ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1180.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1180/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 č. p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo 45 31 70 54, proti žalovanému P. D. , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem, se sídlem v Brně, Mendlovo nám. 18, PSČ 602 00, o zrušení rozhodnutí Finančního arbitra České republiky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 114/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007, č. j. 22 Co 250/2007-66, takto:
I. Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zrušení nálezu Finančního arbitra České republiky ze dne 31. ledna 2005, registrační číslo 55/2004, potvrzeného rozhodnutím o námitkách ze dne 4. května 2005, kterým bylo žalobkyni uloženo vrátit žalovanému finanční prostředky ve výši 28.650,- Kč s příslušenstvím na jeho účet, se odmítá .
II. Rozsudek odvolacího soudu v té části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zrušení nálezu Finančního arbitra České republiky ze dne 31. ledna 2005, registrační číslo 55/2004, potvrzeného rozhodnutím o námitkách ze dne 4. května 2005, kterým bylo žalobkyni uloženo vrátit žalovanému finanční prostředky ve výši 251.460,- Kč s příslušenstvím na účet Společenství vlastníků, Květnická 1722-24, Tišnov, a ve výrocích o nákladech řízení a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve stejném rozsahu a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 15. února 2007, č. j. 13 C 114/2005-46, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zrušení nálezu Finančního arbitra České republiky (dále jen „arbitr“) ze dne 31. ledna 2005, registrační číslo 55/2004, potvrzeného rozhodnutím arbitra o námitkách ze dne 4. května 2005, kterým bylo žalobkyni uloženo vrátit žalovanému finanční prostředky ve výši 28.650,- Kč s příslušenstvím na osobní účet žalovaného č. 271721260237/0100 a ve výši 251.460,- Kč s příslušenstvím na účet Společenství vlastníků, Květnická 1722-24, Tišnov, se sídlem v Tišnově, Květnická 1724, identifikační číslo 26 24 85 06 (dále jen „společenství“), č. 861589550278/0100.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěr, že žalovaný byl věcně legitimován k podání návrhu na zahájení řízení před arbitrem, a to nejen ohledně vrácení částky převedené z jeho bankovního účtu, nýbrž i z účtu společenství, jehož byl předsedou, když účastenství se v řízení podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění účinném do 31. prosince 2004 (dále též jen „zákon“), neřídí občanským soudním řádem (dále též jen „o. s. ř.“), ale má specifickou úpravu v ustanovení §1 odst. 1 písm. b) a §3 odst. 2 zákona. Podle této úpravy byl žalovaný v řízení před arbitrem tím, s kým byla uzavřena smlouva o používání osobního certifikátu, prostřednictvím něhož „obsluhoval“ jak svůj běžný účet, tak účet společenství, a nic na tom nemění skutečnost, že žalovaný i společenství měli uzavřeny se žalobkyní samostatné smlouvy o používání přímého bankovnictví.
Námitku žalobkyně, podle níž žalovaný neprokázal, že sporné transakce neprovedl, nepovažoval odvolací soud za důvodnou, protože negativní skutečnost prokázat nelze, a zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, je v tomto ohledu postaven na vyvratitelné domněnce, že osoba, která se „elektronicky podepsala“, je totožná s osobou oprávněnou. Z provedených důkazů, zejména ze závěrů orgánů činných v trestním řízení, ze znaleckého posudku a výpovědi znalce, je zřejmé, že tato domněnka byla vyvrácena. Zdůraznil, že odpovědnost žalobkyně je dána podle ustanovení §415 občanského zákoníku, když nesplnila prevenční poučovací povinnost u tak citlivé záležitosti, jakou je elektronické bankovnictví. Žalobkyně až po tomto případu vydala pro své klienty tzv. „Desatero“ základních doporučení pro používání internetového bankovnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje, zda řízení podle zákona lze zahájit bez návrhu toho, o jehož nároku má být rozhodnuto. Dovolatelka namítá, že žalovaný jako navrhovatel v řízení před arbitrem nebyl k podání návrhu aktivně legitimován, šlo-li o nárok společenství. Společenství je právnickou osobou, v řízení před arbitrem nevystupovalo, přesto bylo rozhodnuto o jeho právu. Obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že šlo o spor podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona, nikoliv písmene b) citovaného ustanovení zákona, jak dovodil odvolací soud, když právo na vrácení peněžních prostředků převedených z účtu je právem nikoli ze smlouvy, na jejímž základě byl vydán a užíván platební prostředek, nýbrž ze smlouvy o běžném účtu uzavřené mezi žalobkyní a společenstvím.
Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud se řádně nevypořádal se všemi jejími námitkami; zejména nezdůvodnil, proč má za to, že závěry znalce a orgánů činných v trestním řízení vyvrátily domněnku, že žalovaný byl osobou, která se „elektronicky podepsala“, resp. k této otázce neučinil konkrétní zjištění.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k článku II bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 28.650,- Kč, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč v obchodní věci, když rozhodování o vrácení finančních prostředků převedených z běžného účtu je podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bodu 2 o. s. ř. obchodní věcí. V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu může být dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení otázky aktivní věcné legitimace v řízení podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný výklad zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění účinném k datu zahájení řízení před finančním arbitrem 17. května 2004.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona k rozhodování sporů
a) mezi osobami, které provádějí převody peněžních prostředků (dále jen „převádějící instituce“), a jejich klienty při provádění převodů peněžních prostředků podle zvláštního právního předpisu, jestliže výše částky převodu vyjádřená v eurech nepřesahuje ke dni účinnosti příkazu k převodu částku 50.000,-,
b) mezi osobami, které vydávají elektronické platební prostředky (dále jen „vydavatel elektronických platebních prostředků“), a držiteli elektronických platebních prostředků při vydávání a užívání elektronických platebních prostředků,
pokud je jinak k rozhodnutí tohoto sporu dána příslušnost soudu, je příslušný též finanční arbitr (dále jen „arbitr“).
Podle ustanovení §3 zákona institucí se pro účely tohoto zákona rozumí převádějící instituce a vydavatel elektronických platebních prostředků (odstavec 1). Navrhovatelem se pro účely tohoto zákona rozumí klient instituce a držitel elektronického platebního prostředku (odstavec 2).
Ustanovení §8 zákona určuje, že řízení se zahajuje na návrh navrhovatele.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož byl žalovaný věcně legitimován k podání návrhu na zahájení řízení před arbitrem podle ustanovení §1 odst. 1 písm. b) a §3 odst. 2 zákona i ohledně vrácení finančních prostředků převedených z účtu společenství, protože byl tím, s kým byla uzavřena smlouva o používání osobního certifikátu, s nímž „obsluhoval“ i běžný účet společenství.
Se shora uvedeným závěrem, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, se Nejvyšší soud neztotožňuje.
Ustanovení §1 a §3 odst. 2 zákona vymezují příslušnost (ve smyslu „pravomoci“) arbitra k rozhodování sporů, u nichž by jinak byla dána příslušnost soudů, jednak určením druhů sporů, jednak určením okruhu osob (stran sporu), včetně jejich procesního postavení. Stanoví-li zákon okruh účastníků řízení (včetně toho, kdo může být pro účely zákona navrhovatelem), činí tak právě a jen z hlediska vymezení příslušnosti arbitra. Přitom závěr, podle něhož rozhodování konkrétního sporu mezi konkrétními osobami (jinými slovy závěr, že jde o spor ze vztahu a mezi osobami určenými v ustanovení §1, ve spojení s §3 odst. 2 zákona) náleží do příslušnosti arbitra, nevypovídá nic o tom, zda navrhovatel je ve sporu aktivně věcně legitimován.
Promítnuto do poměrů projednávané věci, kdy podstatou sporu bylo posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalobkyně za škodu vzniklou společenství převodem částky 251.460,- Kč z účtu společenství na účet třetí osoby na základě zneužití elektronického platebního prostředku (jehož držitelem byl žalovaný), tak z hlediska aktivní věcné legitimace měl odvolací soud zkoumat, zda škoda vznikla žalovanému (nebo společenství), a vznikla-li na straně společenství, posoudit, zda není dán jiný důvod, který by žalovaného opravňoval k podání žaloby vlastním jménem na „účet“ společenství. Přitom pověření či zmocnění obsažené v zápise z jednání výboru společenství ze dne 16. září 2003 jím být nemůže, protože to předpokládá, že by návrh podalo společenství zastoupené žalovaným.Jelikož odvolací soud, vycházeje z nesprávného závěru, že aktivní věcná legitimace žalovaného je založena již ustanoveními §1 odst. 1 písm. b) a §3 odst. 2 zákona, výše popsaným způsobem nepostupoval a skutečnosti rozhodné pro následné právní posouzení věci nezjišťoval, shledává Nejvyšší soud jeho právní posouzení věci, jde-li o řešení otázky aktivní věcné legitimace žalovaného v řízení před arbitrem nesprávným a neúplným; proto rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejného důvodu i rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit částku 251.460,- Kč s příslušenstvím na účet společenství a ve výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu