ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.798.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 798/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Ing. H. M. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, proti žalovaným 1) J. D. , a 2) J. D. , zastoupeným JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Laurové 3/2519, o zaplacení částky 64.800,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 72/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. 17 Co 268/2008-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. 17 Co 268/2008-166, se vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala na žalovaných zaplacení částky 99.335,- Kč s přísl. Základem žaloby byl požadavek na zaplacení náhrady za neoprávněné užívání pozemků žalobkyně parc. č. 1296/2 a 1296/5 v k. ú. Š., které vzniklo tím, že žalovaní, jenž jsou vlastníky sousedících pozemků vedených pod parc. č. 1294, na jejích pozemcích neoprávněně postavili část svých staveb (garáže, kůlny a králíkárny), čímž jí znemožnili tuto část pozemků o celkové rozloze 4 m2 užívat. Za období od 1. 6. 2001 do 1. 6. 2004 tak žalobkyně požadovala náhradu za toto užívání ve výši 64.800,- Kč s přísl. Z titulu náhrady škody pak žalobkyně požadovala po žalovaných zaplacení částky 18.179,- Kč s přísl., již musela zaplatit za stavbu zdi, kterou žalovaní úmyslně poškodili, částky 1.356,- Kč s přísl. za práce jeřábu, protože žalovaní na její pozemek umístili betonové panely, a dále pak částky 15.000,- Kč s přísl., kterou zaplatila bezpečnostní agentuře za ochranu svého majetku proti jednání žalovaných.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 47 C 72/2004-135, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 17.519,- Kč s přísl. (výrok I.), ohledně částky 81.816,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok V.). Pokud jde o částku 64.800,- Kč s přísl., kterou žalobkyně požadovala jako náhradu škody za užívání jejích pozemků, soud prvního stupně uvedl, že v daném případě by se nejednalo o náhradu škody, ale o bezdůvodné obohacení podle ust. §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Obvodní soud dospěl k závěru, že tento nárok není důvodný, protože na straně žalovaných došlo k vydržení předmětné části pozemků. Ostatní nároky žalobkyně shledal soud prvního stupně důvodnými, pouze v případě náhrady škody za poškozenou zeď vyšel ze znaleckého posudku vypracovaného v přípravném trestním řízení a určil ji částkou 1.163 Kč a nikoliv 18.179,- Kč, jak požadovala žalobkyně.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č. j. 17 Co 268/2008-166, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v napadeném vyhovujícím výroku, v zamítavém výroku ohledně částky 64.800,- s přísl. a ve výroku o nákladech řízení vůči státu potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že podstatou sporu jsou požadavky žalobkyně vyplývající ze sporu účastníků o průběh hranice mezi sousedícími pozemky žalobkyně a žalovaných, přičemž úkolem soudu v tomto řízení není určit vlastnictví účastníků k pozemkům, ale posoudit oprávněnost požadavku žalobkyně na finanční plnění ze strany žalovaných. Problematikou vlastnictví se tak soud zabýval pouze jako otázkou předběžnou. Hranice předmětných pozemků byly do roku 1995 nesporné, vytyčily je geometrické plány z let 1983 a 1985. Žalovaným bylo jejich právo osobního užívání pozemku, od roku 1992 ze zákona změněné na vlastnické právo, založeno smlouvou ze dne 25. 11. 1978. Geometrickými plány, vyhotovenými v letech 1983 a 1985, byla hranice mezi pozemky určena tak, že ji tvořily zdi nově zbudované garáže žalovaných. V době, kdy byly garáž, kůlna a králíkárna budovány, stalo se tak v souladu s geometrickým plánem zcela na pozemku žalovaných. Až geometrický plán z roku 1995 změnil výměry pozemků a vytvořil pozemek nový. Tento geometrický plán je však podle názoru odvolacího soudu v rozporu s ust. §5 odst. 7 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Teprve od tohoto zaměření vznikly mezi účastníky spory o průběh hranice v terénu a o výměru pozemků, přičemž rozdíl v jednotlivých měřeních je několik centimetrů a je třeba vzít v úvahu i povolenou toleranci při vyměření hranic.
Katastrální úřad ponechal spor k vyřešení účastníkům a vyznačil duplicitní vlastnictví, aniž by se sám pokusil problém řešit, žalovaní dosud postupovali pouze žádostmi o provedení opravy v katastru podle §8 katastrálního zákona, což však katastrální úřad odmítl (postup podle uvedeného ustanovení dává možnost opravy zjevně chybných údajů katastru, nemůže vyřešit spor o průběh hranice či vlastnický spor). Žalovaní podali dvě soudní žaloby, ty však nebyly způsobilé k vyřešení sporné hranice, protože se v nich domáhali určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 1294/1 a 1294/3, které jsou nepochybně v jejich vlastnictví, a na takovém určení nemohou mít zájem. Pokud by nesrovnalost nebyla odstraněna postupem katastrálního úřadu, žalovaní by se museli domáhat určení sporného úseku hranice, tj. určení vlastnictví k části pozemků parc. č. 1296/5 a 1296/2. Při vyměření v roce 1995 tedy došlo ke zjištění nesrovnalosti, aniž by byl následně zvolen postup podle ust. §14 katastrálního zákona, a bez možnosti obrany žalovaných byl vytvořen nový pozemek parc. č. 1296/5 a byla posunuta hranice pozemku parc. č. 1296/2, čímž se změnily výměry pozemků, a tedy i vlastnické právo účastníků, ačkoliv nově zapsané vlastnictví této části pozemku právních předchůdců žalobkyně nebylo podloženo nabývací listinou.
Odvolací soud tak uzavřel, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se opírá o vlastnictví sporné, jež je nutné objasnit ve správním řízení, nepodložené přiléhavým důkazem, a uvedl, že je navíc i v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť je podepřen pouze nepodloženým zápisem v katastru nemovitostí, přičemž žalobkyně ví, že stavby na pozemku žalovaných byly vybudovány v letech 1983 – 1985 na základě geometrického plánu podle tehdejšího vyznačení hranic, ke zpochybnění průběhu hranice v terénu došlo až po roce 1995 a žalovaní nebyli účastníky řízení, ve kterém by se otázka změny hranice řešila. Teprve na základě určení vlastnictví předmětné části pozemku by bylo možné uvažovat o finančním vyrovnání mezi účastníky. Sporná část pozemku je přitom s ohledem na tvar i rozlohu pro žalobkyni účelně nevyužitelná a žalovaným nepřináší žádný užitek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost blíže nespecifikuje. Žalobkyně se domnívá, že odvolací soud v jejím případě zpochybnil „řádné a pravomocné nabytí vlastnického práva k nemovitostem“, aniž by k tomu měl jakýkoliv právní důvod. Soud podle jejího názoru nerespektoval vklad vlastnického práva na základě kupní smlouvy. Dovolatelka uvádí, že tvrzení soudu, že „žalobkyně ví, že stavby na pozemku žalovaných byly vybudovány v letech 1983 – 1985“, je „absurdní nesmysl, když žalobkyně koupila nemovitosti až v roce 1996 a v letech 83 – 85 o existenci nemovitostí ani netušila“. Žalobkyně rovněž zdůrazňuje, že mezi účastníky v současné době žádný vlastnický spor neprobíhá, a tvrdí, že odvolací soud nerespektoval závěry znaleckého posudku, který „osvědčil správnost nejen kupní smlouvy (jejích údajů), ale i vkladu vlastnického práva (katastrálního řízení), tedy pravdivost tvrzení žalobkyně o tom, čí je sporný (ve skutečnosti ale nesporný) pruh pozemku“, a stejně tak potvrdil správné vytýčení pozemku. Kupní smlouva, jejímž předmětem je uvedená část pozemku, nebyla nikdy zpochybněna a soud ji tak nemůže přehlížet coby důkaz o vlastnictví. Žalobkyně se též domnívá, že i kdyby se nestala vlastnicí předmětné části pozemku na základě kupní smlouvy, nepochybně by ji vydržela. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky pokusil zbavit odpovědnosti a nevyřešil spor, stejně tak nezohlednil, že „řada správních rozhodnutí potvrdila, že pozemky jsou ve vlastnictví žalobkyně“, a neodůvodněně prohlásil, že uvedený pruh pozemku nemůže být žalobkyní účelně využíván. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť „pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 7/2000, svazek 1, ročník 2000). Podle názoru soudu prvního stupně došlo na straně žalovaných k vydržení předmětných pozemků, zatímco odvolací soud uzavřel, že posuzovat otázku vydržení je vzhledem ke sporným vlastnickým vztahům předčasné a požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je navíc v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud tak sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak obsahově situaci posoudil zcela odlišně, a závěr o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je tak namístě.
Dovolání je pak i důvodné.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že teprve na základě určení vlastnictví předmětných pozemků by bylo možné uvažovat o případných finančních nárocích mezi účastníky. V tomto ohledu je možné dát odvolacímu soudu za pravdu, ale nelze s ním souhlasit, pokud jde o tvrzení, že je třeba vyčkat objasnění otázky vlastnického práva ve správním řízení. V dané věci bylo na odvolacím soudu, aby se s problematikou vlastnictví vypořádal coby s otázkou předběžnou. Tvrdí-li odvolací soud, že měl být katastrálním úřadem zvolen postup předpokládaný ust. §14 katastrálního zákona, není tato úvaha přiléhavá, když citované ustanovení se týká obnovy katastrálního operátu, s jehož pomocí nelze řešit vlastnické spory. Tím, že odvolací soud nedospěl k jednoznačnému závěru, kdo byl v rozhodném období vlastníkem předmětných pozemků (jejich částí), a naopak dovodil, že otázka vlastnického práva má být zodpovězena ve správním řízení, se dopustil nesprávného právního posouzení dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pokud pak odvolací soud odkázal na ust. §3 odst. 1 obč. zák., svůj názor v tomto směru nedostatečně odůvodnil, když nelze bez dalšího tvrdit (a obsah spisu tomu ani nenapovídá), že žalobkyně od počátku věděla, že žalovaní své stavby postavily v 80. letech a v souladu s tehdejším geometrickým plánem. Není ani zcela zřejmé, z jakého důvodu by pozemek při rozdílu hranice 10 – 15 cm a o celkové rozloze 4 m2 nemohl být žalobkyní účelně užíván a žalovaným nepřinášel žádný užitek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a proto je třeba na dovolání pohlížet jako na důvodné. Nejvyšší soud tak přistoupil ke zrušení napadené v části rozsudku a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu