ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3313.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3313/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo 40 52 26 10, proti žalovanému Ing. J. Š. , zastoupenému Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148, PSČ 500 03, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 39 Cm 30/2006-272, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2008, č. j. 12 Cmo 330/2007-333, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 12 Cmo 330/2007-333, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 26. března 2007, č. j. 39 Cm 30/2006-272, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. dubna 2006, č. j. Sm 135/2001-164, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 4,000.000,- Kč s 6% úrokem od 1. dubna 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 160.000,- Kč.
Odvolací soud (mimo jiné) přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, jako směnečný rukojmí nepodepsal. Přitom zdůraznil, že „odborná expertiza Policie ČR ani znalecký posudek nařízený soudem prvního stupně nevyloučily možnost, že sporný podpis je pravým podpisem žalovaného“ a „kromě toho jsou zde i další nepřímé důkazy, které oslabují věrohodnost tvrzení žalovaného k této námitce“. „Žalovaný podepsal dne 19. března 1996 za společnost Stavební stroje – WINNER, s. r. o.“ (rozuměj za směnečníka, jehož byl společníkem a jednatelem) „jak vyplňovací prohlášení směnečné, ve kterém je výslovně uvedeno, že uvedená společnost odevzdala věřiteli IPB blankosměnku avalovanou žalovaným, tak podepsal za společnost i smlouvu o úvěru, ve které se též uvádí, že úvěr je zajištěn blankosměnkou s avalem společníků“. „Pokud by žalovaný nesouhlasil s avalováním předmětné směnky a nepodepsal ji jako rukojmí, nepochybně by odmítl podpis uvedených dokumentů“.Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel akcentuje, že „rukojemský závazek avala vzniká jeho vlastním vlastnoručním podpisem na řádně vypsané směnce vyznačením avalu“. Ačkoli žalovaný od samotného počátku namítal, že předmětnou směnku jako aval nepodepsal a že na směnku byly bez jeho vědomí dopisovány konkrétní údaje, soud se „touto otázkou zabýval pouze okrajově“.
„K otázce pravosti podpisu žalovaného u avalu na směnce bylo předloženo odborné vyjádření z oblasti zkoumání ručního písma. Závěr, že nelze vyloučit možnost, že sporný podpis, který se nachází na zadní straně předmětné směnky, je pravým podpisem Ing. J. Š., je závěrem svědčícím ve prospěch žalovaného, neboť je kalkulováno pouze s možností. V žádném případě není řečeno, že jednoznačně podpis vyhotovil žalovaný, resp. není potvrzeno, že se jedná o pravý podpis Ing. Š. Rovněž znalkyně Mgr. V. nepotvrdila pravost podpisu“.
„Při spojení odborné vyjádření, znalecký posudek, svévolné dopisování údajů na směnku a tvrzení žalovaného lze přijmout závěr, že sporný podpis není pravým podpisem žalovaného nebo o pravosti podpisu existuje zásadní pochybnost“.
„Po celou dobu předcházejícího řízení žalovaný opakovaně vznášel námitku, že podpis avala na předmětné směnce není jeho pravým podpisem. S těmito námitkami a důkazy se ve svých úvahách soud vypořádal pouze tím, že žalovaný neunesl důkazní břemeno tvrzení v tom, že znalec jednoznačně nevyloučil, že sporný podpis není pravým podpisem Ing. J. Š. Z uvedeného je patrné, že soud nehodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve všech souvislostech. Omezil se pouze na znalecký posudek Mgr. V., a to ještě značně zjednodušeným způsobem, nebral do úvahy celý obsah závěru znaleckého posudku, především z pohledu zkoumání pravosti podpisu. Takovéto právní závěry soudu pak žalovaný považuje za zásadně nesprávné“.
„Jak je patrné z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a potažmo i z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, zabývaly se soudy celou řadou nepřímých důkazů. Tímto vybočily z mezí dokazování při žalobě o plnění na směnku. Jen minimálně byla věnována pozornost důkazům směřujícím k tvrzení, že žalovaný aval na směnce nepodepsal, resp. podpis avala není jeho pravým podpisem. V tomto směru byly vedle tvrzení žalovaného provedeny dva důkazy, a to odborným vyjádřením Policie ČR a znaleckým posudkem Mgr. V.“. „Ani jeden z expertů nevyvrátil tvrzení žalovaného, že směnku jako aval nepodepsal, resp. nepotvrdil, že směnku podepsal. Ve spojení s dalšími důkazy, zejména se skutečností, že v avalu byly na směnce třetí osobou doplněny údaje (rodné číslo), pak žalovaný dospěl k závěru, že odvolací soud přijal nesprávný právní závěr právě ve vztahu k pravosti podpisu žalovaného jako avala“, když „nehodnotil veškeré důkazy ve všech souvislostech“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje „tvrzení žalovaného za účelová“.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Nejvyšší soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále předesílá, že je – v intencích ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími důvody, přitom tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu – posuzováno podle obsahu – ve skutečnosti zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, ústící v závěr, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k námitce nepravosti jeho podpisu jako směnečného rukojmího na směnce. Současně formuluje vlastní závěr, podle něhož „sporný podpis není pravým podpisem žalovaného nebo o pravosti podpisu existuje zásadní pochybnost“. Potud ovšem žalovaný ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, kterýžto dovolací důvod ovšem u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Přitom právní závěr odvolacího soudu, podle něhož důkazní břemeno ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce tíží žalovaného, zpochybněn dovoláním nebyl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu