo podal žádost a komu mají být nemovitosti předány k zemědělskému užívání. Podle dovolatele žalobce se svého práva domáhá na základě skutečností, upravených občanským zákoníkem z titulu dědické posloupnosti po zemřelých rodičích, údajných přídělcích. Tvrdil, že žalobce se měl domáhat svého práva podle zákona o půdě, který je speciálním předpisem k občanskému zákoníku. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 528/02. Dovolatel otázku zásadního právního význam spatřoval v tom, zda je možno mimo režim zákona o půdě úspěšně uplatnit nárok podle obecných právních předpisů v případě, kdy k převzetí nemovitostí státem prokazatelně došlo v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, avšak nelze dohledat a tedy ani doložit přesné datum převzetí nemovitostí státem. Další otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, zda nicotné správní rozhodnutí znamená přerušení dobré víry státu jako vydražitele. Dovolatel nesouhlasil ani s posouzením a vyhodnocením důkazů soudy obou stupňů, týkající se údajného zemědělského využívání předmětných pozemků žalobcem. Podle dovolatele je v dané věci rovněž dán dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že se jedná o nepřípustné dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní; z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2551/2006. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, které obsahově i fakticky dovolatel v dovolání uplatnil.
Než ani pokud jde o právní posouzení, nemohl dovolací soud přisvědčit dovolacím argumentům dovolatele.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na posouzení, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že žalobce je v dané věci věcně legitimován k podání žaloby na určení, že je vlastníkem věci, neboť rodiče žalobce byli ke dni své smrti vlastníky předmětných nemovitostí. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že ke dni 1.1.1992, t.j. ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. nedošlo ke splnění podmínek pro nabytí vlastnického práva vydržením okamžiku nabytí vlastnického práva státem. Odvolací soud ve svém rozhodnutí též správně zdůraznil, že za rozhodující je třeba v daném případě považovat, že v době účinnosti zákona o půdě nebyl předmětný pozemek v držení státu nebo právnické osoby, to znamená povinné osoby podle §5 odst. 1 zákona o půdě a žalobce nebyl oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Dovolací soud tedy nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v dané věci nejde o restituci, která by spadala do působnosti zákona o půdě, a proto nelze aplikovat ani ustanovení tohoto zákona.
Pro úplnost je vhodné dodat, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.7.2004, sp.zn. 28 Cdo 491/2004 byl zaujat názor, že smyslem žalob podle §80 písm. c) o.s.ř. je vyřešit právní vztahy účastníků řízení - tedy účastníků, kteří jsou vzájemně v určitém právním vztahu, v jehož rámci je nutno najisto postavit, zda určité právo existuje.
Na základě výše uvedeného závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Shora uvedené v dovolání otázky zásadního právního významu je tedy třeba v dané věci považovat za nepřípadné a rovněž tak i odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218
písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o.s.ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r. předseda senátu