ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4934.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4934/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně B. L. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, zastoupenému Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem v Praze 4, Nuselská 375/98, o vydání pozemků, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 212/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2009, č. j. 28 Co 222/2009-373, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
V řízení již rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem pod č.j. 28 Cdo 808/2008-202, kterým zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak rozsudek soudu prvního stupně a tomuto jej vrátil k dalšímu řízení se závazným pokynem stran posouzení věci podle judikatury k zákonu č. 229/1991 Sb. a zejména k výkladu zákona č. 95/1999 Sb. Stalo se tak k předchozímu dovolání žalobkyně a šlo o možnost výběru náhradních pozemků ve smyslu §11 odst. 2, §11a zákona o půdě a též postupu podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. (o převodech zemědělských pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby).
Krajský soud v Praze svým shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 2. 2009 (č.l. 325) tak, že zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen uzavřít se žalobkyní do 15 dnů od právní moci rozsudku smlouvu o vydání pozemků parc.č. 3065/39, 3065/40, 3072/1 a 221/1, vše orná půda, vedeno na LV 10002 pro ČR - Pozemkový fond, katastrální území R., obec R. (znění předmětné smlouvy viz rozsudek odvolacího soudu). Zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 88,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále ji zavázal zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 10.591,- Kč, též do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.
Odvolací soud konstatoval, že žalovaný byl již dříve ochoten přímý (nikoli postoupený) restituční nárok žalobkyně uspokojit. Přestože žalobkyně uspěla v nabídkách pozemků žalovaným, ani v jednom případě neuzavřela kupní smlouvu. Žalobkyni mělo jít od samého počátku o vydání pozemků určených k zastavění, nikoli tedy o vydání pozemků, které jsou a budou i nadále součástí zemědělského půdního fondu. V důsledku toho, že žalobkyně odmítala zemědělskou půdu, kterou již mohla mít řadu let svůj restituční nárok uspokojen, dostala se do situace, kdy žalovaný v k.ú. Rakovník a v sousedících katastrálních územích již žádné kvalitní zemědělské pozemky nemá. Žalobkyně se domáhala pozemků, které nejsou vhodné pro veřejnou nabídku a ani proto veřejnou nabídkou neprošly. Dva z pozemků, které žalobkyně žádá a to pozemek parc.č. 212/1 a parc.č. 3072/1 v k.ú. R., jsou z prodeje ze zákona vyloučeny , neboť jsou určeny územním plánem ke zřízení veřejně prospěšných staveb (obchvat měst L. a R.); tedy je zde zřejmá překážka pro zařazení pozemků do veřejné nabídky. Další dva pozemky parc. č. 3065/39 a parc. č. 3065/40 v k.ú. R. sice vyloučeny z prodeje nejsou , ale je zde konkurence dalších oprávněných osob se svými neuspokojenými nároky. Odvolací soud uzavřel, že by bylo porušením rovnosti práv všech ostatních žadatelů o náhradní pozemky ve stejném právním postavení, kdyby pozemky byly – navíc bez veřejné nabídky - vydány žalobkyni a to za situace, kdy se na straně žalovaného k žalobkyni o libovůli či liknavost nejedná. Odvolací soud tak změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku, kterým bylo určeno, že žalovaný je povinen uzavřít smlouvu se žalobkyní o vydání předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které opírala o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a procesní vady s následkem nesprávného rozhodnutí (nejasné či nesprávné hodnocení důkazů). Žalobkyně zejména vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v potaz, že stát (žalovaný) upřednostňoval při vydávání půdy (uspokojování restitučních nároků) obce, samostatně hospodařící rolníky, obchodních společnosti či družstva. Namítla, že není reálný důvod pro nevydání předmětných pozemků, pozemky nejsou vyloučeny z převodu na oprávněné osoby. V podrobně odůvodněném dovolání závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se s právním posouzením odvolacího soudu. Nedomníval se, že by žalobkyně měla být preferována se svými nároky před ostatními oprávněnými osobami. Sama žalobkyně neměla zájem k uspokojení svého nároku o uzavření smluv s žalovanou po řádně provedených výběrových řízeních, kde se umístila na prvním místě. Žalobkyně, přestože se zúčastnila a vyhrála několik nabídkových řízení, nikdy se žalovaným smlouvu o převodu pozemků neuzavřela. Žalovaný dále poukazoval na dlouholeté spekulativní jednání žalobkyně, neboť své nároky uplatňuje taktéž jako oprávněná osoba k pozemkům v zastavitelném území obce. Domníval se, že takové chování žalobkyně je snahou získat pozemky bez výběrového řízení, event. za nižší cenu a s vyloučením jiných zájemců. Žalobkyni mělo jít o vydání pozemků určených k zástavbě, nikoli o vydání zemědělských pozemků. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně nevyhověl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě k němu oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst.1, §241 odst.1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí podle §237 odst. 1 písm.a) o. s. ř. a dovolací důvody byly obsahově uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. lze zajisté realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku (podrobněji viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 4180/2007, R 72/2008). To však neznamená, že oprávněná osoba má možnost jednostranného výběru náhradního pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 522/96, 28 Cdo 3453/2007 a další).
Žalovaný byl ochoten ve lhůtě uplatněný restituční nárok žalobkyně uspokojit již ve druhé polovině 90. let minulého století. Nabízel žalobkyni možnost vydání náhradních pozemků v sousedících katastrálních územích. Přestože žalobkyně uspěla v nabídkách pozemků žalovaným, nakonec s ním žádné kupní smlouvy neuzavřela, k jejich sjednání se event. ani nedostavila. Nelze podle obsahu spisu skutečně dovodit liknavost nebo libovůli žalovaného vůči uspokojení restitučního nároku žalobkyně, která mohla svůj restituční nárok upokojit, smlouvy o převodu pozemků však neuzavřela z vlastní vůle. Dva z nyní sporných pozemků v k.ú. Rakovník (parc. č. 212/1 a parc. č. 3072/1) jsou – viz též výše - vyloučeny z veřejné nabídky, ostatní dva (parc. č. 3065/39 a parc. č. 3065/40, taktéž v k.ú. R., o podstatně nižší výměře) vyloučeny nejsou.
Dovolací soud však neshledal, že by žalovaný v důsledcích svého postupu nerespektoval např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/92, ve kterém bylo vysloveno, že nároky podle §11 odst. 2 zákona o půdě mají přednost před postupem při prodeji pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. (§7). Odvolací soud nepochybil, uzavřel-li, že opakovaný a dosud do značné míry bezvýsledný výběr náhradních pozemků žalobkyní má své limity. Žalobkyně totiž nemůže být uspokojena – a nelze tu konstruovat smluvní přímus Pozemkového fondu – vždy právě těmi pozemky, které označí. Také ostatní osoby, zejména restituenti, musí být vzaty v úvahu. Obsah velmi podrobných a rozsáhlých spisových podkladů nasvědčuje správnosti závěrů odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že žalobkyně nemá zájem o pozemky tvořící součást zemědělského půdního fondu, ale zajímá se výhradně o stavební pozemky, resp. o pozemky perspektivně určené k zastavění. Diskrece žalobkyně ohledně výběru pozemkové náhrady tedy má své meze; naopak tuto diskreci nelze v odůvodněné míře upřít Pozemkovému fondu.
Odvolacímu soudu či soudu prvního stupně nelze vytknout ani žádné pochybení při dokazování. Všechny relevantní skutečnosti byly v průběhu déletrvajícího řízení spolehlivě zjištěny.
Žádný z dovolacích důvodů tedy nebyl naplněn, nedošlo ani k jinému procesnímu pochybení odvolacího soudu ve smyslu §242 odst.3 o. s. ř., a dovolací soud proto dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Straně žalované by vznikl nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř., jež vznikly vyjádřením k dovolání. Nejvyšší soud však nepovažuje náklady vzniklé podáním vyjádření za účelné a nezbytné k bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný jako subjekt disponuje velmi kvalifikovanou právní službou, která jej zastupuje – podle poznatků NS - v drtivé většině sporů. Nebylo tedy důvodu, proč zmocnit k zastoupení advokáta.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu