ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1898.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1898/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně AB – CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo 40 52 26 10, proti žalovaným 1) V. K. , 2) M. K. , 3) F. M. , zastoupenému JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, PSČ 594 01 a 4) A. M. , o zaplacení částky 254.659,06 Kč s postižními právy ze směnek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 447/2002, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č. j. 9 Cmo 22/2008-451, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. října 2007, č. j. 13 Cm 447/2002-405, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 272.693,- Kč s 6 % úrokem z částky 1,890.683,53 Kč od 2. listopadu 1998 do 25. května 2004, z částky 3,519.495,95 Kč od 2. listopadu 1998 do 25. května 2004 a z částky 254.659,06 Kč od 26. května 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání třetího žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelem zpochybněné právní závěry, které soudy nižších stupňů učinily při výkladu konkrétních právních úkonů („Smlouvy o převodu rektasměnky č. RS ČKA05_1205_1“ a „Smlouvy o převodu rektasměnky č. RS ČKA05_1205_3“, obě ze dne 5. srpna 2003), postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výklad sporného právního úkonu, jak jej provedly soudy nižších stupňů, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem, když plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Po právní stránce zásadně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani v posouzení otázky promlčení směnečných nároků. Právní úprava obsažená v ustanovení čl. I. §71 a čl. III. §5 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a v ustanovení §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, totiž nevzbuzuje žádných pochybností o tom, že ke stavení běhu promlčecí doby dochází již dnem, kdy žalobce uplatní směnečné nároky u soudu (v posuzovaném případě dnem podání návrhů na vydání směnečných platebních rozkazů), aniž by z tohoto pohledu bylo významné, zda žalobce předložil soudu také listiny (popř. jiné důkazní prostředky), jimiž má být uplatněný nárok prokázán. Potud Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutích ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, a ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, podle kterých nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Konečně po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele ke správnosti závěrů soudů nižších stupňů ohledně posouzení námitky vyplnění směnek v rozporu s uděleným vyplňovacím prohlášením. Neuvedl-li totiž dovolatel (kromě obecně formulovaného nesouhlasu se závěry soudů nižších stupňů), v čem konkrétně by mělo být právní posouzení uvedených otázek nesprávné, nelze v tomto rozsahu považovat dovolání za odůvodněné, když tímto způsobem není splněn požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu