ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3463.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3463/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. J. A. , zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, PSČ 760 01, proti žalovanému Ing. Bc. J. M. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně BUCHAR GASTRO, s. r. o. "v likvidaci", identifikační číslo 25 38 94 24, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 6/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2008, č. j. 3 Cmo 100/2006-81, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2008, č. j. 3 Cmo 100/2006-81, ve výroku III., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba ve zbývající části zamítnuta, se co do částky 5,051.000,- Kč a práva na oddělené uspokojení do výše 4,500.000,- Kč z této částky z výtěžku prodeje nemovitostí uvedených ve výroku I. a ve výrocích IV. a V. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2006, č. j. 13 Cm 6/2005-48, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do určení, že žalobce má v konkursu vedeném za úpadkyní BUCHAR GASTRO, s. r. o. "v likvidaci" pohledávku ze smlouvy o úvěru uzavřené 14. dubna 2003, ve znění dodatků z 8. července 2003 a 3. října 2003 ve výši 5,051.000,- Kč a dále, že žalobce má právo, aby tato jeho pohledávka, avšak pouze do výše 4,500.000,- Kč, byla odděleně uspokojena z výtěžku prodeje ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I.), co do částky 3,469.171,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.) a před odvolacím soudem (výrok V.).
Odvolací soud po doplnění a částečném opakování dokazování považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých
1) na základě smlouvy o půjčce z 3. prosince 2002 uzavřené mezi žalobcem jako věřitelem a L. B. jako dlužníkem a M. Ch. jako „poddlužníkem“ (dále jen „smlouva o půjčce“) poukázal žalobce L. B. na jeho účet částku 20,000.000,- Kč. Uzavření smlouvy o půjčce bylo schváleno na valné hromadě úpadkyně 27. listopadu 2002;
2) 14. dubna 2003 byla uzavřena mezi žalobcem, L. B. a M. Ch. dohoda „o skončení platnosti smlouvy o půjčce“ s tím, že veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o půjčce „přecházejí“ na smlouvu o úvěru uzavřenou téhož dne mezi žalobcem jako věřitelem a L. B. a úpadkyní jako dlužníky (dále jen „smlouva o úvěru“). Uzavření smlouvy o úvěru předcházelo projednání na valné hromadě úpadkyně. Ve smlouvě o úvěru se žalobce zavázal poskytnout dlužníkům (L. B. a úpadkyni) úvěr 29,000.000,- Kč s tím, že platebním místem je účet L. B. a že 20,000.000,- Kč již bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce a 9,000.000,- Kč věřitel poukáže na účet L. B.;
3) dodatkem č. 1 z 8. července 2003 ke smlouvě o úvěru (dále jen „dodatek č. 1“) účastníci změnili způsob splácení úvěru tak, že platby na účet věřitele bude poukazovat L. B. ze svého běžného podnikatelského účtu a v případě nesplnění této povinnosti uhradí platby úpadkyně;
4) dodatkem č. 2 z 3. října 2003 ke smlouvě o úvěru byla změněna splatnost úvěru (na dvě splátky) a dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za prodlení s úhradou splátek úvěru;
5) k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o úvěru uzavřeli žalobce a úpadkyně 14. dubna 2003 zástavní smlouvu k nemovitostem (dále jen „zástavní smlouva“);
6) L. B. a M. Ch. byli od vzniku pozdější úpadkyně jejími společníky a současně jednateli, L. B. podnikal i jako fyzická osoba;
7) na majetek úpadkyně byl prohlášen konkurs 14. května 2004, žalobcem přihlášenou pohledávku ve výši 40,471.171,- Kč, včetně nároku na oddělené uspokojení, žalovaný popřel v celém rozsahu u přezkumného jednání konaného 20. prosince 2004, o čemž žalobce vyrozuměl přípisem doručeným 22. října 2004.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že částka 20,000.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce byla poskytnuta pouze L. B. Ujednání ve smlouvě o úvěru uzavřené podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve vztahu k již poskytnuté a spotřebované částce 20,000.000,- Kč posoudil jako přistoupení úpadkyně k závazku L. B. podle ustanovení §533 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Úvěr ve výši 9,000.000,- Kč podle smlouvy o úvěru byl poskytnut jak L. B., tak úpadkyni, kterým vznikl společný závazek, z něhož byl každý zavázán do výše jedné poloviny, tedy do částky 4,500.000,- Kč. Rovněž ohledně dodatku č. 1 odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož úpadkyně jím převzala ručitelský závazek ve vztahu k závazku L. B. podle ustanovení §303 a násl. obch. zák.
Zabývaje se posouzením platnosti přistoupení k závazku a ručitelského závazku úpadkyně z pohledu ustanovení §196a odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, uzavřel, že jak přistoupení k závazku L. B. ve vztahu k částce 20,000.000,- Kč a převzetí ručitelského závazku dodatkem č. 1 k oběma jeho závazkům (20,000.000,- Kč a 4,500.000,- Kč), tak zástavní smlouva, pokud měla zajišťovat závazky L. B., jsou neplatnými právními úkony. Při jakémkoli zajištění závazků jednatele společnosti musela být splněna nejen podmínka předchozího souhlasu valné hromady úpadkyně, jež byla v řízení prokázána, tak podmínka, že smlouva o zajištění byla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku. Převzala-li (zajistila, zaručila se) úpadkyně závazky svého jednatele bez jakéhokoli protiplnění, přestože měla sama finanční potíže, nešlo o obvyklé obchodní podmínky.
Odvolací soud uzavřel, že žalobce má za úpadkyní pohledávku pouze do výše 4,500.000,- Kč z titulu poskytnutého úvěru a dále pohledávku z titulu smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek úvěru (do výše jedné poloviny z žalobcem vyčíslených částek 750.000,- Kč a 352.000,- Kč), celkem tedy pohledávku ve výši 5,051.000,- Kč, z níž však žalobci vznikl nárok na oddělené uspokojení na základě zástavní smlouvy pouze do výše jistiny 4,500.000,- Kč, když z této smlouvy je zjistitelné, že byla zajištěna peněžitá pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně jejího příslušenství, nikoliv však pohledávka z titulu smluvní pokuty, která není příslušenstvím pohledávky.
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu (jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba ve zbývající části zamítnuta), a to pouze co do částky 5,051.000,- Kč a práva na oddělené uspokojení do výše 4,500.000,- Kč z výtěžku prodeje nemovitostí, podal žalobce dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 2 [správně odst. 1) písm. a] občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého vznikl úpadkyni a L. B. ze smlouvy o úvěru společný závazek, z něhož byl každý z nich zavázán do výše jedné poloviny. Namítá, že úpadkyně a L. B. jsou ze smlouvy o úvěru zavázáni společně a nerozdílně podle ustanovení §511 obč. zák., jak vyplývá z povahy plnění.
Dovolatel má dále za to, že ztotožnil-li se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně ohledně dodatku č. 1, podle něhož úpadkyně převzala ručitelský závazek podle §303 obch. zák. za závazek L. B., pak jako věřitel má právo domáhat se splnění závazku úpadkyní i ve výši té jedné poloviny, v níž byla žaloba zamítnuta, z titulu ručení za závazek L. B. podle ustanovení §306 obch. zák. Je totiž nepochybné, že L. B. jako dlužník svůj závazek nesplní, protože nebyl schopen splácet své závazky a byl na něj prohlášen konkurs. Za úpadkyní má tak pohledávku v celkové výši 10,102.000,- Kč a z této částky má právo na oddělené uspokojení z výtěžku prodeje nemovitostí uvedených ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu do výše 9,000.000,- Kč. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §42 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném k 14. dubnu 2003) společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezúplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Z ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a se použijí obdobně.
Námitku dovolatele, že má za úpadkyní pohledávku v celkové výši 10,102.000,- Kč (tj. v částce 9,000.000,- Kč dlužných splátek úvěru a 1,102.000,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek úvěru) z titulu ručení úpadkyně za závazek L. B., založeného dodatkem č. 1, jak zjistil odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou. Dovolatel totiž pomíjí závěr odvolacího soudu, podle kterého je nutné považovat ručení úpadkyně za neplatný právní úkon pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák. Uvedené ustanovení vyžaduje k platnosti tohoto úkonu předchozí souhlas valné hromady společnosti a dále to, že byl převzat za podmínek obvyklých v obchodním styku. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v obchodním styku není obvyklé, aby se zajištění poskytovalo bezúplatně (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4063/2007).
Nejvyšší soud se dále zabýval výhradou, že dovolatel má za úpadkyní pohledávku ze smlouvy o úvěru v plné výši (10,102.000,- Kč), nikoli jen do výše jedné poloviny, když jde o solidární závazek dlužníků (úpadkyně a L. B.).
Podle ustanovení §293 obch. zák. je-li zavázáno k témuž plnění společně několik osob, má se v pochybnostech za to, že jsou zavázány společně a nerozdílně. Věřitel může požadovat plnění na kterékoli z nich, avšak plnění nabídnuté jiným společným dlužníkem je povinen přijmout.
V projednávané věci úpadkyně a L. B. jako dlužníci společně uzavřeli s věřitelem smlouvu o úvěru podle §497 obch. zák. a oba se zavázali poskytnutý úvěr vrátit do 15. února 2004. Jak vyplývá ze zjištění soudů nižších stupňů, smlouva o úvěru neobsahovala výslovné ujednání o společném a nerozdílném plnění. Jestliže odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k blíže neodůvodněnému závěru, že žalobce se může vůči úpadkyni domáhat plnění pouze do výše jedné poloviny, považuje Nejvyšší soud tento závěr za nesprávný, nerespektující právní domněnku vyjádřenou v ustanovení §293 obch. zák. Pokud se oba účastníci zavázali vrátit dlužnou částku věřiteli jako společní dlužníci a současně se jako spoludlužníci zavázali, že zaplatí věřiteli úrok z poskytnutého úvěru a za prodlení s vrácením úvěru smluvní pokutu, přičemž v řízení nevyšlo najevo (podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů, z nichž dovolací soud vychází) nic, co by vyloučilo užití §293 obch. zák., uzavřeli dohodu o společném a nerozdílném plnění a vznikl mezi nimi vztah solidárních dlužníků, byť to výslovně ve smlouvě o úvěru nebylo ujednáno, a věřitel se může domáhat plnění na kterémkoliv z nich v plné výši.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu