ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2467.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2467/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Spolku pro chemickou a hutní výrobu, akciové společnosti, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, PSČ 400 32, identifikační číslo 00 01 17 89, zastoupené Mgr. Ing. Ivem Halou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 20/140, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) ŽDB GROUP a. s., se sídlem v Bohumíně, Bezručova 300, PSČ 753 93, identifikační číslo 26 87 70 91, zastoupené Mgr. Alešem Chamrádem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00 a 2) Krejčí a part., v. o. s., se sídlem v Praze 6, Hluboká 100, PSČ 160 00, identifikační číslo 49 70 80 74, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Exportní průmyslová, a. s., identifikační číslo 25 13 65 51, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 23/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2008, č. j. 13 Cmo 488/2007-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce první žalované.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 26. dubna 2007, č. j. 44 Cm 23/2001-312, jímž Městský soud v Praze (ve vztahu k první žalované) zamítl žalobu o popření pravosti vykonatelné pohledávky první žalované, přihlášené do konkursu vedeného na majetek úpadkyně Exportní průmyslová, a. s. a vzniklé z titulu regresu podle článku I §32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), když první žalovaná v postavení směnečného rukojmího uhradila za úpadkyni jakožto výstavkyni směnky vlastní ve prospěch majitele směnky směnečnou sumu ve výši 725,702.500,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Otázku důsledků převzetí směnečného rukojemství bez předchozího souhlasu valné hromady v rozporu s ustanovením §196a odst. 1 a odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2003, pod číslem 103 (z něhož ostatně odvolací soud vycházel).
V něm uzavřel, že smlouvou, kterou se rukojmí ze směnky zavazuje k zajištění závazků výstavce, není směnka, resp. převzetí směnečného rukojemství podpisem na směnce, ale smlouva (dohoda) mezi výstavcem směnky nebo osobou oprávněnou ze směnky a budoucím rukojmím, že směnečné rukojemství převezme. Samotný podpis avalisty na směnce je pak již jen realizací závazku, převzatého v dohodě o převzetí směnečného rukojemství.
Jestliže je k uzavření smlouvy o převzetí směnečného rukojemství nutný předchozí souhlas valné hromady a tento souhlas nebyl udělen, je dohoda o převzetí rukojemství absolutně neplatná. Tato neplatnost však nezpůsobuje neplatnost samotné směnky ani neplatnost podpisu osoby, která převzala rukojemství, ale může pouze (případně) založit kauzální námitku avalisty ve vztahu ke konkrétní osobě oprávněné ze směnky.
Jelikož dovolatelka nenapadá závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci nesvědčila avalistovi (první žalované) kauzální námitka neplatnosti dohody o převzetí rukojemství, nelze dovolání připustit ani k přezkumu tohoto závěru (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadně právně významným pak napadené rozhodnutí nečiní ani námitka dovolatelky, podle které je úvěrová smlouva, k jejímuž zajištění směnka sloužila, neplatná pro rozpor s ustanovením §161e obch. zák. V incidenčním řízení týkajícím se závazku ze směnky lze totiž uplatňovat toliko ty námitky, jež je možné uplatnit v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 97). Kauzální námitky ze vztahu výstavce směnky vlastní vůči remitentovi však avalistovi nepřísluší, a to ani tehdy, jednal-li majitel směnky nepoctivě (srov. čl. I, §17 směnečného zákona a např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3627/2007, jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 21. října 2009, sp. zn. II. ÚS 2196/09, odmítl).
Konečně na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani s ohledem na námitku, podle níž odvolací soud neprovedením dovolatelkou navržených důkazů zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato námitka, podřaditelná dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu a připustit dovolání k jejímu přezkoumání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a první žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož zástupce první žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal první žalované k tíži dovolatelky celkem 3.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu