ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.650.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 650/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Asociace víceúčelových základních organizací technických sportů a činností ČR, Základní organizace Babice u Rosic, se sídlem v Babicích u Rosic, Náves 19, zastoupený JUDr. Ivo Šauerem, advokátem v Rosicích, Palackého nám. 46, proti žalovanému: Obec Babice u Rosic, se sídlem v Zastávce u Brna, Náves 14, zastoupený Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem v Brně, Jakubské nám. 1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 91/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2009, č. j. 16 Co 210/2005-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 1. 2005, č. j. 5 C 91/2003-108, kterým bylo určeno, že vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí, zapsaných na LV č. 10001 pro obec a k. ú. B. u R., je žalobce. Odvolacím soudem bylo dále stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že s ohledem na rozhodnutí Republikového kolegia Asociace víceúčelových základních organizací technických sportů a činností ČR (dále jen „AVZO TSČ ČR“) ze dne 20. 11. 1999 o zrušení Základní organizace Babice u Rosic s likvidací bylo pro závěr o zániku žalobce nutno zmíněné majetkové vypořádání nejen nařídit, ale také provést (viz ustanovení §20a odst. 3 obč. zák.). Žádným z důkazů však nebylo prokázáno, že by nařízená likvidace byla někdy dokončena. Nemohlo proto dojít k zániku žalobce jako právnické osoby a tato organizační jednotka občanského sdružení tak neztratila svou právní subjektivitu. Nebylo možné se ztotožnit s názorem žalovaného, že základní organizace zanikla již samotnou nařízenou likvidací či odejmutím registračního listu a že vystavením nového registračního listu vznikla nová organizační složka jakožto nový právní subjekt. V posuzovaném případě bylo navíc třeba vzhledem k datu shora uvedeného rozhodnutí Republikového kolegia vycházet z tehdy platných stanov občanského sdružení, schválených dne 25. 5. 1997, a nikoli tedy až ze stanov, jež nabyly platnosti dne 22. 9. 2001. Kupní smlouvu o převodu výše uvedených nemovitostí, uzavřenou mezi nadřízeným orgánem žalobce a žalovaným dne 12. 4. 2002, bylo tudíž třeba dle závěrů soudů obou stupňů považovat za absolutně neplatnou, neboť platí, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než má sám, k čemuž v uvedeném případě nepochybně došlo. Nižší instance totiž uzavřely, že předmětné nemovitosti z vlastnictví základní organizace do majetku občanského sdružení nepřešly, když žalobce právní subjektivitu neztratil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu nevymezil jednoznačně. V rámci vylíčení dovolacích důvodů tvrdil, že v dané věci odvolací soud nezkoumal důsledně podmínky řízení, jež tvoří základní předpoklad rozhodnutí soudu ve věci samé. Namítal, že žalobce zanikl ke dni 28. 12. 2005 bez likvidace a bez právních nástupců, čímž tak pozbyl způsobilost být účastníkem řízení, jakož i procesní způsobilost, a soud měl z těchto důvodů řízení zastavit. Dovolatel podotýkal, že vzhledem k tomu, že je žalobce veden pod odlišným registračním číslem než subjekt, který byl vlastníkem předmětných nemovitostí, lze usoudit, že tyto nemovitosti nikdy nebyly ve vlastnictví žalobce, neboť se jedná o jiný subjekt, který si tak proto nemůže nárokovat práva, jež náležela jiné osobě (v tomto směru uplatňoval žalovaný v dovolání nepřípustné novoty). Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vada řízení s možným důsledkem nesprávného rozhodnutí ve věci, a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalovaného nesplňuje.
Nejvyšší soud se totiž ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkami předestřenými jak v předmětném dovolání, tak v rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru je třeba odkázat zejména na rozsudek ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 985/2001, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v soukromém právu platí obecný princip, že jestliže celé jmění zanikající právnické osoby nenabývá právní nástupce anebo jestliže zvláštní zákon nestanoví jinak, je třeba před zánikem právnické osoby provést majetkové vypořádání (likvidaci – viz §20a odst. 3 obč. zák.). Právní předpisy, upravující zánik občanských sdružení a jejich organizačních jednotek jako právnických osob, je nutno vykládat v souladu s těmito zásadami.
Podle ust. §13 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, se při zániku sdružení provede majetkové vypořádání. I když dikce tohoto zákona je poněkud odlišná od ust. §20a odst. 3 obč. zák., který výslovně stanoví, že likvidaci je třeba provést před zánikem právnické osoby, je zřejmé, že i v tomto případě je třeba likvidaci provést před zánikem občanského sdružení. Jakmile totiž sdružení přestane jako subjekt práva existovat, nelze likvidaci provést, neboť tu již není subjekt, jehož pohledávky by bylo možno vymáhat a jehož dluhy by bylo třeba uspokojit.
Zákon výslovně neupravuje zánik organizační části občanského sdružení; zánik může být upraven ve stanovách občanského sdružení. Tyto stanovy však nemohou mít vliv na právní postavení jiných osob než členů sdružení. Nelze proto přijmout závěr, že by stanovy občanského sdružení mohly mít vliv na majetkoprávní postavení třetích osob, které nejsou členy sdružení. Proto je nutné i při zániku organizační složky občanského sdružení jako právnické osoby použít §13 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. a právní předpisy na toto ustanovení navazující. Organizační složka občanského sdružení, která je právnickou osobou, tedy nemůže zaniknout dříve, než je provedeno její majetkové vypořádání (likvidace). Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že byl žalobci odejmut a následně vydán nový registrační list. Jelikož v daném případě nebylo prokázáno, že by likvidace v rozhodné době byla provedena, nebylo možno hovořit o zániku právní subjektivity žalobce a jeho jmění tak nemohlo bez dalšího přejít na občanské sdružení AVZO TSČ ČR, jehož organizační součástí žalobce je. Jestliže byla mezi tímto občanským sdružením a žalovaným uzavřena kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí, pak je třeba ve shodě se závěry nižších instancí uvést, že tato je absolutně neplatná. Platí totiž obecná právní zásada, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám. V této věci nebylo občanské sdružení figurující v uvedené kupní smlouvě jako osoba prodávající vlastníkem zmíněných nemovitostí, a tudíž nebylo oprávněno k jejich převodu.
Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Jestliže dovolatel namítá, že nižší instance dle jeho názoru nesprávně zhodnotily otázku zániku právní subjektivity na straně žalobce, jakož i skutečnost, že vystavením nového registračního listu žalobci vznikl nový subjekt, který tudíž nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, pak je v této souvislosti nutno uvést, že tato otázka nemá charakter zásadního právního významu, neboť se dotýká toliko právní sféry určitého (konkrétního) subjektu a jeho vnitřních poměrů (ohledně nichž je na straně občanského sdružení AVZO TSČ ČR znatelný prvek nejasnosti) a její řešení nemá přesah do jiných před soudy České republiky řešených sporů. Navíc by se v daném případě jednalo o posouzení otázky též skutkové povahy, přičemž dovolací soud by musel posoudit, zda skutkové zjištění, z něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází, má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To mu však zákon neumožňuje, jestliže jde o dovolání, jehož přípustnost lze založit pouze dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přesto je tu však třeba znovu podotknout, že otázka odnětí a následného vydání nového registračního listu žalobci nic nemění na faktu, že nebylo možné dospět k závěru o zániku právní subjektivity žalobce vzhledem k tomu, že nebyla splněna nutná podmínka v podobě úplného provedení jeho likvidace. V řízení tato skutečnost prokázána nebyla a žalovaný tudíž v tomto směru neunesl důkazní břemeno.
V této souvislosti je rovněž nutno dodat, že dle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. platí, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Pokud tedy dovolatel ve svém podání uvedl další tvrzení, jimiž detailněji rozebíral už v předcházejícím stadiu řízení proklamované teze, že v posuzovaném případě žalobce nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť se jedná o zcela jiný subjekt vedený pod jiným registračním číslem, a nabídl v tomto směru též další důkazy, pak je toto procesně bez významu.
Ze všech výše uvedených důvodů nebylo možno shledat judikatorní přesah projednávané věci a dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř., v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., a s ohledem na to, že procesně neúspěšnému žalovanému nelze náklady řízení přiznat a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu