ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.778.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 778/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) L. Š. , zastoupené JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého třída 33, a b) Ing. M. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 92, proti žalovaným 1/ M. J. , a 2/ Ing. K. J., Ph.D. , oběma zastoupeným JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 4/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2009, č.j. 16 Co 254/2008-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 1. 2008, č.j. 8 C 4/2003-123, jímž byla ve věci samé zamítnuta žaloba o určení, že právní předchůdce žalobkyň Ing. L. B.(prohlášený za mrtvého k 31. 12. 1947 rozhodnutím Okresního soudu civilního v Brně ze dne 21. 6. 1949) byl ke dni své smrti vlastníkem ideální jedné poloviny označených nemovitostí v katastrálním území M., konkrétně pozemků parc. č. 1552/1 (ovocný sad) a 1552/2 (zastavěná plocha a nádvoří) a chaty evidenčního čísla 301 na parcele č. 1552/2; současně byla žaloba zamítnuta i v části o určení, že vlastníkem zbývající ideální poloviny těchže nemovitostí byla ke dni své smrti předchůdkyně žalobkyň H. B. (zemř. 19. 4. 1957).
Ve shodě se soudem prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně jsou dcerami H. a L. B., kteří se stali podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků (tehdy pod jiným číselným označením) na základě kupní smlouvy uzavřené dne 4. 7. 1939; na pozemcích v roce 1943 postavili chatu, nyní evidovanou pod č. 301. Tyto nemovitosti jim byly konfiskovány na základě výměru Okresního národního výboru Brno-venkov ze dne 4. 6. 1948, č.j. P-2290/10-IV-48, jež nabyl právní moci dne 12. 7. 1948, aplikací dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Vydání nemovitostí se žalobkyně dříve domáhaly již v restitučním řízení, ukončeném rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2006, č.j. 16 Co 329/2004-268, jímž byla (změnou rozsudku soudu prvního stupně) zamítnuta žaloba směřující vůči totožným žalovaným o vyslovení přechodu vlastnického práva na žalobkyně podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), se závěrem, že ke konfiskaci majetku rodičů žalobkyň došlo právoplatně podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a nejedná se ani o případ zneužití tohoto dekretu, případně o výraz politické perzekuce či o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (§6 odst. 1 písm. r/ zákona o půdě). Správnost rozsudku odvolacího soudu byla stvrzena i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3089/2006, a nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 3245/07.
Odvolací soud tudíž i v této věci uzavřel, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem ztratili rodiče žalobkyň již k 30. 10. 1945 (den nabytí účinností dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.), přičemž v průběhu téhož roku ztratili i držbu nemovitostí. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 (sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05) dodal, že posouzení zákonnosti vydání konfiskačních výměrů přísluší soudu toliko v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů. Konstatoval, že restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměrů předpisů zvláštních k obecnému, a že z tohoto důvodu se ti, kdy by byli tzv. oprávněnými osobami, nemohou domáhat prosazení svých domnělých vlastnických nároků podle obecných předpisů, a to ani žalobou o určení vlastnického práva jejich právních předchůdců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání. Na jeho přípustnost usuzovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tvrdíce, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť spočívá na zodpovězení otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Ačkoliv v restitučním řízení žalobkyně neuspěly, dovozují, že právě proto se mohou svého práva nyní domáhat i podle obecných předpisů, žalobou o určení vlastnictví; o případ obcházení restitučních předpisů se podle jejich názoru nejedná, již proto, že žaloba v této věci se neopírá o žádný z restitučních důvodů, nýbrž o tvrzení, že jejich rodiče vlastnické právo nepozbyli. Přitom nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti byly jejich rodičům právoplatně konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.; takový závěr podle nich nemá oporu v provedeném dokazování. Namítají, že vydanému konfiskačnímu výměru se jejich matka aktivně bránila, získala osvědčení o zachování čsl. státního občanství a konfiskační proces nebyl proto završen; v pozemkové knize jsou nemovitosti dosud zapsány jako její vlastnictví. Obdobné okolnosti provázely i konfiskaci majetku otce žalobkyň Ing. L. B., jež ovšem před koncem války zemřel a odnětí majetku se proto bránit nemohl. Soudu prvního stupně i odvolacímu soudu žalobkyně vytýkají, že neprovedly důkazy potřebné k prokázání těchto skutečností, čímž podle jejich názoru řízení zatížily vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a rozsudek odvolacího soudu současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). K prokázání svých tvrzení v dovolacím řízení žalobkyně označily další listinné důkazy. Navrhly, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátkami (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné je při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelky tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod pořadovým číslem 132). Tak je tomu proto, že konkrétní vada řízení (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) judikatorní přesah nemá a o rozpor s hmotným právem jím nemůže. Skutečnosti, jejichž prostřednictvím žalobkyně namítají, že je řízení zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), tudíž způsobilým dovolacím důvodem být nemohou; k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jako i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí totiž dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Při řešení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolatelkám k dispozici ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. určený ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu současně vyplývá, že skutkový základ věci zjištěný v důkazním řízení před soudem prvního stupně či soudem odvolacím nemůže být v rámci dovolacího řízení jakkoli měněn či doplňován; návrhu žalobkyň na doplnění či opakování dokazování ve věci samé – prostřednictvím důkazů označených v dovolání – vyhovět proto nelze (srov. ustanovení §241a odst. 4 o.s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, resp. §243a odst. 2 věty prvé o. s. ř., podle něhož lze dokazování v dovolacím řízení provádět jen k prokázání důvodů dovolání).
Zpochybňují-li žalobkyně správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), lze v prvé řadě odkázat na nyní již ustálenou judikaturu, podle níž restituční předpisy jsou ve vztahu k občanského zákoníku v poměrů předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), a to ani prostřednictvím žaloby o určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006). Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud uzavírá, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývající titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným . Tam, kde právní vztahy k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prvence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva, jak žalobkyně mylně dovozují, nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006), a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 23.5.2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl). Uplatní se i v případech zásahů do vlastnického práva před 25. 2. 1948 (viz shora citované stanovisko Ústavního soudu).
Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že prosazení svých tvrzených vlastnických nároků (jež náležely již jejich právním předchůdcům a byly v poválečném období dotčeny aplikací dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.), se žalobkyně mohly domáhat pouze podle příslušných restitučních předpisů. Při neúspěchu v restitučním řízení se ochrany tvrzeného práva již nemohou domáhat podle obecného předpisu, a to ani žalobou o určení vlastnictví svých zemřelých právních předchůdců k označenému nemovitostému majetku podle §80 písm. c) o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu zde vychází z právního názoru, který je konformní s ustálenou interpretační praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu a neodporuje ani hmotnému právu. Nejde tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný (ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu