ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2092.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2092/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o. , se sídlem v Jinočanech, Komenského 236, identifikační číslo 25 67 32 20, proti žalovaným 1) Záveská a Brejcha, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 795/40, PSČ 110 00 , identifikační číslo 26 46 85 14, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Creatis, a. s. v likvidaci, identifikační číslo 00 55 31 66, 2) J. T ., 3) O.T ., 4) A. T. , a 5) J.T .,druhý, třetí a čtvrtá žalovaní zastoupeni pátým žalovaným, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 169/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2008, č. j. 13 Cmo 273/2007-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2006, č. j. 15 Cm 169/2004-130, ve znění opravných usnesení ze dne 26. září 2006, č. j. 15 Cm 169/2004-181 a ze dne 16. dubna 2007, č. j. 15 Cm 169/2004-186, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že má za úpadkyní Creatis, a. s. v likvidaci pohledávku ve výši 36.750,- Kč.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož jsou smlouvy o prodeji podniků z 10. června 1998 uzavřené mezi J. H. jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující a mezi Ing. V. H. jako prodávající a žalobkyní jako kupující (dále též jen „smlouvy“) neplatné pro nedostatek podstatné náležitosti, tj. ujednání o kupní ceně nebo stanovení způsobu jejího určení, neboť při úvaze o neplatnosti smluv nepřihlédl k ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v rozhodném znění, podle něhož nabývá-li společnost majetek od společníků, musí být cena určena posudkem znalce. Nezabýval-li se odvolací soud ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka dále namítá, že správkyně konkursní podstaty při popření pohledávky nenamítala neplatnost smluv. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou smlouvy neplatné, protože strany se ve smlouvách nedohodly na ceně prodávaných podniků jako podstatné náležitosti smlouvy o prodeji podniku, na němž své rozhodnutí založil, nebyl dovolatelkou zpochybněn. Teprve pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že strany se ve smlouvách dohodly na ceně podniku, bylo by na místě posouzení, zda cena dohodnutá ve smlouvách, je cenou určenou v souladu s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění. Nedohodly-li se strany na ceně, nelze správnost ceny ani posuzovat podle citovaného ustanovení, jak ostatně odvolací soud správně uvedl.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že správkyně konkursní podstaty při popření pohledávky nenamítala neplatnost smluv, protože jde o posouzení konkrétního úkonu, jež má význam jen pro projednávanou věc a závěr odvolacího soudu o tom, že byla účinně popřena pravost pohledávky, není ani v rozporu s hmotným právem (ustanovením §24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 - dále též jen „ZKV“).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2009, č. j. 79 K 21/2003-734, jež nabylo právní moci 6. října 2009, konkurs na majetek úpadkyně zrušen z důvodu, že zde nejsou předpoklady pro konkurs podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a) ZKV. Dovolání se tak stalo rovněž bezpředmětným, protože i kdyby je Nejvyšší soud shledal přípustným, věcně je přezkoumal a napadené rozhodnutí případně zrušil, nemohly by se výsledky dovolacího přezkumu již v žádném směru projevit v konkursu, jímž (a pro který jedině) byl tento spor vyvolán (k osudu sporů vyvolaných konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. po zrušení konkursu srov. i výklad podaný ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Doplnila-li dovolatelka dovolání podáním ze dne 21. května 2008, dovolací soud k tomuto doplnění nemohl přihlédnout (§241b odst. 3, §242 odst. 4 o. s. ř.), neboť tak učinila po uplynutí lhůty k podání dovolání (1. dubna 2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu