ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2150.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2150/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky M. V. , zastoupené JUDr. Marií Vajlíkovou, advokátkou, se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 18, PSČ 695 01, za účasti Bytového družstva občanů domu čp. 1687 Benešov , se sídlem v Benešově, Pražská 1687, identifikační číslo 45 06 42 61, zastoupeného JUDr. Stanislavem Řemínkem, advokátem, se sídlem v Benešově, Husovo nám. 555, PSČ 256 01, o uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 297/1999, o dovolání Bytového družstva občanů domu čp. 1687 Benešov proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 14 Cmo 192/2007-124, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 14 Cmo 192/2007-124 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 12 Cm 297/1999-100, ve znění opravného usnesení ze dne 5. března 2007, č. j. 12 Cm 297/1999-112, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 12 Cm 297/1999-100, ve znění opravného usnesení ze dne 5. března 2007, č. j. 12 Cm 297/1999-112, v pořadí třetím (poté, co předchozí dva rozsudky soudu prvního stupně byly usneseními odvolacího soudu zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož navrhovatelkou uplatněné právo není promlčeno), uložil Bytovému družstvu občanů domu čp. 1687 Benešov (dále jen „družstvo“) uzavřít s navrhovatelkou nájemní smlouvu k družstevnímu bytu (dále jen „nájemní smlouva“ či „smlouva“) o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím ve třetím podlaží domu č. p. 1687/2 v Benešově na dobu neurčitou s náležitostmi uvedenými ve výroku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že navrhovatelka je členkou družstva, jež je vlastníkem domu č. p. 1687/2 v Benešově, Pražská 2 a právním nástupcem Stavebního bytového družstva v Benešově (dále jen „SBD“). Navrhovatelka jako nabyvatelka uzavřela 7. prosince 1990 se Z. V. jako převádějící dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu (dále jen „dohoda o převodu“) a tentýž den dohodu o majetkovém vypořádání členských práv a povinností v SBD, přičemž představenstvo SBD dohodu o převodu schválilo 8. dubna 1991 usnesením č. 80. Podle článku 9 písm. g) stanov SBD (přijatých shromážděním delegátů 13. prosince 1988) a ustanovení §154 odst. 2 (správně §155 odst. 1) občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „obč. zák.“), vzniklo navrhovatelce jako člence SBD právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu (nyní nájemní smlouvy), jehož se lze domáhat u soudu, a toto právo navrhovatelky není promlčeno. Námitky družstva týkající se obsahu nájemní smlouvy neshledal důvodnými zejména s ohledem na úplné znění článku IV. smlouvy, v němž je uvedeno, že vzájemná práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu určuje stranám občanský zákoník, prováděcí předpisy, stanovy družstva, domovní řád, usnesení shromáždění delegátů, resp. představenstva družstva, a další právní přepisy.
Vrchní soud v Praze k odvolání družstva v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Námitku promlčení vznesenou družstvem nepovažoval za důvodnou s odkazem na své předchozí usnesení ze dne 1. prosince 2004, č. j. 14 Cmo 214/2004-61 (kterým byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně), v němž dospěl k závěru, že tvrzené právo mohla navrhovatelka uplatnit u soudu v době od 9. dubna 1991 (8. dubna 1991 představenstvo SBD schválilo dohodu o převodu) do jejího vyloučení rozhodnutím členské schůze družstva ze 17. prosince 1992. Od tohoto okamžiku do právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 1999, č. j. 7 Cmo 202/98-52 (tj. 14. dubna 1999), jímž byla vyslovena neplatnost vyloučení, navrhovatelku za členku družstva považovat nelze, členská práva a povinnosti vykonávat nemohla. Nemohla tedy ani uplatnit tvrzené právo na uzavření nájemní smlouvy. Poprvé je mohla uplatnit až 15. dubna 1999. Podala-li návrh na zahájení řízení necelé tři měsíce od tohoto data (9. července 1999), promlčecí doba [tříletá podle ustanovení §101 obč. zák. a tím méně čtyřletá podle ustanovení §397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] neuplynula.
K družstvem tvrzeným nepřesnostem v textu navrhované smlouvy odvolací soud uvedl, že těmito námitkami se již zabýval a vypořádal se s nimi soud prvního stupně a jeho závěr, podle něhož nemají vliv na platnost smlouvy, považoval za správný. Podstatné náležitosti nájemní smlouvy, jak vyplývají z ustanovení §686 odst. 1 obč. zák., jsou v textu smlouvy uvedeny správně.
Nepřisvědčil ani námitce, že ve věci není dána pravomoc soudu, když ta vyplývá z ustanovení §7 odst. 1 a §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jestliže družstvo nesplnilo dobrovolně povinnost uzavřít s navrhovatelkou nájemní smlouvu, má právo domáhat se splnění této povinnosti v soudním řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b), případně písm. c) o. s. ř., a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky promlčení, namítaje, že právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu (od 1. ledna 1992 právo na uzavření nájemní smlouvy) se promlčelo v obecné tříleté promlčecí době podle ustanovení §101 obč. zák. S odkazem na ustanovení §112 obč. zák. uvádí, že promlčecí doba by neběžela pouze tehdy, pokud by navrhovatelka právo na uzavření smlouvy uplatnila u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračovala. Návrh na zahájení řízení o určení neplatnosti vyloučení navrhovatelky z družstva nelze považovat za uplatnění práva na uzavření nájemní smlouvy. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v době probíhajícího řízení o neplatnost vyloučení z družstva navrhovatelka nemohla právo na uzavření smlouvy uplatnit. Předmět těchto řízení by byl odlišný, zahájení řízení by nebránila překážka litispendence. Rozhodl-li soud o neplatnosti vyloučení navrhovatelky s účinky ex tunc, byla navrhovatelka členkou družstva i od 17. prosince 1992 a mohla z tohoto titulu uplatňovat veškerá práva člena družstva.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Z ustanovení §870 obč. zák. vyplývá, že podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.
Podle ustanovení §871 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem (odstavec 1 věta první).
Podle ustanovení §100 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991, se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického, práv osobního užívání bytů a pozemků, omezení převodu nemovitosti, jakož i práva z vkladů na vkladní knížce nebo běžném účtu, pokud vkladový vztah trvá. Nepromlčuje se také právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku podle §135a odst. 2.
Podle ustanovení §155 odst. 2 obč. zák., v tomtéž znění, právo užívat byt vznikne dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a občanem.
Podle ustanovení §231 obch. zák. v rozhodném znění (tj. ke dni rozhodnutí členské schůze družstva o vyloučení navrhovatelky z družstva - 17. prosince 1992) člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi (odstavec 3). Soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož se právo navrhovatelky na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu podle ustanovení §155 odst. 1 obč. zák., v rozhodném znění, které se od 1. ledna 1992 podle ustanovení §871 obč. zák. změnilo na právo na uzavření nájemní smlouvy podle ustanovení §685 obč. zák., jež je majetkovým právem podléhajícím promlčení, nepromlčelo, protože od doby, kdy jí toto právo vzniklo podle článku 9 písm. g) stanov SBD, do rozhodnutí členské schůze o jejím vyloučení z družstva 17. prosince 1992, neuplynula promlčecí lhůta uvedená v ustanovení §101 obč. zák., a po rozhodnutí o vyloučení do právní moci rozhodnutí soudu o návrhu na určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení, nelze navrhovatelku považovat za členku družstva, když v uvedené době nemohla vykonávat členská práva a povinnosti.
Tento závěr vychází z posouzení práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu jako práva, které se podle ustanovení §100 odst. 2 obč. zák., v rozhodném znění, promlčuje. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Dohoda o převodu byla uzavřena 7. prosince 1990 a schválena představenstvem SBD 8. dubna 1991, tedy za účinnosti hospodářského zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nabyl účinnosti 1. ledna 1992), který však tyto vztahy neupravoval, stejně jako zákon č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví. Právo na přidělení družstevního bytu a uzavření dohody o odevzdání a převzetí družstevního bytu bylo upraveno v občanském zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991, a ve stanovách družstev. Vyplývá-li z textu citovaného ustanovení, že se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického, práv osobního užívání bytů atd., je nepochybné, že právo osobního užívání bytu je majetkovým právem, jež podle zákona promlčení nepodléhá. Je-li právo osobního užívání bytů majetkovým právem, je i právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu majetkovým právem, protože má-li člen družstva právo na uzavření této dohody, má právo na to, aby mu byla přenechána do užívání část majetku družstva. Toto majetkové právo se ale promlčuje, protože není jako výjimka nepodléhající promlčení v zákoně uvedeno.
K závěru odvolacího soudu, že právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu se v projednávané věci nepromlčelo, protože probíhalo řízení o neplatnost vyloučení navrhovatelky z družstva, Nejvyšší soud uvádí, že otázkou, kdy končí účast člena v družstvu, byl-li člen vyloučen, se zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že úprava vyloučení člena družstva v ustanovení §231 odst. 3 a 4 obch. zák., v rozhodném znění, je zákonem koncipována jako dvouetapová, s tím, že stanovy ji mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o vyloučení nekončí účast člena v družstvu, pouze je jím učiněn první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání ke členské schůzi.
V případě, že o vyloučení rozhodla členská schůze, mohl člen podle ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. podat k soudu návrh na určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení, neurčovaly-li stanovy jiný postup přezkoumání tohoto rozhodnutí. Podala-li navrhovatelka návrh na zahájení řízení o neplatnost vyloučení rozhodnutím členské schůze, považovala se za člena družstva a nic jí nebránilo v tom, aby vykonávala i jiná členská práva, tedy požádala o uzavření nájemní smlouvy a v případě, že by družstvo její žádosti nevyhovělo, aby podala návrh na zahájení řízení o uložení povinnosti družstvu uzavřít nájemní smlouvu. Ostatně obchodní zákoník v ustanovení §231 odst. 4 výslovně stanoví, že „soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné,…“ Jestliže by tak učinila, ať už před podáním návrhu o určení neplatnosti vyloučení z družstva, nebo v průběhu řízení zahájeném k tomuto návrhu, byl by na místě postup podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v jiném řízení než zahájeném návrhem podaným podle ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění, soud nemůže přezkoumávat, zda rozhodnutí o vyloučení člena z družstva je platné (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu z 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2001, pod číslem 61).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož se právo navrhovatelky nepromlčeno, protože po rozhodnutí o vyloučení až do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti vyloučení, ji nebylo možno považovat za členku družstva a nemohla vykonávat členská práva, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejného důvodu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Spor z členského vztahu v družstvu tak s účinností od 1. ledna 2001 spadá pod řízení uvedená v §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., která jsou podle §200e odst. 1 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001, řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, v nichž se rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena. Uvedený nedostatek označení není však takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu