ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5062.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5062/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) I. R ., b) Ing. R. N ., c) MUDr. L. N ., všech zastoupených Jiřím Šafkou, advokátem v Praze 1, Platnéřská 4, proti žalovanému statutárnímu městu Zlín , se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, zastoupenému JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 396/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 6. 2008, č. j. 60 Co 255/2007-104, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému na nákladech řízení o dovolání částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Fišera.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, shora uvedeným byla změnou ve výroku I. zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně B. N . byla ke dni své smrti vlastníkem pozemku p .č. 3181/1 o výměře 729 m2 v k. ú. Z., včleněného do nového pozemku 3181/1 (zapsaného v KN) o výměře 3 737m2, a to části vyznačené v geometrickém plánu ze dne 24. 6. 1974, č. j. 142-149-74/051. Odvolací soud rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 12. 2006, č. j. 9 C 396/2003-73, ve výroku II. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemku p. č. 3181/2 v k. ú. Z. o výměře 678 m2 včleněného do nového pozemku 3181/1 (zapsaného v KN) o výměře 3 737 m2, a to části vyznačené v geometrickém plánu ze dne 24. 6. 1974, č. j. 142-149-74/051, byla v době smrti, tj. k datu 30. 4. 1982, M. N. . Žalobci byli zavázáni nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobci domáhali určení vlastnictví k předmětným pozemkům ve prospěch jejich právních předchůdců B. N. a M. N., které jako prodávající převedly tyto pozemky Československému státu prostřednictvím kupních smluv ze dne 24. 10. 19 74. Žalobci tvrdili, že za stát podepsala tyto smlouvy osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Z tohoto důvodu považovali žalobci kupní smlouvy za neplatné.
Odvolací soud nepřiznal žalobcům naléhavý právní zájem na určení vlastnictví podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., neboť k předmětným pozemkům byl neúspěšně uplatňován restituční nárok. Podle odvolacího soudu okamžikem rozhodnutí o zamítnutí restitučního nároku nelze oprávněné osoby nadále považovat za vlastníky věci, a tím spíše nelze spojit požadavek legitimního očekávání s určovací žalobou, zejména z důvodu, že k zásahu do vlastnických práv právních předchůdkyň žalobců mělo dojít v 70. letech 20. století. Z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ze strany žalobců nebylo nutné podle odvolacího soudu se zabývat z věcného hlediska posouzením, zda kupní smlouvy byly za kupujícího v roce 1974 podepsány k tomu oprávněnými osobami.
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci společné dovolání v němž tvrdili, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce, a že odvolací soud vycházel se skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelů nejde o případ, kdy vlastnictví věci přešlo na stát, neboť absentuje úkon, na základě kterého mělo vlastnictví na stát přejít. Vytýkali odvolacímu soudu chybný výklad restitučních předpisů , podle něhož mělo dojít ke vzniku vlastnictví státu a pozbytí vlastnického práva oprávněných osob. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný písemně vyjádřil. Nesouhlasil s tvrzeními dovolatelů ohledně nesprávnosti napadeného rozsudku a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas prostřednictvím advokáta; dovolání je pro diformitu rozsudků nižších instancí přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, event. §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) bez právního důvodu (event. i na základě neplatného právního úkonu), žádat o vydání těchto nemovitostí zejména podle §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě , nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c/ o. s. ř. (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a v neposlední řadě R 9/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro předmětný spor je rozhodující skutečnost, že ve věci byl veden neúspěšný spor o vydání předmětných pozemků s odkazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), přičemž v předchozím řízení ani soud nezjistil, že se jedná o smlouvy neplatné; jinak by musel žalobě vyhovět s odkazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Argumentace dovolatelů, že v daném případě se ve sporu jedná pouze o posouzení platnosti právního úkonu a že vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo, se s ohledem na obsah spisu jeví jako lichá. V této souvislosti je třeba upozornit, že k předmětným pozemkům se po uzavření kupních smluv stát choval jako jejich vlastník a hospodařil s nimi (např. část předmětného pozemku byla vykoupena a využívána jako zahrada mateřské školky, která se v těchto prostorách v té době budovala).
Pokud tedy nebyli dovolatelé v restitučním řízení úspěšní, nemohou se předmětných pozemků domáhat pomocí žaloby na určení, byť na základě jiného právního důvodu – neplatnosti právního úkonu – než v předchozím restitučním sporu. Uvedený závěr vyplývá ze smyslu citovaného judikátu velkého senátu Nejvyššího soudu, jehož zásadní teze podpořil později i Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.
Uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny a odvolací soud rozhodl ve věci věcně správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaný má podle §243c odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§5 písm. b/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 cit. vyhl.). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 20% DPH.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu