ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4927.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4927/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem v Praze 1, Těšnov 1/1059, proti žalovanému Barrandov Studio, a. s., se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám. 322, zastoupenému Mgr. Radkem Pokorným, advokátem v Praze 1, Karolíny Světlé 8 (v řízení o ústavní stížnosti žalobce JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou v Praze 1, Na Příkopě 22), při vedlejším účastenství České republiky – Ministerstva financí, za něž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 150/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 20 Co 210/2006-120, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 2006 (č. l. 124), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným, včetně opravného usnesení, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2005, č. j. 12 C 150/2003-79, v meritorním výroku tak, že zamítl návrh na určení vlastnického práva žalobce k domu č. p. 592 a pozemku parc. č. 2282 v k. ú. N. M., zapsaných na LV č. 1307, vedeno u Katastrálního úřadu Praha – město. Odvolací soud zavázal žalobce nahradit náklady řízení, jež vznikly žalovanému před soudy obou stupňů, ve výši 25.704,- Kč k rukám zástupce žalovaného; ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nebyla povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů stanovena.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch obce (hlavního města Prahy) - jako konfiskovaného majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 105/1945 Sb. - došlo rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o přídělu ze dne 24. 12. 1949. V daném případě šlo o přechod práva na podkladě veřejnoprávního rozhodnutí, u něhož právní předpisy knihovní zápis jako podmínku nabytí vlastnictví výslovně nevyžadovaly. Za den, kterým na obec přešlo vlastnické právo, odvolací soud považoval den rozhodný podle čl. II. tohoto rozhodnutí (pro přechod držby, užívání a správy nemovitostí), tedy den 31. 12. 1949. Jestliže k tomuto datu obec vlastnila předmětné nemovitosti, pak se ně vztahovalo ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 30. 6. 2000, a vlastnické právo k nim přešlo na žalobce podle tohoto zákona ke dni jeho účinnosti, tj. k 24. 5. 1991. Odvolací soud však dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že došlo k vydržení předmětných nemovitostí ze strany žalovaného, a proto žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu žalovaný sám držel nemovitosti na podkladě kupní smlouvy, uzavřené s Fondem národního majetku dne 14. 12. 1992, do dne podání žaloby 7. 10. 2002 v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Do vydržecí doby odvolací soud započetl též dobu oprávněné držby právních předchůdců žalovaného (Fondu národního majetku a Bytového podniku Prahy 1), tedy dobu od 24. 5. 1992 do předání nemovitostí žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, spočívajícím v neoprávněnosti námitky vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Za chybnou považoval dovolatel myšlenkovou konstrukci, podle které sice na základě ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnické právo dnem 24. 5. 1991 na dovolatele, ale zároveň mohl být jiný subjekt v dobré víře, že se tak nestalo, a to s poukazem na to, že výklad zákona se ustálil až později. Výklad zákona není podle dovolatele nějakou právní skutečností, od níž by bylo možno odvozovat jinou právní skutečnost - v tomto případě existenci dobré víry držitele, že mu věc patří. Pokud judikatura označí určitý výklad za správný, pak byl tento výklad správný již od počátku účinnosti zákona a nelze tvrdit, že v době před vydáním judikátu byl oprávněným držitelem věci někdo, kdo se držel výkladu nesprávného. Dovolatel zpochybňoval oprávněnost držby předmětných nemovitostí žalovaným a jeho právními předchůdci ve smyslu §134 o. z. a navrhoval, aby dovolací soud zrušil ve výroku II. a III. napadený rozsudek odvolacího soudu, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Uvedl, že pro oprávněnou držbu není nutno být vlastníkem věci v souladu s platným právem, nýbrž postačí přesvědčení o vlastnictví věci. Jak vyplývá ze skutečností zjištěných v dosavadním průběhu řízení, byla podmínka dobré víry žalované i právních předchůdců v předmětném sporu splněna. Na dobrou víru lze podle žalované usuzovat též z postoje dovolatele, jenž se nezačal chovat jako vlastník předmětných nemovitostí v době po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný je navíc přesvědčen, že k původnímu přechodu vlastnického práva na obec byl nezbytný vklad do pozemkové knihy, k němuž došlo až 5. 1. 1950, a proto nebyly splněny podmínky ani pro přechod vlastnického práva na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud považoval v rozsudku č. j. 28 Cdo 3508/2006-151 ze dne 28. 11. 2007 za nadbytečné se zabývat otázkou oprávněnosti držby ze strany žalovaného a jeho právních předchůdců ve vztahu k eventualitě vydržení předmětných nemovitostí, jak to učinil odvolací soud. Ten však každopádně postupoval v konečném důsledku správně, pokud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Dovolací soud nezjistil, že by v řízení před soudy obou nižších stupňů došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.) a proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). Za určující pro právní posouzení věci považoval Nejvyšší soud jinou právní otázku, a sice otázku možného nabytí věcí do vlastnictví obce (obecní restituce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí) v konkurenci s privatizací, k níž vůči předmětným nemovitostem došlo. Privatizaci byla realizována kupní smlouvou, uzavřenou mezi Fondem národního majetku a žalovaným dne 14. 12. 1992. Potenciální přechod věcí ex lege do vlastnictví obce (24. 5. 1991) nemohl nastat, neboť obec v minulosti nenabyla vlastnictví k věcem do data 31. 12. 1949 (viz výklad v judikatuře Nejvyššího soudu k ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., vtělenému do zákona až novelou č. 114/2000 Sb.). K možnému nabytí vlastnictví obcí by tedy mohlo dojít až ke dni 1. 7. 2000, to však již nemovitosti – v mezidobí privatizované – nebyly ve vlastnictví státu (srov. čl. II. zákona č. 114/2000 Sb.). Navíc, obec podala žalobu až 7. 10. 2002, tedy po uplynutí případné vydržecí doby ve smyslu §130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák.; do ní bylo přípustné započíst i držbu věcí, vykonávanou právními předchůdci strany žalované.
II.
Ústavní soud poté nálezem ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 č.j. 28 Cdo 3508/2006-151. Podle závazného právního názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud v projednávané věci porušil ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř., jelikož vykročil z rámce své přezkumné pravomoci, vymezené uplatněným dovolacím důvodem. Stěžovatel (žalobce) své dovolání založil výlučně na námitce nesprávného právního posouzení věci, spočívajícího v tvrzeném vadném závěru odvolacího soudu stran důvodnosti námitky vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem uplatněné žalovanou. Nejvyšší soud se však výslovně odmítl touto otázkou pro nadbytečnost zabývat, poněvadž „za klíčovou otázku pro řešení stěžovatelovy věci považoval splnění podmínky vyplývající z ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., jejímuž řešení však stěžovatel v dovolání nijak neoponoval“. Tím, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat dovolacím důvodem, který stěžovatel specifikoval ve svém dovolání, ač na něj reagovat měl, neboť se jednalo o způsobilý dovolací důvod, bylo dotčeno stěžovatelovo právo na to, aby se soud náležitě zabýval jeho argumenty.
III.
Nejvyšší soud nejprve v rámci opakovaného dovolacího přezkumu, vyvolaného zrušovacím nálezem Ústavního soudu, opětovně konstatuje, že dovolání strany žalující bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel založil své dovolací důvody na tvrzení, že za den nabytí (tzv. historického) vlastnictví obcí, resp. hlavním městem Praha, je nutné považovat den 31. 12. 1949; je tu třeba vycházet z takto stanovené účinnosti rozhodnutí Osidlovacího úřadu v Praze ze dne 24. 12. 1949. Zákonným podkladem této argumentace je ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Námitku vydržení vznesenou žalovaným považuje žalobce za nedůvodnou. Nabyla-li obec při nynější restituci vlastnictví – ex lege – dnem 24. 5. 1991, pak absentovala dobrá víra žalovaného při následné privatizaci (kupní smlouvou ze 14. 12. 2002), nezbytná pro vydržení. Žalovaná společnost ani nikdo z jejích právních předchůdců tedy nemohli být oprávněnými držiteli nemovitostí ve smyslu §134 obč. zák. Dovolatel žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Obsah vyjádření protistrany je již rekapitulován v části I. tohoto odůvodnění rozsudku.
Nejvyšší soud respektuje právní závěr Ústavního soudu, jímž je vázán a který ho nutí vycházet z rámce dovolacího přezkumu vymezeného uplatněným dovolacím důvodem. Konstatuje však, že jeho právní názor nemůže být vytvářen izolovaně, bez ohledu na výsledné právní posouzení věci , neobejde-li se právní posouzení věci bez analýzy dalších aspektů věci, jež uplatněný dovolací důvod nepřímo vyvolává.
To platí i ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže odvolací soud založil své – jinak správné – rozhodnutí na jiném právním posouzení věci než shledává jako relevantní dovolací soud, pak je dovolací instance oprávněna předestřít též vlastní právní závěry. Judikatura Nejvyššího soudu o tom, byť nepřímo, pojednala např. v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96 (Soudní judikatura č. 2/1998, č. 17, str. 35). V citované věci byl dovoláním napaden (v tomto rozsahu oprávněně) pouze jeden z důvodů rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud přesto konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí - druhý (a pro věc určující) důvod rozhodnutí odvolacího soudu sice nebyl dovoláním dotčen, jeho argumentační obsah však vedl k závěru o správnosti rozhodnutí odvolací instance a nebylo možné od něj odhlédnout.
Další otázkou je, jaký vliv může mít takový postup dovolacího soudu na věc po stránce procesní (viz níže).
Nejprve tedy k posouzení námitky vydržení, vznesené žalovaným a napadené dovolatelem.
Činí-li vydržecí doba (lhůta) pro nemovitost deset let a žaloba byla podána s účinky zahájení řízení dne 7. 10. 2002, pak vzhledem k datům předání nemovitostí žalovanému a sjednání kupní (privatizační) smlouvy ve prospěch žalovaného (24. 5. 1992, 14. 12. 1992) nemuselo být bez významu ani posouzení běhu vydržecí doby pro období před 1. 1. 1992. Nejvyšší soud zde opakovaně judikuje, že dobu před uvedeným datem, jestliže jejímu běhu nebránily jiné zákonné překážky, lze pro tyto účely započíst; platí to i pro věci v dřívějším státním vlastnictví (srov. zejména R 50/2000 a podrobný výklad k tomu např. in Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, 1. vydání, str. 704, 705).
Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže uzavřel, že do běhu vydržecí doby lze započíst i oprávněnou držbu (správu majetku) vykonávanou před předáním nemovitostí žalovanému (a před 1. 1. 1992) Fondem národního majetku a zejména Bytovým podnikem Praha 1.
Držba věci, resp. nemovitosti není navíc z hlediska své oprávněnosti ani zdaleka ryze „subjektivním“ institutem. Oprávněná držba (§130 odst. 1 obč. zák.) se v relaci ke konkrétním okolnostem případu objektivizuje. Předpokládá-li oprávněná držba, že je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, pak musí jít o pozitivní přesvědčení, prosté subjektivních pochybností (srov. Komentář citovaný výše, str. 670, 671). Takové přesvědčení nelze u žalobce – práva znalé právnické osoby – dovodit. Již samotná existence privatizačních úkonů v roce 1992 ve prospěch žalovaného, která vyústila v zápis vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, tomu brání.
Je ostatně pozoruhodné, že žaloba byla podána až v roce 2002, ač se nyní žalobce dovolává svého nabytí vlastnictví ze zákona již k datu 24. 5. 1991. Nehledě na axiom právní jistoty jako jeden z principů občanského práva, velící spíše nebránit výkonu vlastnického práva, jež svědčil žalovanému po dobu deseti let, je i z toho zjevné, že žalobce si existencí svého – tvrzeného – vlastnictví k nemovitostem nebyl jist.
Odvolací soud tedy v každém případě nepochybil, jestliže opřel svůj měnící a pro žalobce nepříznivý určovací rozsudek o oprávněnost námitky vydržení, jak byla vznesena žalovaným.
Je tu však ještě další a z pohledu Nejvyššího soudu významný argument, proč dovolání žalobce nevyhovět.
Žalobce vychází ze svého tzv. historického (obecního) vlastnictví od data 31. 12. 1949. Téhož dne však nabyl účinnost zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který v ustanoveních §30 odst. 2 a §45 zrušil obecní vlastnictví a vyvolal zánik obecní samosprávy tamtéž stanoveným přechodem obecního majetku do vlastnictví státu (realizovaného správou jeho orgány).
Nejvyšší soud v těchto souvislostech opakovaně dovodil, že prvotním účelem obecních restitucí bylo navrácení toho majetku, s nímž obce skutečně hospodařily. Nikoli tedy vrácení věcí, jež měla obec administrativně přiděleny dne 31. 12. 1949 a současně je téhož dne pozbyla. V takové situaci nebylo možné aplikovat ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. ve prospěch žalobce. Šlo by o aplikaci zcela formalistickou, protiřečící účelu a smyslu tohoto restitučního zákona.
Obecní restituci v případech těchto sporných přídělů umožnil až zákon č. 114/2000 Sb., který změnil zákon č. 172/1991 Sb. a mj. k němu připojil ustanovení §2a, umožňující zahrnout do obecních restitucí majetkové příděly podle jejich dekretálních titulů (č. 12/1945 Sb., č. 108/1945 Sb. a další). To bez ohledu na datum přídělu. Podmínkou se však stalo, že v mezidobí od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo ke změně vlastnictví, tedy že věci zůstaly ve vlastnictví státu (§2 odst. 1 in fine). Rozhodným dnem pro posouzení této podmínky bylo navíc datum účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. den 1. 7. 2000 (§2 odst. 1 téhož zákona ab initio).
V nyní posuzované věci byly k uvedenému dni předmětné nemovitosti, jako privatizované, ve vlastnictví žalovaného. Tím spíše tedy nebylo možné dojít k závěru, že žalobce je jako restituent vlastníkem nemovitostí.
V dalších podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na příslušné pasáže svého předchozího rozsudku v této věci ze dne 28. 11. 2007, byť Ústavním soudem zrušeného, a zejména na svá rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 154/2004, 28 Cdo 1743/2006, 28 Cdo 2212/2004, 28 Cdo 2411/2006 a další , v nichž zaujal týž právní názor.
Jsou tu tedy dva právní závěry, které i samy o sobě postačí k rozhodnutí ve prospěch žalované strany. Jeden z nich byl nyní přezkoumán na základě pokynu Ústavního soudu, druhý Nejvyšší soud přebírá ze svého dřívějšího rozhodnutí v této věci a považuje jej nadále za správný. Nejvyšší soud je přitom toho názoru, že mohl i nyní „vnést“ do věci na základě svých úvah i právní názor jdoucí nad rámec dovolacího důvodu, jak ostatně výše tvrdí.
Dovolací důvod vylíčený žalobcem nebyl naplněn a dovolací soud žalobcovo dovolání zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto obdobně jako v předchozím zrušeném rozsudku, opět podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a zajisté i podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Základní sazba za úkon představovala částku 20.000,- Kč, a po polovičním krácení činila odměna dosavadního zástupce žalovaného 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §18 odst. 1 cit. vyhlášky). S přičtením režijního paušálu tedy 10.300,- Kč a po zohlednění nyní 20% DPH byl konečný součet nákladů tohoto žalovaného 12.360,- Kč. Žalobce nebyl úspěšný, vedlejšímu účastníkovi náklady nevznikly. Dodává se, že náklady byly přisouzeny k rukám advokáta dosud v řízení před obecnými soudy žalovaného zastupujícího; v záhlaví rozsudku je zmíněna též advokátka zastupující žalovaného před Ústavním soudem, její plná moc však do spisu dosud nebyla založena.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudnímu řádu.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu