ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1729.2008.1
Y 29 Cdo 1729/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně MONDON spol. s r. o. , se sídlem v Neubuzi 70, PSČ 763 15, identifikační číslo 00557838, zastoupené JUDr. Karlem Slapničkou, advokátem, se sídlem v Praze 9 - Letňanech, Ostravská 619, PSČ 199 00, proti žalovanému Ing. T. K. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně AGRO AVAN, s. r. o., identifikační číslo 00557820, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 51, PSČ 602 00 o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 94/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 9 Cmo 207/2007-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. května 2007, č. j. 34 Cm 94/2004-114, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobkyně (MONDON spol. s r. o.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně AGRO AVAN, s. r. o.) vyloučení označené nemovitosti (budovy) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaný postupoval správně, jestliže nemovitost sepsal do konkursní podstaty úpadkyně postupem podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
Stěžejní námitku žalobkyně (zástavní dlužnice), že zástavní právo k nemovitosti zaniklo zánikem zajištěné pohledávky (vzešlé ze smlouvy o devizovém úvěru ze dne 8. ledna 1999, číslo 601499001), jenž nastal na základě dvou jednostranných zápočtů ze dne 29. října 2001 provedených pozdější úpadkyní (osobní dlužnicí) vůči Československé obchodní bance, a. s. (tehdy zástavní věřitelce), neměl ani odvolací soud za důvodnou.
Odvolací soud poukázal na to, že ani s přihlédnutím k výkladovým pravidlům obsaženým v ustanoveních §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nelze z obsahu zápočtů dovodit, že by se týkaly zajištěné pohledávky.
Souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně, že provedené zápočty jsou neplatné pro neurčitost (podle §37 odst. 1 obč. zák.), když pozdější úpadkyně uplatnila svou tvrzenou pohledávku vůči bance proti více (čtyřem) pohledávkám (ze smluv o úvěru číslo 165726790, 160788685, 164442980 a 151053484) banky, aniž v zápočtech specifikovala, které z těchto pohledávek a v jaké části mají zápočtem zaniknout (potud odvolací soud odkázal též na závěry obsažené např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2004, pod číslem 20).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., na které odkazuje i dovolatelka, vytýkajíc odvolacímu soudu nesprávné právní posouzením věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázky, „zda skutečně soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a z nich vyvodil správně právní závěr, protože trváme na tom, že pohledávka zajištěná zástavním právem k předmětné nemovitosti zanikla v důsledku dvou zápočtů provedených pozdějším úpadcem dne 29. října 2001. Dle našeho názoru oba tyto zápočty soud prvního stupně posoudil chybně jako absolutně neplatné, zejména pro jejich údajnou neurčitost“.
Takto formulovaná otázka zjevně není otázkou, z níž by bylo lze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé (nadto ji dovolatelka upíná k polemice s rozhodnutím soudu prvního stupně a nikoli s rozhodnutím odvolacího soudu).
K pochybnostem o správnosti skutkových zjištění Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka tím uplatňuje skutkové argumenty, které vzhledem k dikci §241a odst. 3 o. s. ř. nejsou u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., způsobilým dovolacím důvodem a jejichž prostřednictvím proto přípustnost dovolání založit nelze.
V rovině právního posouzení věci dovolání polemizuje se závěry soudů nižších stupňů o neplatnosti zápočtů.
V tomto ohledu se Nejvyššímu soudu rovněž nepředkládá k řešení žádná otázka zásadního významu po stránce právní.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož oba jednostranné právní úkony pozdější úpadkyně z 29. října 2001 nesměřovaly k započtení pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitosti, Nejvyšší soud neshledává rozporným ani s hmotným právem - odpovídá standardnímu výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích podle ustanovení §266 obch. zák. a §35 odst. 2 obč. zák., ustavenému judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež podle §8, ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) činí 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj, na částku 2.250,- Kč, jelikož advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, jde o částku 2.550,- Kč. S připočtením náhrady za dvacetiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky částku 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu