ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.759.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 759/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Statutární město Brno , se sídlem Dominikánské nám. 2, Brno, zastoupeného JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou v Brně, Masarykova 2, proti žalované A. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Ryšánkem, notářem v Brně, Rooseveltova 11, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 272/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, č. j. 37 Co 251/2008-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky JUDr. Vladimíry Odehnalové.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2008, č.j. 48 C 272/2004-75, kterým bylo ve výroku I. určeno, že žalobce je vlastníkem ideální 1 pozemků specifikovaných v předmětném rozhodnutí, jež jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj se sídlem v Brně na LV č. 3675 pro obec Brno, k. ú. B.. Žalované byla odvolacím soudem rovněž uložena povinnost nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 12.257,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalobce JUDr. Vladimíry Odehnalové.
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnictví ke shora uvedeným pozemkům s odůvodněním, že na základě smluv o převodu nemovitostí ze dne 6. 5. 1973, 1. 1. 1978 a 21. 8. 1980, uzavřených mezi paní J. J. (matkou žalované) jakožto převodkyní a Československým státem – ONV II, zastoupeným Investprojektem jako nabyvatelem, došlo k převodu výše zmíněných nemovitostí., a to i přesto, že následně nebyl proveden příslušný zápis do tehdejší evidence nemovitostí, když tento zápis měl pouze deklaratorní a nikoli konstitutivní účinky. Předmětné nemovitosti dále ve shodě se zákonnou úpravou přešly na žalobce, který se tak stal právním nástupcem bývalého Obvodního národního výboru, a to ve smyslu ust. §68 dříve platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a dále dle ust. §1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť mu k rozhodnému datu 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření k výše uvedeným pozemkům. Obě nižší instance mu tedy jeho nárok důvodně přiznaly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Tvrdila mimo jiné nadále to, že shora specifikované smlouvy o převodu nemovitostí jsou neurčité z důvodu nedostatečného vymezení předmětu převodu a rovněž nevěrohodné s ohledem na evidentní odlišnost podpisů převodkyně uvedených na příslušných listinách. Právní otázku zásadního významu však v dovolání dostatečně nevymezila. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená notářem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z tohoto výkladu je zřejmé, že závěr o přípustnosti dovolání učinit nelze.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. V tomto směru je nutno dodat, že závěry obou nižších instancí jsou správné, když bylo při určování vlastnického práva k předmětným nemovitostem vycházeno z příslušné zákonné úpravy dané zejména ust. §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., v němž se uvádí, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce. S ohledem na skutečnost, že došlo k naplnění shora uvedených zákonných podmínek, jsou závěry soudů obou stupňů o vlastnickém právu žalobce k předmětným pozemkům správné a i z tohoto důvodu tak nebylo možné přisvědčit námitkám dovolatelky, která v řízení navíc neunesla důkazní břemeno, neboť svá tvrzení nebyla schopná prokázat. Poukazuje-li dovolatelka na neurčitost předmětných smluv, je třeba uvést, že k závěru o neurčitosti právního úkonu lze dospět pouze tehdy, kdy pochybnosti o jeho určitosti nelze odstranit ani jeho výkladem (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5361/2008). Dále je v této souvislosti třeba podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Pokud žalovaná v dovolání navíc polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že předložené listiny dokládají převod pozemků na nabyvatele (tehdy ONV II), pak lze v tomto směru odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 620/2007, v němž bylo stanoveno, že tato argumentace je kritikou samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Není-li dovolací soud v tomto směru oprávněn vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo možné dovodit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Žalobce má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§14, §15, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu