ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.670.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 670/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Státního statku hl. m. Prahy „v likvidaci“ , IČ: 00064092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem v Praze 1, Rytířská 10, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 99/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 17 Co 125/2008-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 17 Co 125/2008-65, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2007, č. j. 6 C 99/2006-49, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem shora uvedeným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2007, č.j. 6 C 99/2006-49, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem na určení, že žalobce má právo hospodaření k pozemku p.č. 1694 a 1693 v k. ú. Vysočany, obec Praha, okres Hlavní město Praha, to vše zapsáno na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané věci je třeba vycházet z toho, že jde o pozemky, na které se vztahuje ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), neboť orgán, v jehož pravomoci podle ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě bylo takové rozhodnutí vydat, již o této otázce rozhodl a soud musí podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. z takového rozhodnutí vycházet. Odvolací soud též odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 85/96, podle které žalobce - v případě nesouhlasu s předmětným rozhodnutím orgánu státní správy – mohl správnost rozhodnutí zpochybnit cestou správního soudnictví. Odvolací soud též uvedl, že žalobce „netvrdil, že by šlo o pozemky spadající pod ustanovení §17 odst. 1 písm. a) až d) zákona o půdě, tedy o pozemky, kdy správu pozemku ve vlastnictví státu může vykonávat jiná osoba než žalovaný a nic takového neplynulo ani z provedených důkazů v řízení.“ Žalobce podle odvolacího soudu též „netvrdil, že šlo o pozemky uvedené v §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, a že jde o pozemky, k nimž právo hospodaření podle ustanovení §17 odst. 1 písm. a) až d) může vykonávat jiná osoba než žalovaný, tedy on sám, a proto žalobě nebylo možné vyhovět.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel tvrdil, že odvolací soud řešil tytéž právní otázky ve své rozhodovací praxi odlišně. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že soudy jsou vázány ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodnutími pozemkových úřadu. Dovolatel tvrdil, že soud prvního stupně i soud odvolací si mohly otázku o aplikovatelnosti §1 odst. 1 zákona o půdě na předmětné pozemky posoudit samostatně, a sice jakožto otázku předběžnou, a to případně i odlišně, než jak ji pozemkové úřady posoudily. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být při shodě rozsudků nižších instancí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu. V případě přípustnosti dovolání by se jeho důvodnost posuzovala podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud k uvedené problematice uvádí, že „účelem rozhodnutí správního orgánu podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., je nejen posouzení otázky, zda se na konkrétní nemovitost právní režim tohoto zákona vztahuje, ale právě i určení subjektu, jenž je s touto nemovitostí oprávněn hospodařit, tedy toho, jenž pro stát jako vlastníka věci vykonává správu nemovitosti. Tyto případy je nutno odlišovat od sporů charakterizovaných jako spory restituční, neboť zde rozhodnutí podle §17 odst. 6 cit. zákona působí coby rozhodnutí předběžné povahy k otázce, zda se na uplatněný restituční nárok vztahuje právní režim zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Takto je též nutno přistupovat k závěrům dovozeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 43, pod č. 187, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) .“
V témže rozhodnutí Nejvyšší soud dodal, že „pravomoc soudů ve smyslu §7 o. s. ř. musí být nazírána pod zorným úhlem práva hmotného, tedy zda se jedná o projednání nároku pramenícího ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných či obchodních. Pokud je tedy obecně přijímáno, že právo hospodařit s věcí, jež se nachází ve vlastnictví státu, je součástí vlastnického práva, jež je obecně upraveno předpisy práva soukromého (především občanským zákoníkem), pak nemůže být uzavřeno, že projednání a rozhodnutí o tomto právu nenáleží do pravomoci civilních soudů, ač je k tomu podle zákona povolán v první řadě jiný státní orgán“ (viz již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3260/2008 , též usnesení sp. zn. 28 Cdo 747/2010 ).
O právu hospodaření dovolatele (žalobce) bylo správním orgánem rozhodnuto s konečnou platností tím, že byl určen režim předmětných pozemků. Jediným prostředkem ochrany práv, která žalobci zůstala, bylo podání žaloby u soudu podle občanského soudního řádu. Tím se právě odlišuje od nároku restitučního, o němž rozhoduje nejprve správní orgán, neboť otázka aplikace zákona o půdě, může být ve smyslu jeho §17 odst. 6 posouzena ještě v dalším řízení jak před správními orgány, tak i později při případném projednání příslušné žaloby uplatňující restituční nárok (k tomu srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 1/96).
Argumentace odvolacího soudu, že žalobce mohl proti dotčenému rozhodnutí správního orgánu podat žalobu podle části páté o. s. ř., nic nemění na skutečnosti, že soud si v probíhajícím řízení mohl otázku charakteru předmětných pozemků posoudit sám v souvislosti s posouzením naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení práva hospodaření. Není samozřejmě vyloučeno, že soud může dospět ke stejnému závěru jako v rozhodnutí správní orgán, ale apriorní odmítnutí zabývat se spornou otázkou s odkazem na vázanost původním rozhodnutím (viz §135 o. s. ř.) vede k závěru, že soud posoudil věc po právní stránce nesprávně (viz §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolací soud se neztotožňuje též se zjištěním soudu odvolacího, že žalobce v řízení netvrdil, že předmětné pozemky nepodléhají režimu zákona o půdě. Naopak základem argumentace žalobce bylo právě zpochybnění označení předmětných pozemků za zemědělské. Dovolatel také předkládal důkazy svědčící o zastavěnosti pozemků (viz. podání žalobce č. l. 23-28).
Protože jsou uvedené nejasnosti skutkových zjištění i navazujících právních závěrů součástí rozsudků obou nižších instancí, zrušil dovolací soud obě tato rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V tomto řízení, v němž bude též rozhodnuto o nákladech řízení dovolacího, bude nižší instance vázána právním názorem Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu