ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1356.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1356/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužnice ARET – LP – CZ s. r. o., se sídlem v Chomutově, Luční 4779, PSČ 430 01, identifikační číslo 25432214, zastoupené Mgr. Luďkem Holáněm, advokátem, se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, PSČ 415 01, o návrhu věřitelek a/ A. T ., b/ J. L ., c/ Z. k ., d/ V. V ., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 K 61/2002, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. 1 Ko 377/2006-721, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 26. července 2006, č. j. 45 K 61/2002-610, prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem k návrhu věřitelek a/ A. T. b/ J. L. c/ Z. K. a d/ V. V., konkurs na majetek dlužnice ARET – LP – CZ s. r. o. (bod I. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, veznění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé (ve výroku o prohlášení konkursu) může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Námitkou, podle níž jí nebyl doručen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 402/2004-83 (jímž navrhující věřitelka b/ osvědčovala svou pohledávku za dlužnicí), dovolatelka polemizuje s opačným skutkovým závěrem odvolacího soudu (podle kterého jí byl označený rozsudek doručen 20. srpna 2004) a uplatňuje tak (nepřípustně) dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Námitkami, podle kterých ve věci rozhodoval vyloučený předseda senátu a odvolací soud (tím, že k žádosti dovolatelky neodročil nařízené ústní jednání) odňal dovolatelce možnost jednat před soudem, dovolatelka vystihuje zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 2 písm. e/ a odst. 3 o. s. ř., které nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle §241a o. s. ř. (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejichž posouzení tudíž založit přípustnost dovolání nelze (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkami, podle kterých soud při vyhotovení rozhodnutí nerespektoval ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., nevyhověl jejím návrhům „na nařízení opatření proti nezákonnému počínání Ing. Jana Rippela“, po zrušení původního rozhodnutí o prohlášení konkursu odvolacím soudem ponechal v obchodním rejstříku zápis o prohlášeném konkursu, neprovedl jí označený důkaz (výslechem navrhující věřitelky d/) a odvolací soud ve smyslu §219 o. s. ř. neměl splněny podmínky pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně, dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Obsah těchto námitek však v daném případě nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu.
Lze dodat, že přetrvání zápisu o (prvním) prohlášení konkursu v obchodním rejstříku nemá v dané věci vliv na zkoumání podmínek prohlášení konkursu v napadeném rozhodnutí. Odůvodnění usnesení soudů nižších stupňů neodporují ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k výkladu §157 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 254/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a způsob, jakým dovolatelka pro účely dovolání definuje §219 o. s. ř., odporuje jeho výslovnému znění (podle kterého odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné). K důkazu výslechem navrhující věřitelky d/ lze vedle poukazu na omezené možnosti soudu takové dokazování vůbec provést (srov. §131 o. s. ř.) dodat, že odvolací soud závěr o platební neschopnosti dlužnice učinil na základě judikátní pohledávky navrhující věřitelky b/ a označených známých věřitelů.
Zásadně právně významným napadené usnesení nečiní ani posouzení otázky „srozumitelnosti a určitosti“ návrhů na prohlášení konkursu co do označení dlužnice, když i potud postup a úvahy soudu odpovídají ustálené judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 1995, sp. zn. II. ÚS 79/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 3, ročníku 1995, části I., pod pořadovým číslem 28).
K absenci významu otázky, zda pohledávky navrhujících věřitelek a/ až c/ z pracovněprávního poměru zanikly započtením, lze opět poukázat na to, že odvolací soud závěr o úpadku dlužnice na existenci těchto pohledávek nezaložil. Srov. ostatně i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 60/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nárok z pracovněprávních vztahů nelze (podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. prosince 2006) účinně započíst ani proti pohledávce, která by sama o sobě mohla z důvodu započtení zaniknout.
Pro závěr odvolacího soudu o úpadku dovolatelky ve formě platební neschopnosti (jenž dovolatelka ostatně ani v rovině právní nezpochybňuje) je bez významu důvodu vzniku dovolatelčiny platební neschopnosti (co do splatných závazků, jejichž existenci nepopírá). Proto ani její námitka, podle které „přihlášené pohledávky věřitelů TS Chomutov, SČVaK nebo František Janoušek vznikly z důvodu neoprávněného zabavení dovolatelčiných finančních prostředků Ing. Janem Rippelem“, není způsobilá založit přípustnost dovolání (ani její přezkoumání se nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) se podává z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu