ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3110.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3110/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně O. Z., zastoupené Mgr. Martinou Štěpáníkovou, advokátkou, se sídlem v Praze – Vršovicích, Žitomírská 38, PSČ 101 00, proti žalovanému A.V., astoupenému JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou, se sídlem v Brně, Slovákova 11, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečným platebním rozkazům, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 116/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2009, č. j. 7 Cmo 441/2008-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 7 Cmo 441/2008-226, potvrdil rozsudek ze dne 17. července 2008, č. j. 3 Cm 116/2005-189, jímž Krajský soud v Brně zrušil směnečné platební rozkazy ze dne 3. května 2005, č. j. 3 Sm 56/2005-9 a č. j. 3 Sm 57/2005-9, jimiž původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečné pohledávky 186.000,- Kč a 1,000.000,- Kč s postižními právy.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož směnky vystavené žalovaným 12. listopadu 2004 (na směnečnou sumu 186.000,- Kč) a 17. prosince 2004 (na směnečnou sumu 1,000.000,- Kč) zajišťovaly „vrácení finančních prostředků, které žalobkyně coby věřitelka měla poskytnout žalovanému coby dlužníkovi“ na základě dohod „o půjčkách“ z týchž dat. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně námitky, „že směnky nemají kauzu a tudíž ani žádné opodstatnění“, když podle výše uvedených dohod „o půjčkách“ žalobkyně žalovanému žádné finanční prostředky neposkytla.
Doplnil, že zajišťovací směnka slouží k zajištění konkrétních práv a povinností tak, jak se na tom účastníci směnečného vztahu dohodnou, a není možné, aby věřitel ze směnky jednostranným způsobem rozhodl, že nadále bude směnka zajišťovat jinou, než původně smluvenou pohledávku. „Toutéž zajišťovací směnkou lze zajistit jinou povinnost pouze tehdy, pokud by taková změna odpovídala shodné vůli majitele i výstavce směnky“, což v projednávané věci splněno nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka zdůrazňuje, že obě dohody „o půjčkách“ byly podepsány až po vyplnění směnek, přičemž obsahují „pouze formální nepřesnost“. Přitom pohledávky za žalovaným v částkách 186.000,- Kč a 1,000.000,- Kč v době vystavení směnek prokazatelně existovaly. „Žádná dohoda předcházející vystavení obou směnek neexistovala, a soud neměl kauzální námitku žalovaného připustit a následně se jí dále zabývat“. V této souvislosti akcentuje, že v dohodách „o půjčce“ je pouze konstatováno, že „částky jsou ručeny směnkou ve prospěch věřitele“. „V dohodách o půjčce se tedy rozhodně neupravuje, za jakým účelem má být směnka vystavena“. „Ani jedna dohoda o půjčce není směnečnou dohodou“.
Konečně dovolatelka upozorňuje, že poskytnutí půjček bylo doloženo i příjmovým dokladem ze dne 24. listopadu 2004, podle kterého žalovaný uhradil z titulu směnky ze dne 12. listopadu 2004 částku 40.000,- Kč. Touto námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně namítané neexistence kauzy směnek (rozuměj skutečnosti, že směnky zajišťovaly pohledávky žalobkyně vůči žalovanému z titulu smluv „o půjčkách“, přičemž fakticky půjčky poskytnuty nebyly), v obecné rovině (co do osoby zatížené důkazním břemenem) odpovídá ustálené judikatuře (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/1998, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Polemikou se závěrem odvolacího soudu ohledně důvodu vystavení (kauzy) směnky a ohledně neposkytnutí půjček, dovolatelka – posuzováno podle obsahu – uplatňuje dovolací důvod pro ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ale na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. usuzovat nelze.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu