ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4935.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4935/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. Z. V. , 2. Z. V. , a 3. J. V. , zastoupených JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem, 326 00 Plzeň, Mikulášská 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 10. 6. 2009, sp. zn. 18 Co 171/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 8/2007 (žalobců Z. V., Z. V. a J. V., zastoupených JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem, proti žalovaným: a) M. L. , zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou, 326 00 Plzeň, Divadelní 3/a, a b) České republice – Ministerstvu financí ČR , 118 10 Praha 1, Letenská 15, o zaplacení 1.417.082,- Kč s příslušenstvím), takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10.6.2009, č. j. 18 Cdo 171/2008-182, zrušuje se v odstavci I. a II. výroku.
Rovněž se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 1. 2008, č. j. 4 C 8/2007-145, a to v odstavci I. výroku rozsudku, pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby J. V. a Z. V. proti ČR – Ministerstvu financí, jakož i v odstavci III. výroku.
Věc se vrací k dalšímu řízení a rozhodnutí Okresnímu soudu v Domažlicích.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 18. 1. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 28. 1. 2008, č. j. 4 C 8/2007-145. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba žalobců o zaplacení 1.417.082,- Kč zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované M. L. na úhradu nákladů řízení 56.346,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí ČR právo na náhradu nákladů řízení nemá.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 10. 6. 2009, sp. zn. 18 Co 171/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 28. 1. 2008, č. j. 4 C 8/2007-145, potvrzen ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR o zaplacení 1.117.082,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou ČR – Ministerstvem financí ČR. Byl však zrušen uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců proti žalované M. L. o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou M. L.; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobců proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně vůči žalované ČR – Ministerstvu financí ČR není důvodné, a dále že pokud jde o odvolání žalobců proti zamítnutí jejich žaloby vůči M. L. „nejsou dány podmínky pro potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí“.
Odvolací soud především konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení zemřel (25. 12. 2008) původní žalobce J. V. st. a k dědění (ze zákona) po něm byli povoláni (podle obsahu spisu sp. zn. 10 D 24/2009 Okresního soudu v Domažlicích) pozůstalá manželka Z. V., pozůstalá dcera Z. V. a pozůstalý syn J. V. ml., kteří podle usnesení Krajského soudu v Plzni z 3. 4. 2009, sp. zn. 18 Co 171/2008, nastoupili do tohoto soudního řízení (vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 8/2007).
Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobcům bylo rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 8. 3. 2003, č. j. 3 C 32/2000-466 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 7. 9. 2004, sp. zn. 13 Co 678/2003) uloženo uzavřít se žalovanou M. L. dohodu (podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) o vydání pozemků parc. č. 358/1 a parc. č. 358/2 a budovy čp. 350 (postavené na pozemku parc. č. 358/2) a další stavby (postavené na pozemku parc. č. 358/1) v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 501 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Domažlicích. V uvedeném předcházejícím řízení (sp. zn. 3 C 32/2000 Okresního soudu v Domažlicích) bylo zjištěno (zejména na základě provedeného znaleckého posudku), že stavební nemovitost čp. 350 ve Staňkově neztratila svůj původní stavebně technický charakter (ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 87/1991 Sb.) a nebylo prokázáno, že by uvedená vydávaná nemovitost byla zhodnocena tak, že by její cena, určena ke dni podání písemné výzvy oprávněné osoby k vydání věci, podstatně převýšila cenu původní věci.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci se původně domáhali po obou žalovaných zaplacení (společně a nerozdílně) částky 1.417.082,- Kč s příslušenstvím. Žalobci měli za to, že tu mají právo na úhradu materiální újmy, spočívající v nákladech – investicích do vydávané nemovitosti, dále na úhradu nájemného ve výši 38.085,- Kč a na náhradu právního zastoupení za 15 let soudních sporů (125.000,- Kč). Podáním z 2. 5. 2007 doplnili žalobci žalobu tak, že se domáhají úhrady, která by odpovídala zhodnocení nemovitosti za dobu jejich držby nemovitostí od roku 1975 do roku 2005 (300.000,- Kč) z důvodu bezdůvodného obohacení; rozdíl z původně žalované částky 1.417.082 Kč (tj. částku 1.117.082,- Kč) požadují žalobci po žalované ČR – Ministerstvu financí ČR, a to z toho důvodu, že žádají přiznání náhrady (přiměřeného zadostiučinění) za odejmutý majetek.
Podle názoru odvolacího soudu „žalobci se mohli vůči žalované České republice – Ministerstvu financí ČR požadovat pouze vrácení kupní ceny podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb.; tento nárok na vrácení kupní ceny byl však Ministerstvem financí ČR již žalobcům přiznán (včetně vrácení poplatku za zřízení práva osobního užívání pozemku) a dne 14. 11. 2005 byla žalobcům vyplacena částka 53.875,- Kč. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že „nárok žalobců na jakékoli další či jiné plnění vůči státu nemá zákonnou oporu“. Odvolací soud přitom zmínil, že odkaz žalobců na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 36548/97 (věc P. a P. proti České republice) je nedůvodný, neboť řeší zcela atypický jedinečný případ, který nemůže být aplikován na ostatní podobné případy. Rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu žalobců na zaplacení částky 1.117.082,- Kč bylo proto odvolacím soudem potvrzeno jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Pokud šlo o žalobci uplatněný nárok za zhodnocení nemovitostí byl odvolací soud toho názoru, že tu jde o nárok podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 8/1991 Sb. na zaplacení toho, oč byla nemovitost žalobci zhodnocena ; tento nárok vzniká až okamžikem vydání nemovitosti, neboť teprve vydáním nemovitosti se zmenšuje majetek povinné osoby a vzniká jí nárok na vrácení toho, oč byla nemovitost zhodnocena. V daném případě byla nemovitost oprávněné osobě – M. L. vydána v roce 2004 na základě soudního rozhodnutí (v právní věci sp. zn. 3 C 32/2000 Okresního soudu v Domažlicích), které nabylo právní moci 15. 11. 2004. Od tohoto data začala žalobcům běžet obecná tříletá promlčecí lhůta. Co do obsahu tohoto nároku vyplývá, podle názoru odvolacího soudu, z ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., že zhodnocením nemovitosti je tu míněn rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před stavební úpravou a po ní, nikoli cena vynaložených prostředků (nákladů). Cena nemovitosti se tu stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Měl tedy odvolací soud za to, že by v daném případě měl soudem ustanovený znalec provést ocenění nemovitostí k datu jejich převzetí státem, k datu, kdy se jejich vlastníky staly původní povinné osoby (J. a Z. V.) a k datu uplatnění žádosti oprávněné osoby o jejich vydání ; teprve porovnáním těchto cen lze zjistit, zda je možné považovat nárok žalobců na zaplacení částky 300.000,- Kč za oprávněný. Protože tyto podklady soud prvního stupně neměl pro svůj odlišný právní názor (že žalobci měli svůj nárok ohledně zhodnocení nemovitostí uplatnit již v předchozím řízení o vydání nemovitostí) k dispozici, nezbylo odvolacímu soudu než zrušit výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se nároku žalobců, uplatněného vůči žalované M. L., podle ustanovení §219a odst. 2 občanského soudního řádu a v tomto rozsahu vrátit projednávanou právní věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 28. 8. 2009 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval a dovolání ze strany žalobců bylo dne 21. 10. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Domažlicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích (označených I. a II.), jimiž byl jednak potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců proti žalované, jednak o tom, že žalobci a žalovaná ČR – Ministerstvo financí ČR nemají proti sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné (ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu). Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení před soudy obou stupňů je zatíženo (v části týkající se řízení o nároku žalobců vůči žalované ČR – Ministerstvu financí ČR) procesní chybou, která se odráží v rozhodnutí odvolacího soudu, a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především zdůrazňovali, že v dobré víře v minulosti nabyli zákonnou cestou nemovitosti, které získali na základě řádné smlouvy, uhradili kupní cenu za ně, která byla v daném čase a místě cenou obvyklou a po více než čtvrt století se nemovitosti nakládali jako řádní a oprávnění vlastníci. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že v rámci nápravy křivdy, k níž došlo u žalované M. L. ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byla žalobcům způsobena nová křivda, když jim byl odňat rodinný dům s přilehlými pozemky; dovolatelé mají za to, že nebyli osobami, které by předmětné nemovitosti získali za zvláště výhodných podmínek a nelze je považovat za osoby, které by svým úmyslným jednáním přispěly k majetkové křivdě původnímu vlastníku nemovitostí. Dovolatelé trvají na tom, že na straně žalované České republiky – ministerstva financí ČR je dána povinnost uhradit dovolatelům majetkovou újmu spočívající v náhradě zhodnocení nemovitostí, které jim byly odňaty podle restitučního předpisu.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že jimi uplatněný nárok je po hmotněprávní stránce podložen i poukazem na judikát Evropského soudu pro lidská práva ve věci stížnosti č. 36548/97 (v kauze P. a P. proti České republice), byť i „terminologie v tomto judikátu uvedená může být nahlížen jako terminologie cizí, v našem právním systému neužívaná“. Na uváděný judikát Evropského soudu pro lidská práva bylo poukázáno i v usnesení Ústavního soudu ČR z 28. 2. 2006, III.ÚS 575/05.
Ve vyjádření Ministerstva financí ČR (za žalovanou Českou republiku) k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V rozhodnutí odvolacího soudu bylo totiž správně dovozeno, že ze strany žalobců ve vztahu k žalované České republice mohl být uplatněn toliko nárok na vrácení kupní ceny podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb.; tento nárok byl však již Ministerstvem financí ČR žalobcům přiznán a vyplacen . Z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nelze dovodit pasívní legitimaci žalované České republiky k náhradě či úhradě částky nad rámec zákonem č. 87/1991 Sb. stanoveného rozsahu (v §11). Nelze tedy zavázat žalovanou Českou republiku – Ministerstvo financí ČR k plnění povinnosti, kterou jí neukládá, restituční právní předpis, který se výlučně týká právního vztahu, řešeného v této projednávané právní věci.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přitom předmětem dovolacího přezkumu v souladu s obsahem dovolání směřujícím proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu může být jen posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k nárokům uplatněným vůči druhé žalované, a to pokud jde o výklad ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolacímu soudu nelze upřít zásadně správné posouzení projednávané právní věci podle ustanovení §11 a §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Stejně tak bral do úvahy ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Tento nárok musí být uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky.
V této souvislosti se sluší připomenout závěry usnesení Ústavního soudu ČR z 28. 2. 2006, III. ÚS 575/05, uveřejněném pod č. 1 (usnesení) ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, obsahujícím v odůvodnění i zmínku o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P., P. proti České republice, uváděné i dovolateli v tomto dovolacím řízení, byly uvedeny tyto právní závěry : „Jestliže navrácením majetku původnímu vlastníku, případně jeho právnímu nástupci, současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, jde tu o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu. Přitom je třeba restituční předpisy vykládat tak, aby při orientaci na snahu o navrácení původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech nevznikaly nové, nepřiměřené křivdy (zejména nepřiměřené zátěže spojené s prosazením legitimního cíle sledovaného restitučními předpisy“).
Dovolací soud při posuzování dovolání v této věci nemohl ponechat stranou judikatorní vývoj, ke kterému v mezidobí došlo, a to právě s přihlédnutím k důsledkům plynoucím z rozhodnutí nadnárodních soudních instancí, jmenovitě Evropského soudu pro lidská práva, a to ve shora zmíněné věci P. a P. vs. Česká republiky, nověji pak P. vs. Česká republika. V tomto směru dovolací soud judikoval naposledy ve věci sp. zn. 28 Cdo 2202/2009 (usnesení ze dne 17.2.2010) s těmito závěry: „…pro zodpovězení otázky po výši částky, jež má být vyplacena podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb….nevykazuje prejudikatura Nejvyššího soudu spolehlivá vodítka, jež by bylo možné použít ve vztahu ke specifickým okolnostem posuzované věci. V obecné rovině se dá říci, že judikatorní úvahy nejvyšší instance převážně akcentovaly gramatickou interpretaci citované normy. Tím spíše je třeba se opřít o precedenty vytvořené Evropským soudem pro lidská práva, zohledňující garance dané Protokolem č. 1 (jeho článkem 1) k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obojí ustanovení bezprostředně hovoří o ochraně pokojného užívání majetku, resp. o ochraně vlastnického práva; to však nic nemění na oprávněnosti jejich aplikace na širší dimenzi vlastnických a na ně navazujících vztahů (restituce, vypořádání spoluvlastnictví, náhradová povinnost státu vůči povinné osobě), kterou nyní posuzovaná věc předestírá.“
Poukázal v této souvislosti i na novější judikaturu Soudu s tím, že „Nejvyšší soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, z něhož má plynout výrazná odlišnost relevantních skutečností ve věci P. a P. vs. Česká republika oproti okolnostem této věci. Zejména je přesvědčen, že na scestí tu vede argument o „pouhém“ vydání jedné čtvrtiny podílu na nemovitostech. Hodnota této čtvrtiny, jak byla vyčíslena v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, názorně dokumentuje nesprávnost tohoto argumentu. Nicméně je tu i judikatura novější. Ve věci P. vs. Česká republika (č. 22186/03, rozsudek z 26. 11. 2009) se Evropský soud pro lidská práva opět vyslovil k výši náhrady povinné osobě za odnětí vlastnictví (kupní cena ve výši 25.326,- Kč z roku 1979, cena nemovitostí pro účely dědického řízení v roce 2000 1,8 mil. Kč, o vydání věci rozhodnuto v roce 2001). Soud dovodil, že náhrada vyplacená stěžovatelce – řídící se kupní cenou z roku 1979 – nebyla v rozumném poměru k ceně usedlosti v době jejího odnětí. Podle štrasburského soudu si stěžovatelka nemohla být podle zjištěných skutečností v roce 1979 vědoma, že nemovitost nabyla zvýhodněně. Kupní cenu navíc nijak neovlivnila a nemovitost nabyla v dobré víře. Soud v textu rozsudku explicitně (odst. 22) uvádí, že „Vzhledem k růstu cen nemovitostí od roku 1979, kdy stěžovatelka spornou nemovitost nabyla, do roku 2001, kdy byla majetku zbavena, má Soud za to, že stěžovatelka neměla možnost požadovat za spornou nemovitost přiměřenou náhradu.“ Nejvyšší soud v tomto směru dovodil z toho závěr, podle něhož „ aby byla interpretace sporného zákonného ustanovení konformní vůči výše zmíněným lidskoprávním kautelám i vůči civilistické zásadě ochrany vlastnického práva ve všech zákonných aspektech, nesmí být ve zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a pokud možno i spravedlnosti “
Z odůvodnění citovaného usnesení třeba ještě zmínit tyto závěry: „Zajisté, že ustanovení §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích hovoří v relaci k povinné osobě o „vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci“. Nehledě na to, že žalobkyně je podle §4 odst. 2 téhož zákona osobou blízkou vůči těm, kteří věci kupovali – a citovaná pasáž §11 nemůže být ve vztahu k ní zcela přiléhavá -, dovolací soud zastává názor, že obstojí širší interpretace textu rozhodného ustanovení, jež sice směřuje „za“ jeho doslovné znění, akcentuje však jeho účel a smysl (srov. nálezy Ústavního soudu k teleologické interpretaci právních předpisů, zejména sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a Pl. ÚS 21/96). Ten nemůže spočívat ve vrácení časově neaktuální a v důsledku neadekvátní kupní ceny, ale – jak České republice připomněl štrasburský soud – v zaplacení takové částky státem, která je za odpovídajících (a výjimečných) restitučních okolností přiměřená a rozumná. Proto obstojí výklad, podle něhož lze pod pojem kupní ceny ve smyslu §11 zákona č. 87/1991 Sb. zahrnout též jiné plnění vyjadřující hodnotu nemovitosti (její části, spoluvlastnického podílu k ní), jímž je v tomto případě náhrada, která byla při vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi povinnou a oprávněnou osobou, vzniklého v důsledku restituce, vyplacena povinnou osobou osobě oprávněné v návaznosti na zrušení tohoto spoluvlastnictví soudem (§142 odst. 1 obč. zák.).“ Opačný výklad ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., zaujatý soudy obou stupňů proto považoval za příliš restriktivní, a proto nesprávný.
Aplikováno na nyní posuzovanou věc nemá dovolací důvod odchýlit se od shora uvedených závěrů v citované věci 28 Cdo 2202/2009, které rozvíjejí přiléhavým způsobem jak principy vyjádřené Evropským soudem pro lidská práva ve zmíněných rozhodnutích, tak tomu odpovídající právní hodnocení Ústavního soudu rovněž ve shora citovaných rozhodnutích. Odvolací soud, ani soud prvního stupně, z těchto závěrů důsledně nevycházely. Dovoláním napadenému rozhodnutí nepředcházelo zjištění, zda a v jakém rozsahu náhrada vyplacená druhou žalovanou dne 14.11.2005 odpovídala shora uvedeným kritériím přiměřenosti a rozumnosti a zda tedy nejde o natolik výjimečný případ, který by byl srovnatelný se shora zmíněným kauzami posouzenými Evropským soudem pro lidská práva, jak bylo výše uvedeno. Zjištění soudů obou stupňů jeví se tak neúplné a tudíž nesprávné.
Pak ovšem nutno dospět k závěru, že dovolací důvod, vylíčený v dovolání stranou žalující v intencích §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., byl naplněn; dovolání bylo přípustné pro rozpor řešení pro věc určující právní otázky odvolacím soudem s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 in fine ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 7/2009 Sb.).
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit spolehlivě správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatému v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu dotčeném dovoláním. Protože důvody vedoucí ke zrušení rozsudku odvolacího soudu svědčí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen rovněž rozsudek soudu prvního stupně v části směřující proti druhému žalovanému (ČR – Ministerstvu financí ČR), ve smyslu §243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř. a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 o.s.ř., §243c odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu