ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.836.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 836/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve věci žalobkyně J. L., zast. JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rekt. Stříteského 187, a účastníků řízení 1) T. V., 2) Ing. J. V., 3) M. K., účastníků 2) a 3) zast. v tomto řízení účastníkem 1) jako obecným zmocněncem, 4) Státního statku Jeneč, s. p. v likvidaci, se sídlem v Praze 7 – Holešovice, U Topíren 2, a 5) Pozemkového fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o přezkum rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Svitavy sp. zn. OPÚ/233/93, č. j. PÚ/R/5/06-Ná ze dne 18. prosince 2006 a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 232/2008, o dovolání žalobkyně proti usneseni Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2009, č. j. 22 Co 354/2009-173, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Svitavy sp.zn. OPÚ/233/93, č. j. PÚ/R/5/06-Ná ze dne 18. prosince 2006 (dále jen „rozhodnutí Ministerstva zemědělství“). Ve výroku pod bodem II. určil, že účastníci T. V., (vzhledem k 1), Ing. J. V. (vzhledem k 1) a M. K., (vzhledem k 1) nejsou vlastníky pozemků parc. č. 2344/1 – ostatní plocha, 2344/3 – ostatní plocha, 2353 – ostatní plocha, 6323 – trvalý travní porost, 6324 – vodní plocha, 6325 – trvalý travní porost, 6327 – trvalý travní porost, 6331 – ostatní plocha a 6332 – trvalý travní porost, vše v katastrálním území Opatov v Čechách a 4) účastník povinnou osobou k jejich vydání. Dále určil, že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství.
K odvolání žalobkyně i účastníků řízení T. V., Ing. J. V. a M. K. odvolací soud usnesením ze dne 23. října 2009, č. j. 22 Co 354/2009-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. změnil tak, že žalobu proti zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Svitavy sp. zn. OPÚ/233/93, č. j. PÚ/R/5/06- Ná ze dne 18. prosince 2006 a o určení vlastnického práva odmítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost spatřuje v tom, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně je přesvědčena, že žalobu, kterou se domáhala přezkumu rozhodnutí správního orgánu, konkrétně rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Svitavy, sp. zn. OPÚ/233/93, č. j. PÚ/R/5/06- Ná ze dne 18. prosince 2006, byla dotčena ve svých vlastnických právech k nemovitostem, když správní orgán rozhodl o vydání nemovitostí podle §9 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) do spoluvlastnictví účastníků řízení 1) – 3), a to za situace, kdy žalobkyně byla zapsána jako jejich vlastnice. Uvádí, že považuje za nesprávné právní posouzení odvolacího soudu ohledně okruhu účastníků před správním orgánem a následné posouzení aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle §244 a násl. o. s. ř.. Na rozdíl od toho považuje právní posouzení okresního soudu ohledně přípustnosti žaloby za zcela správné a na odůvodnění soudu prvního stupně žalobkyně odkazuje. Je přesvědčena, že pouze podáním žaloby podle části páté o. s. ř. proti rozhodnutí správního orgánu, kterým byla zbavena svých vlastnických práv k nemovitostem, se domůže přezkumu správnosti tohoto správního rozhodnutí. Žalobkyně má za to, že v řízení o určení vlastnického práva podle části třetí o. s. ř., kam odvolací soud žalobkyni odkazuje, nebude soud oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí správního orgánu a bude tímto rozhodnutím vázán. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 odst. 1 písm a).
Soud odvolací v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně není osobou oprávněnou k podání žaloby ve smyslu §246 odst. 1 o. s. ř., neboť výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu nebyla dotčena její práva. Proti tomuto závěru dovolatelka brojí a upíná veškeré své argumenty.
Při posouzení důvodnosti dovolání je nezbytné vyjít z přesného znění uvedeného ustanovení; §246 odst. 1 o. s. ř. ve své první větě stanoví: „K návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta.“ Podává se z něj tedy, že nestačí pouhé tvrzení osoby žalující spočívající v tom, že rozhodnutím správního orgánu byla dotčena její práva, ale že tímto rozhodnutím by musela být práva (povinnosti) této osoby přímo založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. K tomu ale v daném případě nedošlo.
Zákon č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 183/1993 Sb., který je ve vztahu k zákonu č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“) předpisem speciálním, upravuje výslovně v §9 odst. 8 okruh účastníků řízení, přičemž okruh účastníků řízení oproti správnímu řádu zúžil na osobu oprávněnou, osobu povinnou a pozemkový fond České republiky (jedná se o taxativní výčet).
V takovém postavení žalobkyně není. Oprávněnými osobami v řízení před pozemkovým úřadem byli účastníci 1) až 3), povinnou osobou účastník 4) a jako s účastníkem řízení jednal pozemkový úřad s pozemkovým fondem České republiky, územní pracoviště Svitavy. Znamená to, že žalobkyni nebylo možno přiznat v tomto řízení postavení účastníka řízení vedeného pozemkovým úřadem při rozhodování o nároku oprávněných osob na vydání nemovitostí podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., jako s účastnící řízení s ní pozemkový úřad ani nejednal. Spor o vlastnictví mezi žalobkyní a oprávněnými osobami není sporem, který by mohl v rámci řízení o vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb. řešit pozemkový úřad.
Jednalo se tedy o řízení vedené na základě §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Podle judikatury Nejvyššího soudu je rozhodnutí pozemkového úřadu o restituci pozemku věcí vztahu mezi osobou v restituci oprávněnou, osobou povinnou a pozemkovým úřadem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 3466/2008 a ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009 veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Jinými slovy řečeno, rozhodnutí správního úřadu (pozemkového úřadu) o tzv. restitučním nároku oprávněných osob se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné podle restitučních právních předpisů, byť tato třetí osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. Předmětným rozhodnutím pozemkového úřadu nebyly práva ani povinnosti žalobkyně jež nebyla účastnicí onoho řízení, založeny, změněny, zrušeny, určeny ani zamítnuty, a žalobkyně proto není osobou oprávněnou k podání žaloby ve smyslu §246 odst. 1 o. s. ř.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud poukazuje na to, že k vypořádání právních vztahů duplicitně zapsaných vlastníků slouží jiné právní nástroje, a to buď souhlasné prohlášení duplicitně zapsaných vlastníků (§45 odst. 3 a §40 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb.) nebo žaloba na určení, zda tu právo či právní vztah je či není ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř..
Jestliže žalobkyně nebyla shledána osobou oprávněnou k podání výše uvedené žaloby, rozhodl odvolací soud správně, jestliže napravil procesní chybu soudu prvního stupně a žalobu odmítl (§250g odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání proto není důvodné, a proto jej podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo shledáno nedůvodným, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a dalším účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu