ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2647.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2647/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužnice Tamarillo, a. s., se sídlem v Praze 4, Pod Děkankou 1694/4, PSČ 140 00, identifikační číslo 26179814, zastoupené Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 30a/404, PSČ 140 00, o návrhu věřitelů a/ M. K ., zastoupeného JUDr. Petrem Loudou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Durychova 101, PSČ 142 00, b/ MUDr. I. K ., zastoupené JUDr. Milanem Kufrem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Chelčického 1223, PSČ 500 02 a c/ Ing. P. K ., zastoupeného JUDr. Milanem Kufrem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Chelčického 1223, PSČ 500 02, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 35/2003, o dovolání navrhujících věřitelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 1 Ko 497/2006-598, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 1 Ko 497/2006-598, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 20. října 2006, č. j. 40 K 35/2003-565, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové k návrhu věřitelů (a/ M. K., b/ MUDr. I. K. a c/ Ing. P. K.) konkurs na majetek dlužnice (bod I. výroku), správcem konkursní podstaty ustanovil Ing. M. V. (bod II. výroku) a vyzval věřitele k přihlášení pohledávek a k uplatnění práv na oddělené uspokojení (bod III. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že navrhující věřitelé neosvědčili, že mají splatné pohledávky vůči dlužnici.
K pohledávce navrhujícího věřitele a/ uzavřel, že její existence neplyne ze znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení vedeném proti tomuto věřiteli a Ing. K., přičemž již z toho, že v trestním řízení bylo za účelem zjištění skutkového stavu věci nezbytné vyslechnout řadu svědků a vypracovat znalecký posudek, je zřejmé, že i k doložení pohledávek navrhujícího věřitele a/ na dlužné mzdě za roky 2001 a 2002 bude zapotřebí obdobně rozsáhlého dokazování, k jehož provedení slouží sporné řízení nikoli řízení konkursní.
K pohledávkám navrhujících věřitelů b/ a c/ odvolací soud uvedl, že podle dokladů založených ve spise na č. l. 136 a 216 dlužnice uhradila faktury za úhradu služeb spojených s pronájmem nebytových prostor. Ke zbylým pohledávkám ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. července 2001 odvolací soud poukázal na to, že mělo jít o dlužné nájemné za dobu, kdy dlužnice nebytové prostory podle listin založených ve spise zřejmě již neužívala.
K pohledávkám ze smlouvy o nájmu movitého majetku ze dne 8. ledna 2001 (dále též jen „smlouva o nájmu movitého majetku“) odvolací soud dodal, že pochybnost o jejich existenci vzbuzuje již to, že věci pronajaté od 1. ledna 2001 měly být umístěny v objektu na adrese Eliščino nábřeží 322, Hradec Králové, zatímco smlouvu o pronájmu nebytových prostor v témže objektu uzavřeli tíž účastníci až 1. července 2001, kdy byly prostory nájemkyni předány. Smlouva o nájmu nebytových prostor nadto obsahuje (v bodě V.) ujednání, že sjednané nájemné zahrnuje i „užívání případného vybavení předmětu nájmu ve vlastnictví pronajímatele“, což nasvědčuje tomu, že by dlužnice neměla platit žádné další nájemné za užívání věcí náležejících pronajímateli a umístěných v pronajatých prostorách.
Odvolací soud doplnil, že navrhujícím věřitelům nic nebrání v tom, aby tvrzené nároky proti dlužnici uplatnili v řízení sporném, v jehož rámci lze provést rozsáhlé dokazování, jež je zjevně nezbytné k prokázání jejich pohledávek a jež zjevně přesahuje meze dokazování v konkursním řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání všichni tři navrhující věřitelé, požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Navrhující věřitel a/ (dále též jen „první dovolatel“) namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (a uplatňuje tak dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Navrhující věřitelé b/ a c/ (dále též jen „druhá dovolatelka“ a „třetí dovolatel“) ve společném dovolání uplatňují tytéž dovolací důvody a vznášejí týž dovolací návrh jako první dovolatel.
Všichni tři dovolatelé shodně argumentují tím, že v konkursním řízení byla prokázána nejen existence splatných pohledávek navrhujících věřitelů, ale také dalších věřitelů. Do konkursního řízení se kromě navrhujících věřitelů přihlásilo celkem 10 věřitelů se splatnými pohledávkami, čímž byla dle dovolatelů mimo vší pochybnost zjištěna existence úpadku a zákonný důvod pro prohlášení konkursu.
První dovolatel dále poukazuje na to, že soudu prvního stupně v souladu se zákonnou úpravou stačilo osvědčit existenci úpadku a toto zjištění bylo možné provést jakýmkoli přiměřeným způsobem, nikoli jen dokazováním, jak nesprávně tvrdí odvolací soud.
První dovolatel rovněž zdůrazňuje, že v konkursním řízení byla prokázána i existence jeho pohledávky, kterou správce konkursní podstaty v přezkumném řízení uznal, nikdo ji nepopřel a soudem byla zjištěna. Odvolací soud tuto skutečnost neměl opomenout a nemohl tak ani přijmout závěr, že nebyla prokázána existence pohledávky, nebo že pohledávka je sporná.
Druhá dovolatelka a třetí dovolatel k závěru odvolacího soudu, podle kterého se na ně hledí jako na jediného věřitele, jelikož smlouvy, jimiž dokládají své pohledávky uzavřeli s dlužnicí společně a proto jsou společné i jejich pohledávky, uvádějí, že smlouvy, jimiž dokládají své pohledávky, sice uzavřeli společně z titulu společného jmění manželů, že však podle §9 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, se v případě smlouvy o nájmu nebytových prostor účtuje pouze u jednoho z nich. V případě smlouvy o nájmu movitého majetku byl pronajímaný majetek vložen do obchodního majetku druhé dovolatelky a zde byl rovněž odepisován. Rovněž u poskytování služeb je jasně uvedeno, že tyto budou poskytovány a účtovány v rámci podnikatelské činnosti třetího dovolatele. Odtud je podle dovolatelů zřejmé, že jejich pohledávky přihlášené do konkursu je třeba vnímat odděleně.
Dovolatelé připomínají, že dlužníkem zpochybňované nároky ze smlouvy o nájmu movitých věcí existují, což opírají o pravomocný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, ze dne 26. října 2006, č. j. 5 T 169/2005-208.
K závěru odvolacího soudu, že existující pohledávka ve výši 50.821,90 Kč, byla uhrazena, dovolatelé namítají, že třetí dovolatel žádnou samostatnou pohledávku v této výši do konkursu nepřihlásil. Třetímu dovolateli sice byla taková částka připsána na účet, ale bez variabilního symbolu, proto byla započítána na pohledávku plynoucí z hotovostní půjčky ze dne 18. února 2003 ve výši 50.000,- K s úrokem ve výši 15,4 %. Předmětná půjčka proto nebyla v přihlášce pohledávek uplatněna.
K pohledávkám za nájem nebytových prostor dovolatelé uvádějí, že argumentace, podle které dlužnice tyto nebytové prostory nevyužívala, není opodstatněná, když nájemní vztah nebyl písemně ukončen a nebytové prostory nebyly protokolárně předány. Výpověď z nájmu nebytových prostor podala až správkyně konkursní podstaty a jelikož veškeré úkony vykonané v průběhu konkursu jsou v důsledku zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu odvolacím soudem neplatné, je podle dovolatelů zřejmé, že nájemní vztah dosud trvá.
K pochybnostem odvolacího soudu o smlouvě o nájmu movitého majetku (z 8. ledna 2001), založeným na tom, že movité věci měly být umístěny v prostorách pronajatých dlužnici až smlouvou z 1. července 2001, dovolatelé uvádějí, že tyto prostory pronajali dlužnici již nájemní smlouvou z 29. prosince 2000 (což odvolací soud pominul). K ukončení této nájemní smlouvy (dohodou) a sepsání nové pak došlo 1. července 2001.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“ (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Podaná dovolání jsou přípustná podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině právního posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že navrhující věřitelé nedoložili své splatné pohledávky za dlužníkem ve smyslu §4 odst. 2 ZKV a nebyli tak k podání návrhu na konkurs aktivně věcně legitimováni.
K dovolací argumentaci, jíž druhá dovolatelka a třetí dovolatel vytýkají odvolacímu soudu úsudek, podle kterého se na ně hledí jako na jediného věřitele, jelikož smlouvy, jimiž dokládají své pohledávky, uzavřeli s dlužnicí společně a proto jsou společné i jejich pohledávky, Nejvyšší soud uvádí, že potud mají závěry odvolacího soudu oporu v ustálené judikatuře (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 82/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a argument způsobem, jakým se nájemní smlouva zohledňuje v daňových souvislostech, není způsobilý zvrátit správnost uvedeného závěru.
Oprávněnou ovšem Nejvyšší soud shledává kritiku názoru odvolacího soudu že existenci pohledávek z titulu dlužného nájemného za nájem nebytových prostor zpochybňuje fakt, že nájemné bylo účtováno za dobu, kdy dlužnice již nebytové prostory zřejmě neužívala.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ani ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v rozhodném znění, ani obecná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) o nájemní smlouvě (srov. §663 a násl. obč. zák.), v rozhodném znění, nepojí se skutečností, že nájemce přestane pronajatou věc (zde pronajaté nebytové prostory) užívat, zánik jeho povinnosti platit nájemné. Jinak řečeno, to, že nájemce přestane pronajaté nebytové prostory užívat, jej za trvání smlouvy o nájmu nebytových prostor bez dalšího nezbavuje povinnost platit sjednané nájemné.
Úvaha odvolacího soudu, jež druhé dovolatelce a třetímu dovolateli upírá legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkurs na majetek dlužnice z titulu dlužného nájemného za pronájem nebytových prostor sjednaný smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 1. července 2001 jen proto, že dlužnice se v nebytových prostorách přestala zdržovat, proto správná není a dovolání těchto dovolatelů je proto v rovině právního posouzení věci již proto opodstatněné.
Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené usnesení neobstálo (jako celek) již v rovině výše popsané argumentace druhé dovolatelky a třetího dovolatele, shledal Nejvyšší soud nadbytečným zabývat se obsahově i další dovolací argumentací těchto dovolatelů, jakož i dovoláním prvního dovolatele. K takto nevypořádaným námitkám se v novém rozhodnutí o věci vyjádří odvolací soud.
Tímto zrušujícím usnesením se odklizují účinky zrušení konkursu nastalé v souvislosti s vydáním napadeného usnesení, s tím, že účinky prohlášení konkursu budou posuzovány v intencích usnesení soudu prvního stupně, pouze s tou změnou, že pro právní jednání učiněná v době od vydání usnesení odvolacího soudu do jeho zrušení Nejvyšším soudem bude nezbytné respektovat i úpravu obsaženou v ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř.
Se zřetelem k účinkům tohoto zrušujícího usnesení bude úkolem soudu prvního stupně doručit je a zveřejnit je postupem dle §13 odst. 4 a 5 ZKV, s tím, že bude třeba dbát i toho, aby při zveřejnění rozhodnutí bylo v případě potřeby dáno najevo, že účinky zveřejnění nastaly jiného dne, než kdy bylo usnesení vydáno (srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu