ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2364.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2364/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovanému L. T. , zastoupenému JUDr. Janou Šárovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 5, PSČ 370 01, o zaplacení 262.953,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 24/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2008, č. j. 5 Cmo 248/2008-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. února 2007, č. j. 13 Cm 24/2007-68, zamítl žalobu o zaplacení částky 262.953,- Kč s příslušenstvím, maje za to, že je v projednávané věci vázán závěry učiněnými finančním arbitrem v rozhodnutí č. 448/06.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 27. června 2007, č. j. 5 Cmo 234/2007-85, shora označené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, vyjadřuje závazný právní názor, podle něhož soud v projednávané věci závěry učiněnými finančním arbitrem v označeném rozhodnutí vázán není.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 13 Cm 24/2007-149, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 262.953,- Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím, proti němuž podal žalovaný dovolání.
Jelikož dovolatel nenapadá správnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím (zrušujícím) usnesení, jímž byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále též jen „o. s. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tudíž může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Dovolatel ve svém dovolání předkládá pouze vlastní verzi skutkového stavu, čímž ovšem (obsahově) uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání, jež může být přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.) a k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit.
Námitky dovolatele proti hodnocení svědeckých výpovědí jsou pak polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy nižších stupňů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a to ani důvodem vymezeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Důvod připustit dovolání pak Nejvyšší soud nemá ani k prověření výhrady dovolatele, podle níž ke vzniku jeho závazku vrátit bance peníze v případě, že se inkasovaná listina ukáže jako vadná, nestačí, že „takové upozornění je na rubopisu jím podepsaného tiskopisu, pokud nebyl rubopis podepsán“. Závěr, podle něhož lze určit část obsahu smlouvy také odkazem na všeobecné nebo (jsou-li stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené) jiné obchodní podmínky, aniž by tyto obchodní podmínky musely být stranami podepsány, se podává přímo z textu ustanovení §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Konečně ani obecnou výhradou, podle které „svým jednáním nezpůsobil žalobkyni žádnou škodu ani se bezdůvodně neobohatil“, dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu, pro jejíž posouzení by bylo lze dovolání postupem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. připustit, neotevírá.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud je jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu