ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2090.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2090/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele R. G. , zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci Nad Sázavou, Družstevní 411, PSČ 257 41, za účasti B. T. G. s. r. o., se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 870/27, PSČ 110 00, identifikační číslo 61 50 40 09, zastoupené Dr. Michaelou Jorgensen, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 870/27, PSČ 110 00, o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 cm 91/2002, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2008, č. j. 7 Cmo 179/2008 - 190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 44 Cm 91/2002 – 83, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti B. T. G. s. r. o., (dále též jen „společnost“), konané dne 29. července 2002. Přitom šlo v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí ze dne 13. října 2005, č. j. 7 Cmo 172/2005 – 123, Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. prosince 2007, č. j. 29 Odo 346/2006 – 161 zrušil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázka, již dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní, neboť ji Nejvyšší soud vyřešil již v usnesení, kterým zrušil první rozhodnutí odvolacího soudu.
K tomu dovolací soud podotýká, že závěr o možnosti vydržet obchodní podíl založil na analogickém použití úpravy vydržení věcí movitých. Poukazuje-li pak dovolatel na to, že Nejvyšší soud „rozhodl nad rámec platných zákonných ustanovení“, přehlíží, že ustanovení §853 občanského zákoníku, které se podle ustanovení §1 odst. 2 obchodního zákoníku uplatní i v obchodních vztazích, použití analogie výslovně připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a společnosti dle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu