ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.886.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 886/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Městské části Praha – Koloděje , IČ: 00240338, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, za účasti: 1) V. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, 2) Hlavního města Prahy , zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059 a 3) Pozemkového fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 33/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2008, č. j. 24 Co 187/2008-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž v řízení vedeném podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím které se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že účastník 1) není vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. téhož rozsudku (dále jen „předmětné nemovitosti“). V tomto rozsahu mělo být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 4. 1. 2007, č. j. PÚ 8432/93/4, jímž tento úřad rozhodl o nároku účastníka 1) uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“).
Právnímu předchůdci účastníka 1) (osoby oprávněné) byly předmětné nemovitosti odňaty zneužitím dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., v zájmu komunistického režimu, a tedy bez právního důvodu. Byl tak naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Stěžejní otázkou daného řízení ovšem byl vztah zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“). Aplikaci posledně uvedeného právního předpisu „prosazovala“ žalobkyně, z čehož dovozovala, že právo účastníka 1) na vydání předmětných nemovitostí zaniklo, když svůj nárok jako osoba oprávněná neuplatnil v tomto zákoně stanovené prekluzivní lhůtě. Tomuto argumentu odvolací soud nepřisvědčil.
Zákon č. 243/1992 Sb. podle odvolacího soudu nemusí být aplikován všude tam, kde k přechodu majetku na stát předcházel právní akt v podobě rozhodnutí vydaného podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Žádné ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. nevylučuje svou aplikaci i v případě, že majetek formálně přešel na stát na základě uvedeného dekretu. To zejména je-li prokázáno, že pro použití dekretu nebyly splněny podmínky v něm stanovené, a ustanovení tohoto dekretu byla zneužita v období po 25. 2. 1948, jako tomu bylo v souzeném případě. Zákon č. 243/1992 Sb. je sice ve vztahu k zákonu č. 229/1991 Sb. speciálním právním předpisem, avšak v případě že jsou splněny podmínky pro restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. a tyto podmínky jdou nad rámec zákona č. 243/1992 Sb., pak není důvod neaplikovat zákon č. 229/1991 Sb. Tento svůj právní názor opřel odvolací soud o nálezy Ústavního soudu, které v napadeném rozhodnutí citoval. Právní předchůdce účastníka 1) se neprovinil ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., přičemž stát se chtěl jen zmocnit v období po únoru 1948 jeho majetku. Došlo tedy ke zneužití zmíněného dekretu. Aplikace §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. je tak v daném případě přiléhavá.
Tento rozsudek napadla v „celém rozsahu“ žalobkyně. Přípustnost dovolání dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost staví na tom, že odvolací soud věc po stránce právní nesprávně posoudil. Dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu v nesprávné aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ. Dovolací soud by se tak měl jako otázkou zásadně právně významnou zabývat především vztahem mezi zákony č. 229/1991 Sb. a č. 243/1992 Sb. a pravidly jejich aplikace. „Mají-li dva právní předpisy navzájem povahu zákona speciálního, je vyloučeno na otázky upravené speciálním předpisem aplikovat zákon obecný.“ Skutečnost, že se jedná o majetek odňatý osobě, která se neprovinila vůči československému státu, je definičním znakem vymezujícím působnost zákona č. 243/1991 Sb. v jeho §2. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Účastník 3) k dovolání uvedl, že „má za to, že skutkový stav byl zjištěn úplně. Dovolání se týká pouze posouzení otázky právní. Z tohoto důvodu ponechává Pozemkový fond ČR rozhodnutí na úvaze soudu.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v jeho rozhodování dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud se problematikou aplikace zákona č. 243/1992 Sb. zabýval již v několika svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ) při posouzení vztahu zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 243/1992 Sb. Nejvyšší soud konstatoval, že: „jde o komplex norem, které tvoří celek, upravující restituce zemědělského majetku a jsou spolu provázány řadou ustanovení. K vydání zákona č. 243/1992 Sb. zmocnil zákon o půdě v §7 odst. 2 Českou národní radu. Tímto zákonem pak byly mj. rozšířeny skutkové podstaty, tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, a to postupem podle zákona o půdě. Ostatně již z názvu tohoto zákona vyplývá, že upravuje některé otázky související se zákonem o půdě – mimo novou skutkovou podstatu vydání zemědělského majetku osobám, které jej pozbyly podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů, .... , státním občanům, kteří se neprovinili proti československému státu, jsou to např. otázky kompetence státních orgánů při provádění zákona o půdě. Jde tedy o normu, která spolu se zákonem o půdě tvoří jednolitý celek, a nejde tedy ve vztahu k zákonu o půdě o skutečně zvláštní normu. Z toho vyplývá, že se ani nevylučuje využití restitučních důvodů podle obou zákonů, pokud jsou dány.“
Není tedy vyloučeno, že nárok konkrétní oprávněné osoby je možno podřadit pod více restitučních důvodů, jestliže k přechodu vlastnického práva na stát došlo zneužitím dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., zejména stalo-li se tak v rozhodném období, tedy po 25. 2. 1948. Jestliže je takové (zne)užití dekretů prezidenta republiky možno v konkrétním případě kvalifikovat jako politickou persekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a zároveň jako konfiskaci, na niž se vztahuje §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., pak pro uplatnění nároku na vydání zemědělských pozemků postačuje, pokud k němu došlo před uplynutím lhůty podle zákona č. 229/1991 Sb. Tak tomu také v daném případě bylo.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na shodných právních názorech, přičemž zcela přiléhavě citoval rozhodnutí Ústavního soudu a soudu Nejvyššího, a z těchto právních závěrů vyvodil adekvátní důsledky pro rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žádnému z účastníků v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu