ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5239.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5239/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky A. P ., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem, 162 00 Praha 6, Na Ořechovce 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 24. 2. 2009, sp. zn. 13 Co 300/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 205/2003 (žalobkyně A. P ., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem, proti žalovaným : 1. České republice – Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu Klatovy , 339 01 Klatovy, Čapkova 127/V, 2. Pozemkovému fondu ČR , Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému Mgr. Hynkem Sekyrkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Týnská 21, 3. Obci Dlouhá Ves u Sušice , zastoupené JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem, 339 01 Klatovy, Pražská 25/1, 4. Obci Modrava , okres Klatovy, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, 110 00 Praha 1, Plátneřská 2, 5. Městu Kašperské Hory , okres Klatovy, zastoupenému JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem, 339 01 Klatovy, Pražská 25/1, 6. Městu Sušice , zastoupenému JUDr. Jiří Nesvedou, advokátem, 340 22 Nýrsko, Náměstí 767, 7. Obci Srní , 341 94 Srní č. 113, okres Klatovy, 8. Městu Hartmanice , 341 81 Hartmanice u Sušice, 9. Správě Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava , 385 01 Vimperk, 1. máje 260, o vydání nemovitostí, za vedlejší účasti účastníků řízení: A) JUDr. Martina Litvana , správce konkursní podstaty Skywalker, s. r. o., 110 00 Praha 1, Revoluční 1080/2, a B) A. V ., zastoupeného JUDr. Richardem Kaválkem, advokátem, 110 00 Praha 1, Václavské náměstí 30), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 29. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 8. 2. 2008, č. j. 8 C 205/2003-654. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se, aby bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Klatovech ze 4. 6. 2003, č. j. PÚ 1851/96 B, a aby bylo rozhodnuto tak, že Česká republika – Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Klatovy je povinna vydat žalobkyni nemovitosti – statek Dlouhá Ves, které byly zapsány ve vložce č. 796 a č. 1534 zemských desek a pak i v pozemkových knihách, a to pozemkové knihy pro katastrální území B. (v knihovních vložkách č. 105 a č. 107), pozemkové knihy pro katastrální území D. V. (v knihovních vložkách č. 204, č. 416, č. 543 a č. 569), pozemkové knihy pro katastrální území F. H. (v knihovních vložkách č. 88, č. 103, č. 129, č. 132, č. 179, č. 200, č. 202, č. 316 a č. 347), pozemkové knihy pro katastrální území K. H. (v knihovních vložkách č. 63, č. 62 a č. 88), pozemkové knihy pro katastrální území P. III. (v knihovních vložkách č. 18 a č. 44), pozemkové knihy pro katastrální území R. (v knihovních vložkách č. 187, č. 306 a č. 347), pozemkové knihy pro katastrální území S. (v knihovní vložce č. 13), pozemkové knihy pro katastrální území S. (v knihovní vložce č. 140), pozemkové knihy pro katastrální území S. (v knihovní vložce č. 1444), pozemkové knihy pro katastrální území V. – T. (v knihovních vložkách č. 51, č. 71 a č. 126) a pozemkové knihy pro katastrální území V. B. (v knihovní vložce č. 47). Bylo rovněž rozhodnuto, že vůči žalované České republice – Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu Klatovy se řízení zastavuje. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit Pozemkovému fondu ČR na náhradu nákladů řízení 8.196,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; také bylo žalobkyni uloženo zaplatit Obci Dlouhá Ves a Městu Kašperské Hory na náhradu nákladů řízení 5.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; rovněž bylo žalobkyni uloženo zaplatit Obci Modrava na náhradu nákladů řízení 9.403,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; posléze bylo žalobkyni uloženo zaplatit Městu Sušice na náhradu nákladů řízení 6.660,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Nebyla však přiznána náhrada nákladů řízení účastníkům řízení Obci Srní, Městu Hartmanice a Správě národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, ani vedlejšímu účastníku řízení JUDr. Martinu Litvanovi, správci konkursní podstaty úpadce Skywalker, s. r. o. Bylo však ještě uloženo žalobkyni zaplatit vedlejšímu účastníku řízení A. V. na náhradu nákladů řízení 5.474,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Posléze bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí řízení Českou republikou – Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Klatovy nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 24. 2. 2009, sp. zn. 13 Co 300/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 8. 2. 2008, č. j. 8 C 205/2003-654, potvrzen v odvoláním napadeném rozsahu (tj. vyjma výroků /označených II. a III./, týkajících se výroku o částečném zastavení řízení a o nákladech řízení mezi žalobkyní a účastnicí řízení Českou republikou – Ministerstva zemědělství – Pozemkovým úřadem Klatovy). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na úhradu nákladů odvolacího řízení účastníkům řízení Pozemkovému fondu ČR 3.874,- Kč, Obci Dlouhá Ves a Městu Kašperské Hory 9.553,30 Kč, Obci Modrava 7.405,40 Kč a Městu Sušice 2.800,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně a účastníci řízení Obec Srní, Město Hartmanice a Správa Národního parku a chráněné oblasti Šumava nemají vůči sobě navzájem právo náhradu nákladů odvolacího řízení; rovněž bylo rozhodnuto, že žalobkyně a vedlejší účastník JUDr. Martin Litvan a vedlejší účastník řízení A. V. nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení před Pozemkovým úřadem v Klatovech podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.; v tomto řízení bylo rozhodnuto rozhodnutím z 9. 6. 2003, č. j. PÚ 1851/96 B, a to tak, že se žalobkyni nevydávají požadované pozemky a že za nevydávané nemovitosti nepřísluší náhrada.
Soud pak rozhodoval o žalobě žalobkyně, podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu v řízení podle páté části občanského soudního řádu, tedy v řízení ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že k nevyhovění žalobě žalobkyně vedla i nedostatečná formulace žalobního návrhu žalobkyně, nýbrž měl za to, že žalobkyně ve smyslu ustanovení §250j občanského soudního řádu „učinila podanou žalobou předmětem řízení jen to, co bylo předmětem řízení před uvedeným správním orgánem“ a že „obsahem její žaloby bylo, aby soud rozhodl rozsudkem tak, že se nahrazuje zamítavé rozhodnutí správního orgánu, a to tak, že o jejím uplatněném restitučním nároku bude rozhodnuto kladně“.
Po věcné stránce shledal však odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně správným, když měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a správně také věc po právní stránce posoudil. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že žalobkyně tu uplatňovala svůj tvrzený restituční nárok na vydání nemovitostí jako právní nástupkyně svých právních předchůdců JUDr. A. S. a J. S. a měla za to, že tento nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, přešel na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. a nikoli až zákonem č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Zemi Českou.
Odvolací soud ovšem dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k právnímu závěru, že tu k přechodu nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně došlo, na Českou zem ze zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947, tj. dnem účinnosti uvedeného zákona. Zákon č. 143/1947 Sb. se podle svého ustanovení §1 odst. 2 týkal, jak tu bylo výslovně uvedeno, nemovitého majetku zemědělského, lesního, rybářského, průmyslového, obchodního a živnostenského, zapsaného knihovně na J. A. S., J. S. a Dr. A. S. z tzv. hlubocké větve rodu S. Došlo tu tedy k uvedenému přechodu nemovitého majetku mimo tzv. rozhodné období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě jinému zemědělskému majetku. Odvolací soud tu proto (s poukazem i na jím uváděná rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 538/03, III. ÚS 122/02 a III. ÚS 289/97) neshledal opodstatněným názor žalobkyně, že tu k přechodu nemovitého majetku, o nějž jde v tomto řízení, došlo už podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
Odvolací soud byl toho názoru, že „žalobkyně by nebyla oprávněnou osobou k vydání požadovaných nemovitostí, pokud by její nárok na vydání nemovitostí byl posuzován podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 243/1992 Sb.), neboť ke dni účinnosti tohoto zákona nesplňovala jednu ze zákonných podmínek oprávněné osoby podle tohoto zákona, a to podmínku státního občanství ČR; žalobkyně nabyla toto státní občanství až ke dni 29. 1. 1993.
Z uvedených důvodů tedy odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu (a to i včetně správných výroků o nákladech řízení mezi účastníky tohoto řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 11. 5. 2009 a dovolání ze strany žalobkyně bylo v pondělí dne 13. 7. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Klatovech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka zdůrazňovala, že „držba veškerého majetku jejího právního předchůdce JUDr. A. S. byla Československou republikou převzata v květnu 1945; šlo o majetek, který byl za nacistické okupace zabaven v roce 1940 německou státní policií (Gestapem). Tento majetek nebyl po válce vrácen v rozporu s dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 126/1946 Sb. Poté byla v červnu 1945 na S. majetek uvalena národní správa (podle názoru dovolatelky bezdůvodně). JUDr. A. S. i jeho generálnímu zástupci byl v červnu 1945 odepřen vstup na území Československé republiky.
Veškerý zemědělský majetek S. včetně toho, o nějž jde v tomto řízení, přešel na stát konfiskační vyhláškou ze dne 4. 10. 1945 na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.; k vymezení tohoto zemědělského majetku došlo teprve 21. 12. 1946, a to společně Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství a Osídlovacím úřadem i Fondem národní obnovy v Praze. Při uplatnění dekretu č. 12/1945 Sb. na majetek hlubocké větve rodu Schwarzenbergů šlo, podle názoru dovolatelky, o zneužití tohoto presidentského dekretu, neboť JUDr. A.S. byl znám jako zjevný odpůrce nacismu, který v době války žil v exilu a podporoval boj o zachování nezávislosti a osvobození československého státu; právní nástupce JUDr. A. S., J. S. (otec žalobkyně A. P., rozené S.), byl pak vězněn v koncentračním táboře v B.
Pokud šlo o postižení majetku hlubocké větve rodu S. zákonem č. 143/1947 Sb., uváděla dovolatelka, že tu jde o akt speciální vůči vyvlastňovacím dekretům. Přitom restituční zákony, přijaté po roce 1989, zcela opomenuly tuto specifickou situaci majetku hlubocké větve rodu S., jehož postih byl vyňat z obecného režimu, a nebyl přijat speciální zákon o restituci tohoto majetku. Podle názoru dovolatelky tak stát vyloučil příslušníky hlubocké větve S. z jakékoli možnosti odčinění vzniklé majetkové křivdy a bylo takto postupováno v rozporu i s principem rovnosti mezi osobami postiženými majetkovými křivdami v poválečném období. Dovolatelce je takto fakticky zabráněno v uplatnění jejich zákonných majetkových práv.
Dovolatelka je přesvědčena, že vzhledem k těmto uvedeným okolnostem měly soudy v daném případě vycházet z individuálních rozměrů tohoto případu, jenž je založen na specifických okolnostech, a měly přikročit ke spravedlivému řešení restitučního nároku dovolatelky.
Ve vyjádření Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelky A. P. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť odvolací soud rozhodl na podkladě úplně zjištěných skutkových okolností a také správně věc posoudil i po právní stránce. Odvolací soud vycházel ze závěrů uvedených Ústavním soudem pod III. ÚS 538/03, že totiž k přechodu majetku, o nějž jde v tomto řízení, došlo podle zákona č. 143/1947 Sb., tedy mimo rozhodné období vymezené v zákoně č. 229/1991 Sb. (v zákoně o půdě). Žalobkyně v této právní věci ostatně nesplňuje ani podmínku státní občanství ČR podle zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření Obce Modrava k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že dovolání dovolatelky nelze pokládat za přípustné, když už základní otázka tohoto sporu , tj. kdy tu došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát i otázka postavení žalobkyně z hlediska oprávněnosti osob ve smyslu restitučních předpisů, byla již vyřešena Ústavním soudem ČR např. v rozhodnutí III. ÚS 538/03, v němž bylo vyloženo, že k přechodu majetku hlubocké větve rodu S. došlo ze zákona č. 143/1947 Sb. ke dni 13. 8. 1947, tedy mimo tzv. rozhodné období podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Ve vyjádření účastníka řízení Města Hartmanice k dovolání dovolatelky A. P. bylo uvedeno, že v tomto soudním řízení nebylo v celém jeho průběhu doloženo, „který majetek nebo právní nárok rodiny Schwarzenbergů a konkrétně i žalobkyně A. P. byl Městem Hartmanice zkrácen“ a jakým způsobem.
Ve vyjádření účastníka řízení Města Sušice k dovolání dovolatelky bylo zdůrazněno, že pokud jde o hmotněprávní okolnosti tohoto sporu, došlo tu k přechodu majetku na stát na základě speciálního zákona (zákona č. 143/1947 Sb.), a to ke dni 13. 8. 1947, tedy před počátkem tzv. rozhodného období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka tohoto řízení – správce konkursní podstaty úpadce Skywalker, s. r. o., byl vysloven plný souhlas s rozhodnutími soudu prvního stupně i odvolacího soudu, vydanými v této právní věci.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím napadeným dovoláním některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 205/2003 Okresního soudu v Klatovech), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že odvolací soud svým rozsudkem z 24. 2. 2009 (sp. zn. 13 Co 300/2008 Krajského soudu v Plzni) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání dovolatelky bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 2. 2009 posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a podle ustanovení §1 odst. 1 odst. a 2 zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České republiky, jehož půdu, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. vlastnictví majetku rodu Schwarzenbergů (větve tzv. primogenitury na Hluboké nad Vltavou), pokud se tento majetek nachází v Československé republice, přechází v rozsahu stanoveném v §1 odst. 2 téhož zákona na zemi Českou. Majetkem podle §1 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. se rozumí (podle §1 odst. 2 téhož zákona) nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský, zapsaný knihovně na J. A. knížete ze S., Jana knížete ze S. a dr. A. S., v to počítaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy a závazky, dále živý a mrtvý inventář a konečně veškerý provozní kapitál.
Ústavní soud ČR svým nálezem ze 7. 1. 2009, I. ÚS 2477/08 (souvisejícím s rozsudkem Nejvyššího soudu z 1. 7. 2008, 28 Cdo 1743/2008, a Nejvyššímu soudu zaslaným) odmítl návrh na zrušení, respektive prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu majetku hlubocké větve S. na Zemi Českou, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
V citovaném nálezu Ústavního soudu ČR ze 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08 bylo opětovně vyloženo (s poukazem na usnesení Ústavního soudu ČR ze 16. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 2491/08), že na případy stěžovatelky A. P. dopadají úvahy ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (publikovaného pod č. 477/2005 Sb.), že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Ústava ČR ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny.
V citovaném nálezu Ústavního soudu ČR ze 7. 1. 2009, I. ÚS 2477/08, bylo také vyloženo, že Ústavní soud neshledal při řízení o ústavní stížnosti A. P. neústavnost zákona č. 143/1947 Sb. a ani dopadu tohoto zákona na přechod majetku hlubocké větve rodu S. na stát ve srovnání s právní úpravou způsobu přechodu nemovitostí na stát podle §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Ústavní soud pouze dospěl k závěru, že charakter určité stavby z tohoto majetku (jmenovitě stavby hrobky) neumožňují její zahrnutí do kategorie majetku podle §1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb., který podle §1 odst. 1 tohoto zákona přecházel na Zemi Českou.
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z nálezů a stanovisek Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 2. 2009 (sp. zn. 13 Co 300/2008 Krajského soudu v Plzni), když odvolací soud tato ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry měl při svém rozhodování na zřeteli, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání dovolatelky ze strany účastníků řízení Pozemkového fondu ČR, Obce Modrava, Města Hartmanice, Obce Srní, Města Sušice a vedlejšího účastníka řízení JUDr. Martina Litvana (správce konkursní podstaty s. r. o. Skywalker) použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů dovolacího řízení uvedeným účastníkům řízení nepřiznal; dovolací soud přihlížel k právní povaze této právní věci i k obsahu již zmíněných vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícím v podstatě již to, co tito účastníci řízení uvedli a uplatnili již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu