ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.678.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 678/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň a) M. B. , a b) V. P. , obou zastoupených Mgr. Jakubem Vepřkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Výškovicích, Venclíkova 480/59, za účasti: 1) Moravskoslezského kraje , se sídlem v Ostravě, 28. října 117, 2) Pozemkového fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 12 C 82/2004, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2009, č. j. 8 Co 402/2009-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastník 1) je povinen zaplatit žalobkyním jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč, k rukám Mgr. Jakuba Vepřka, advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi účastníkem 1) a účastníkem 2) nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I., jímž tento soud nahradil rozhodnutí správního orgánu, Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Frýdek – Místek, zn. PzÚ 3687/92-B-Mu ze dne 5. 2. 2004, tak, že žalobkyně a), b) jsou podílovými spoluvlastnicemi ideální 1 pozemku p. č. 553/4 – ostatn í plocha o výměře 3.495 m2, zapsaného na LV 430 pro k. ú. M., a to každá ve výši ideální 1, a účastník 1) je povinen vydat ideální 1 totožného pozemku žalobkyním a), b) do jejich podílového spoluvlastnictví, a to každé ideální 1. Odvolací soud potvrdil též napadené výroky III. a V. rozsudku soudu prvního stupně, v nichž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Původní žalobce, B. B., se jako právní předchůdce žalobkyň domáhal u soudu nahrazení výše označeného správního rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nevydání ideální 1 předmětného pozemku, a to podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Předmětný pozemek je zastavěn drobnými a jednoduchými stavbami, které souvisí bezprostředně s léčebným ústavem, neboť zčásti tvoří jeho příslušenství ke stavbě hlavní, ale pozemek není nezbytně nutný pro provoz léčebného ústavu. Při posouzení otázky, zda a do jaké míry je pozemek plochou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu léčebného ústavu, vycházely soudy zejména ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Schulmeisterové. Ta vycházela z toho, že neexistují žádné právní předpisy, které by se zabývaly otázkou rozsahu venkovní plochy v přepočtu na jedno lůžko pro odborné léčebné ústavy, a proto po nastudování odborné literatury vycházela ze tří ukazatelů: 1) velikosti pozemku na jedno lůžko, 2) zastavěnosti pozemku a 3) poměru zelených ploch. Na základě zjištěných skutečností pak dospěla k závěru, že všechna tato kritéria jsou, resp. budou splněna, jestliže by došlo k vydání ideální 1 předmětného pozemku žalobkyním. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se podává, že institut překážek ve vydávání nemovitostí je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí, jehož důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, který v konkrétním případě převažuje nad účelem a samotným restitučním nárokem na vydání pozemků. Musí být též respektován účel restitučního zákona, a je tedy nutno preferovat vydání pozemku, jestliže o to restituenti usilují a jestliže to zákon výslovně nevylučuje.
Proti tomuto rozsudku podal účastník 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost spatřuje v tom, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání směřuje jen proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto ve věci samé. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti předmětného pozemku k provozu léčebného ústavu. Závěr, že předmětný pozemek bezprostředně souvisí se stavbou odborného léčebného ústavu, jednoznačně vyplývá ze zpracovaných znaleckých posudků Ing. Schulmeisterové a Ing. Prokše. Odvolací soud se ve svém rozhodování řídil jen kritériem výměry venkovní plochy v přepočtu na jedno lůžko, když by mělo být posuzováno i hledisko provozní, zdravotní, resp. hledisko nezbytnosti předmětného pozemku pro neomezenou možnost pohybu nemocných dětí v areálu léčebného ústavu v průběhu léčby. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud nejprve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Účastník 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání účastníka 1) je zcela nedůvodné, neboť oba soudy věc správně posoudily. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí v rámci dovolatelem označených otázek nesplňuje charakter zásadní právní významnosti. Je nadto založeno na adekvátním právním posouzení, a je tudíž věcně správné. Navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl, respektive zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolání spočívá na nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu o tom, že předmětný (vydávaný) pozemek (resp. jeho ideální 1) není nezbytně nutný k provozu léčebného ústavu. Ačkoliv se jedná o závěr právní, neboť jde o interpretaci právního předpisu (zákonného ustanovení), nelze odhlédnout od toho, že posouzení nepostradatelnosti předmětného pozemku k provozu stavby, s níž bezprostředně souvisí, je založeno především na skutkových zjištěních v daném konkrétním případě. Hodnocení těchto skutkových okolností pak přísluší především soudu nalézacímu a v zákonem stanoveném rozsahu též soudu odvolacímu. Naproti tomu soud dovolací je omezen tím, že při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vychází toliko zejména z obsahu předloženého spisu. Limitace přezkumu skutkových zjištění dovolacím soudem pramení i z toho, že při posouzení, zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, vychází dovolací soude opět jen z obsahu spisu, a navíc jen v takových případech, kdy je dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení.
Jak bylo uvedeno výše, dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží k důvodům, jež se opírají o ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., a tedy nemůže zohlednit námitku dovolatele, že z provedených znaleckých posudků vyplývá něco jiného, než k čemu ve svém rozhodnutí dospěl odvolací soud.
Nadto odvolací soud ve svém odůvodnění zohlednil relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a soudu Ústavního, a to jako interpretační vodítko při aplikaci §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (např. nález Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, uveřejněný pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2502/2008, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). V souvislosti se zjištěným skutkovým základem souzeného sporu se pak aplikace těchto judikatorních závěrů odvolacím soudem jeví jako přiléhavá a adekvátní.
Konečně při zvažování významu obrany dovolatele poukazující na provozní a zdravotní hlediska léčebného ústavu nelze než podotknout, že se vydáním ideální poloviny pozemků žalobkyním zakládají spoluvlastnické poměry a nikoli jejich faktický obsah.
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání účastníka 1) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.
Ve vztahu mezi účastníkem 1) a žalobkyněmi vznikly žalobkyním v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Účastník 1) je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobkyně v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi účastníkem 1) a účastníkem 2) bylo o náhradě nákladů rozhodnuto tak, že nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť účastník 1) nemá na náhradu nákladů řízení právo a účastníku 2) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu