ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.644.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 644/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. G ., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 50, proti žalovaným 1/ I. P ., 2/ L. P ., a 3/ E. M ., o zaplacení částek 316.470,- Kč, 316.470,- Kč a 126.588,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 38/2006, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. září 2009, č. j. 69 Co 530/2008-74, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č. j. 17 C 38/2006-42, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným 1/ a 2/ byla uložena povinnost k zaplacení částek 316.471,- Kč a žalované 3/ ve výši 126.588,- Kč (výrok I). V části o zrušení kupní a darovací smlouvy ohledně darování pozemků parc. č. 414, 427/1 a 427/2 v katastrálním území D. n. M., uzavřené dne 9. 9. 1974 mezi F. V. a L. G. jako dárkyněmi a prodávajícími a manžely L. a M. P. jako kupujícími a obdarovanými, registrované Státním notářstvím v Olomouci dne 6. 11. 1974, pod č. j. RI 1214/74, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Rozhodnutí o zamítnutí žaloby v části o zaplacení úhrady ceny bezúplatně převedených pozemků, odůvodnil tím, že tento nárok, založený ustanovením §8 odst. 4 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), mohla oprávněná osoba uplatnit u soudu v prekluzívní lhůtě končící 1. 9. 1993. Žalobce (jeho právní předchůdkyně) tak učinil až 6. 4. 2006, v době, kdy jeho právo již zaniklo.
V případě návrhu na zrušení kupní a darovací smlouvy v části o darování pozemku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že věcnému projednání žaloby v uvedeném rozsahu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.). Zjistil, že o stejném návrhu, na základě týchž skutkových okolností, bylo rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 1999, č. j. 20 47/97-38, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2001, č. j. 12 Co 238/2000-54, jež byly vydány v řízení obsazeném předchůdkyní žalobce L. G. na žalující straně a totožnými žalovanými. Žaloba o zrušení smlouvy v části o bezúplatném převodu pozemků tímto rozsudkem (jež nabyl právní moci dne 13. 7. 2001) byla zamítnuta.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozhodl o odvolání žalobce tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I), v ostatních výrocích II a III jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Vycházeje se skutkových zjištění soudu prvního stupně (jež jako správná vzal za svá), dospěl k závěru, že dříve vydaný pravomocný rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 1999, č. j. 20 47/97-38, zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro opětovné projednání téže věci, jež brání věcnému projednání žaloby nejenom v části o zrušení kupní a darovací smlouvy, nýbrž i ohledně požadavku na poskytnutí finanční náhrady. Zdůraznil, že z ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, jímž se podle tvrzených skutečností právní vztahy účastníků řídí, vyplývá určitý způsob vypořádání; návrhy účastníků v něm proto soud není vázán (§153 odst. 2 o. s. ř.) Při závěru o existenci nároku může soud za stanovených podmínek rozhodnout buď o zrušení smlouvy (§8 odst. 4 písm. a/), nebo o povinnosti nabyvatele uhradit cenu darovaných pozemků (§8 odst. 4 písm. b/); jde přitom stále o nárok jediný. Jestliže byl pravomocným rozsudkem zamítnut návrh žalobců na zrušení kupní a darovací smlouvy v části o bezúplatném převodu pozemků, se závěrem, že zde takové právo podle §8 odst. 4 zákona o půdě není, nemohou se účastníci domáhat opětovného projednání téže věci, byť s návrhem směřujícím k jinému způsobu vypořádání, poskytnutí peněžitého plnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl výroky I a II usnesení. Právní závěr odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 5 o. s. ř. označil za nesprávný, namítaje, že v již skončeném řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 47/97, se jeho právní předchůdkyně domáhala toliko zrušení části kupní a darovací smlouvy, registrované Státním notářstvím v Olomouci dne 6. 11. 1974, po č. j. RI 1214/74, v části o darování pozemků parc. č. 414, 427/1 a 427/2 v kat. území D. n. M., zatímco v nyní projednávané věci uplatňuje nárok na poskytnutí peněžitého plnění odpovídajícího ceně darovaných pozemků. Z tohoto dovozoval, že předmět obou řízení není totožný. Odvolacímu soudu vytkl, že při právním posouzení věci nerespektoval nálezy Ústavního soudu zabývající se restituční problematikou, jak je shrnul soudce tohoto soudu JUDr. Antonín Procházka v článku „Restituční řízení ve světle nálezů Ústavního soudu“, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 1, ročník 1995, který žalobce k dovolání přiložil. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svých vyjádřeních k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.7.2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednána stejná věc. O stejnou věc ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav, o který v řízení jde, vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob i v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001).
Okruh účastníků v obou řízeních je stejný, jestliže na straně žalované vystupují osoby totožné (shodně a nezaměnitelně označené) a žalobce je univerzálním právním nástupcem žalobkyně L. G., vystupující v tomto procesním postavení v již dříve skončeném řízení, vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 47/97.
Správný je i závěr odvolacího soudu o totožnosti předmětu obou řízení, jímž je nárok oprávněné osoby podle §8 odst. 4 zákona o půdě, odůvodněný stejnými skutkovými tvrzeními, upínajícími se k totožné smlouvě o bezúplatném převodu stejných pozemků. K rozdílné formulaci žalobních návrhů v obou řízeních odvolací soud přesvědčivě vyložil, že z ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. a při rozhodování o žalobě není soud návrhem žalobce vázán. Bez zřetele k němu je povinen zkoumat, jsou-li naplněny zákonem stanovené předpoklady pro zrušení části smlouvy nebo pro poskytnutí finanční náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1890/97; rozsudek ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1813/2000; popřípadě rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1387/2002).
Jestliže dříve vydaným pravomocným rozsudkem již byla zamítnuta žaloba, jíž se předchůdkyně žalobce, byť s jiným žalobním žádáním, domáhala restituce podle §8 odst. 4 zákona o půdě (se závěrem soudu, že právo žalobkyně zaniklo a již zde není), jde o rozsudek, jež zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. i pro další řízení o stejném nároku mezi totožnými účastníky, bez zřetele k tomu, jakou formulaci žalobního návrhu žalobce nyní zvolil.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 o. s. ř.), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Výše citované judikatorní závěry Nejvyššího soudu, s nimiž je posouzení věci odvolacím soudem konformní, nebyly odmítnuty ani překonány judikaturou Ústavního soudu, jíž se žalobce dovolává (bez označení konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu, jež by se týkaly problematiky nyní řešené). Jím předkládaná odborná literatura (vesměs se zabývající otázkou poučovací povinnosti soudu v řízeních o restitučních nárocích), se nyní posuzovaných otázek očividně netýká.
Jelikož usnesení odvolacího soudu je v obou dovoláním napadených výrocích správné, Nevyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu