ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5039.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5039/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr., Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 1050/22, proti žalované M. H., dříve K. , o zaplacení částky 465.026,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 180/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008, č. j. 19 Co 474/2008-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s tím, že její syn V. K. uzavřel nejpozději dne 1. 2. 1997 pojistnou smlouvu – Kapitálové životní pojištění s Generali Pojišťovnou, a. s., a obmyšlenou osobou stanovil žalobkyni. Dodatkem ze dne 23. 7. 1999 bylo pojistné plnění v prvním pořadí vinkulováno ve prospěch Komerční banky, a. s., vzhledem k hypotečnímu úvěru uzavřenému mezi uvedeným peněžním ústavem a V. K. za účelem koupě domu č. p. 63 v Ž., který byl zakoupen do rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalované a V. K. Když pak došlo k úmrtí V. K., bylo pojistné plnění ve výši 620.035,- Kč vyplaceno ve prospěch Komerční banky, a. s., čímž došlo k výraznému umoření úvěru. Podíl zemřelého na nemovitosti č. p. 63 se stal součástí dědictví, když následně dohodou o vypořádání dědictví, uzavřenou mezi účastnicemi řízení, nabyla žalovaná tento spoluvlastnický podíl do svého vlastnictví, a stala se tak výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti. Žalovaná, která byla původně družkou a následně manželkou zemřelého, se tak měla na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit, protože pokud by nedošlo ke splacení části hypotečního úvěru z pojistného plnění, musela by tuto část nadále splácet žalovaná.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 4. 2008, č. j. 10 C 180/2005-104, byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.). Soud prvního stupně tak rozhodl, neboť dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k naplnění ust. §451 odst. 1, 2 a §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zůstavitel sám uzavřel pojistnou smlouvu, v níž posléze výslovně projevil vůli, aby v případě pojistné události bylo plněno nikoliv ve prospěch žalobkyně, ale ve prospěch Komerční banky, a. s., bude-li v době pojistné události ještě u tohoto peněžního ústavu dluh na základě hypotéky. To se také stalo, a není tedy možné usoudit, že by za žalovanou bylo plněno, co po právu měla plnit sama.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č. j. 19 Co 474/2008-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že na základě závazkového právního vztahu založeného pojistnou smlouvou mezi V. K. a Generali Pojišťovnou, a. s., došlo vzhledem k provedené vinkulaci k výplatě pojistného plnění ve prospěch Komerční banky, a. s., poté, co V. K. zemřel. Stalo se tak díky projevu vůle V. K. a není možné dovodit, že by mezi žalobkyní a žalovanou vznikl závazkový právní vztah ve smyslu ust. §451 a násl. obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka poukazuje na ust. §72 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se právní vztahy vzniklé z pojistných smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy, přičemž toto ustanovení odkazuje rovněž na v době uzavření pojistné smlouvy platné ust. §817 obč. zák., jež umožňovalo tomu, kdo uzavřel s pojistitelem pojistnou smlouvu, určit osobu, které má pojistnou událostí vzniknout právo na plnění. Žalobkyně zdůrazňuje, že i když došlo k vinkulaci pojistného plnění, byla stále ona obmyšlenou osobou podle pojistné smlouvy. Dovolatelka se tak domnívá, že je zde zřejmá vůle V. K., jenž žalobkyni stále ponechal v pojistné smlouvě coby obmyšlenou osobu, a právě jí tak mělo být vyplaceno pojistné plnění. Kdyby chtěl, aby toto plnění bylo vyplaceno někomu jinému, mohl tak učinit ve smyslu §817 obč. zák. a žalobkyni zcela vyloučit, či stanovit další obmyšlenou osobu podle §818 tehdy platného obč. zák. Dovolatelka tak trvá na tom, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalované došlo, a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se však nejedná.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. Žalobkyně ve svém dovolání žádnou otázku, jež by mohla být potenciálně shledána zásadně právně významnou, nevymezuje a dovolací soud tak nemá v tomto rozhodnutí nač odpovědět. Nejvyšší soud se i přesto zabýval jednotlivými námitkami obsaženými v dovolání, avšak žádná z nich přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, když soudy obou stupňů věc rozhodly v souladu s právem.
Odkazuje-li dovolatelka na v rozhodné době platné a účinné ust. §817 obč. zák., pak toto hovoří pouze o možnosti pojistníka ustanovit v případě, že pojistnou událostí je smrt pojištěného (v daném případě se jedná o osobu totožnou), oprávněnou osobu, které vznikne pojistnou událostí právo na plnění ze strany pojistitele. To také V. K. jakožto pojistník a současně pojištěný učinil. Citované ustanovení však žádným způsobem nevylučuje, aby bylo pojistné plnění vinkulováno ve prospěch třetí osoby, když navíc takový postup umožňují i příslušné Všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění (VPP) Generali Pojišťovny, a. s., a sice v čl. 12 odst. 5 a 6. Pokud žalobkyně uvádí, že V. K. jasně projevil vůli, aby po jeho smrti získala pojistné plnění ona, a to vzhledem k tomu, že ji stále ponechal coby obmyšlenou osobu, nelze s takovým tvrzením souhlasit. V. K. právě naopak projevil vůli, aby bylo pojistné plnění vinkulováno ve prospěch Komerční banky, a. s., z toho důvodu, že měl u tohoto peněžního ústavu zřízen hypoteční úvěr a bez uzavření životního pojištění by tento úvěr nemohl získat. Skutečnost, že žalobkyně i poté, co došlo k vinkulaci pojistného plnění, byla v pojistné smlouvě uvedena coby obmyšlená osoba, nelze chápat tak, že právě jí mělo být pojistné plnění vyplaceno. Pak by totiž vinkulace zcela ztrácela svůj smysl. K tomu, aby pojistné plnění bylo vyplaceno žalobkyni, mohlo dojít pouze za předpokladu, že by pojistné plnění svou výší přesahovalo částku, kterou zbývalo doplatit v rámci hypotečního úvěru. Za situace, kdy tomu bylo naopak, nemohlo k výplatě ve prospěch žalobkyně dojít.
Z výše uvedeného vyplývá, že mezi žalobkyní a žalovanou nemohl vzniknout závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení, a soudy obou stupňů rozhodly věc správně. Napadenému rozsudku tak nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaná žádné náklady nevynaložila.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu