ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5100.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5100/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobců a) J. V ., a b) J. V ., oba zastoupení JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem Praha 2, Bělehradská 92, proti žalované H. K ., zastoupené JUDr. Soňou Šámalovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 37/24, o zaplacení částky 39.430,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp. zn. 3 C 64/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, č. j. 31 Co 127/2009 – 126, 31 Co 353/2008, 31 Co 354/2008, takto:
I. Rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 20. 9. 2007, č. j. 3 C 64/2006–61, se zrušuje ve výroku označeném I. i v nákladovém výroku označeném III.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, č. j. 31 Co 127/2009 – 126, 31 Co 353/2008, 31 Co 354/2008 se zrušuje ve výroku označeném I. do výše částky 22.336,- Kč společně s úrokem z prodlení z částky 22.336,- Kč v roční výši 9 % od 4. 3. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,50 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % od 1. 1. 2009 do 21. 4. 2009 a dále od 22. 4. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, i v nákladových výrocích označených II. a III. a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení.
III. Ve zbytku se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou ze dne 7. 2. 2006 domáhali zaplacení částky 39.430,- Kč s příslušenstvím, žalovaná částka spočívala v bezdůvodném obohacení ve výši 22.336,- Kč za užívání bytu (dále jen „původní byt“) ve vlastnictví žalobců za období od 1. 3. 2004 do 31. 10. 2005, poměrné části nákladů za vytápění nemovitosti, v niž se nachází původní byt, ve výši 11 934,- Kč za období od 21. 4. 2003 do 26. 4. 2004, a v nájemném za užívání náhradního bytu (dále jen „náhradní byt“) ve vlastnictví žalobců, do kterého byla žalovaná přestěhována na základě výkonu rozhodnutí, za období od 1. 11. 2005 do března 2006, ve výši 5.160,- Kč.
Okresní soud pro Prahu-východ rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č. j. 3 C 64/2006–61, žalobě v částce 22 336,- Kč s příslušenstvím vyhověl, nárok žalobců na uhrazení poměrných nákladů vytápění domu ve výši 11.094,- Kč zamítl. Soud prvního stupně dále doplňujícím rozsudkem ze dne 7. 2. 2008, č. j. 3 C 64/2006-80, přiznal žalobcům nárok ve výši 5.160,- Kč, dalším doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 3 C 64/2006-99, byla žalobcům přiznána bez bližšího odůvodnění částka 840,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že oba byty byly obyvatelné a že žalované nebylo v užívání bytů bráněno. Ačkoliv žalovaná od roku 1999 byty neužívala, vznikla jí povinnost platit za užívání obou bytů. Protože však žalovaná původní byt neužívala, soud prvního stupně posoudil nárok na úhradu jedné poloviny nákladů za vytápění bytu jako v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 21. 4. 2009, č. j. 31 Co 127/2009-126, 31 Co 353/2008, 31 Co 354/2008, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujících rozsudků (v rozporu s doslovným zněním výroku I.) částečně potvrdil a částečně změnil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně, že oba byty byly obyvatelné a že žalované nebylo v užívání bytů bráněno, a dále dovodil, že žalovaná užívala původní byt sice bez právního důvodu, avšak nikoliv protiprávně, protože vyklizení původního bytu bylo vázáno na poskytnutí bytové náhrady. Protože za užívání bytu neplatila a ani nehradila náklady spojené s užíváním bytu, došlo na její straně k bezdůvodnému obohacení a odvolací soud proto potvrdil nárok žalobců ve výši 22.336,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud potvrdil i nárok žalobců ve výši 5.160,- Kč za užívání náhradního bytu a nárok ve výši 840,- Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech za vytápění obou bytů. Dle odvolacího soudu jsou náklady za vytápění bytů v příčinné souvislosti u užíváním bytů a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a přiznal žalobcům jejich nárok ve výši 11.094,- Kč.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dále v případě, že by dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je rozhodnutím, kterým bylo rozhodnutí prvního stupně ve skutečnosti potvrzeno, žalovaná spatřovala přípustnost dovolání také v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod žalovaná uvedla nesprávné právní posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./ a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování /§241a odst. 3 o. s. ř./. Žalovaná konkrétně namítala, že
a) nebyly zohledněny všechny relevantní skutečnosti a důkazy byly posouzeny jednostranně,
b) nebyly provedeny všechny navržené důkazy, především nebyli vyslechnuti všichni navržení svědci,
c) nárok žalobců je v rozporu s dobrými mravy
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, dovodil, že pro posouzení toho, zdá je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., /dnes §237 odst. 1 písm. a)/ není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Ačkoliv výrok I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, č. j. 31 Co 127/2009 – 126, 31 Co 353/2008, 31 Co 354/2008, je formálně označen jako měnící, ve skutečnosti jim byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jimž byly žalobcům přiznány nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání původního bytu ve výši 22.336,- Kč s příslušenstvím, nárok žalobců za užívání náhradního bytu ve výši 5.160,- Kč a nárok žalobců ve výši 840,- Kč, který spočívá v nákladech za vytápění obou bytů. V tomto rozsahu je tedy rozsudek odvolacího soudu nutno považovat za rozsudek potvrzující, jež může být napaden dovoláním podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolací soud se odklonil od názoru soudu prvního stupně pouze v posouzení nároku na úhradu nákladů na vytápění bytů ve výši 11.094,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu je nutno rozsudek odvolacího soudu považovat za rozsudek měnící, jež může být napaden dovoláním podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění před změnou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II přechodná ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.) dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, je třeba posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003). V posuzovaném případě se jedná o tři různé nároky, z nichž každý by mohl být žalován zvlášť, tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání původního bytu ve výši 22.336,- Kč, nárok za užívání náhradního bytu ve výši 5.160,- Kč a nárok na úhradu poměrné části nákladů za vytápění nemovitosti ve výši 11.094,- Kč a 840,- Kč (tedy celkem 11.934,- Kč). Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého posuzovaného nároku má charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Z uplatněných nároků pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání původního bytu ve výši 22.336,- Kč převyšuje částku 20.000,- Kč a dovolání proti němu může tak být za podmínky splnění dalších dovolacích podmínek přípustné. Jelikož výrokem odvolacího soudu v tomto případě bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolání je přípustné pouze v případě, dospěje – li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění před změnou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II přechodná ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.) zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07. Dovolání proti nároku za užívání původního bytu ve výši 22.336,- Kč je proto přípustné. Naproti tomu nárok za užívání náhradního bytu ve výši 5.160,- Kč a nárok na úhradu poměrné části nákladů za vytápění nemovitosti ve výši 11.934,- Kč částku 20.000,- Kč nepřevyšují, dovolání proti nim s ohledem na §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné být nemůže a dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl.
D. Důvodnost
K námitce ad a) a ad b) týkající se provedení a hodnocení důkazů
Podle §120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle §132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2006, s. 609 an.). V souladu s uvedeným dovolací soud nemůže nižším soudům předepisovat, jak hodnotit důkazy, např. kterým svědkům uvěřit. Dále Nejvyšší soud uvádí, že dle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002) je tzv. souhrnné zjištění, tedy zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi, nepřípustné. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že souhrnné skutkové zjištění o tom, že žalované v užívání bytu nebylo bráněno, k němuž dospěl soud prvního stupně a které převzal soud odvolací, je v dané věci nepřezkoumatelné, zvláště vypověděli-li syn žalované V. K., že posledních devět let nemůže on ani žalovaná užívat nemovitost v rozsahu potřebném a že v minulosti došlo k napadení žalované, a svědek M. O. vypověděl, že žalovaná byla žalobci neustále slovně napadána, ať již urážkami, tak i fyzicky, a že se do domu žalobců bojí chodit (viz č. l. 49 spisu, na kterém je Protokol o jednání ze dne 30. 8. 2007). Je-li z popsaných důvodů rozhodnutí nepřezkoumatelné, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Navíc dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně opakovaně navrhovala výslech svědka P. M. (č. l. 42, 50) s tím, že svědek byl několikrát s žalovanou v nemovitosti žalobců a může vypovídat o chování žalobců. Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 8. 2007 (č. l. 50) označil výslech svědka P. M. za nadbytečný vzhledem k tomu, že již byli vyslechnuti ostatní svědci. Soud prvního stupně blíže neobjasnil důvody odmítnutí výslechu svědka P. M. ani v rozsudku ze dne ze dne 20. 9. 2007, č. j. 3 C 64/2006–61 (resp. ani v žádném z následujících doplňujících rozsudků). Nevyslechnutí svědka P. M. byl i jeden z důvodů odvolání žalované (č. l. 76, 85). Konečně ač v narativní části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, č. j. 31 Co 127/2009 – 126 je požadavek žalované na výslech svědka P. M. uveden, odvolací soud se s ním nijak nevypořádal a pouze uvedl, že odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým zjištěním provedeným soudem I. stupně a jeho zhodnocením a pro meritorní rozhodnutí již nepovažoval za nutné důkazní řízení doplňovat .
Ze zásad řádného procesu sice automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, soud však musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999). Jak dále vyplývá z judikatury Ústavního soudu, neakceptování důkazního návrhu lze co do věcného odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).Výslechem svědka P. M. měla být dle dovolatelky prokázána skutečnost, že přiznání žalovaného nároku je v rozporu s dobrými mravy. Není pochyb o tom, že prokázání teto skutečnosti má relevantní souvislost s předmětem řízení, kterým je úhrada za užívání původního bytu. Stejně tak není pochyb ani o tom, že výslech svědka, který měl být několikrát s dovolatelkou v předmětných bytech, může přispět k prokázání nebo vyvrácení tvrzení dovolatelky o tom, že předmětný byt mohla užívat pouze ve značně omezeném rozsahu. V úvahu tak připadá pouze třetí argument uváděný Ústavním soudem, tedy že skutkové tvrzení, k jehož ověření dovolatelka důkaz navrhla, již bylo bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 8. 2007 (č. l. 50) je však zcela obecné, odkazuje-li na výslech svědků slyšených též v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 223/2006, které se týká jiného žalovaného období. V rozsudku prvního stupně není nevyslechnutí svědka P. M. odůvodněno vůbec a jak již bylo uvedeno, odvolací soud pouze převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Je tedy možno uzavřít, že nevyhovění důkaznímu návrhu dovolatelky, resp. způsob odůvodnění podaný soudy nižších stupňů není v souladu s §157 odst. o. s. ř. a odůvodnění je proto nepřezkoumatelné, což rovněž zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K námitce ad c) týkající se dobrých mravů
Za situace, kdy jsou rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nepřezkoumatelné, je předčasné předjímat, zda nárok žalobců je, či není v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit rozsudek odvolacího soudu ve výroku označeném I. do výše částky 22.336,- Kč společně s úrokem z prodlení z částky 22.336,- Kč v roční výši 9 % od 4. 3. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,50 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % od 1. 1. 2009 do 21. 4. 2009 a dále od 22. 4. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, i v nákladových výrocích označených II. a III.
Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro výrok označený I. a nákladový výrok označený III. rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 20. 9. 2007, č. j. 3 C 64/2006–61, zrušil Nejvyšší soud i tyto výroky a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici ve zmíněné literatuře nebo na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. května 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu