ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3639.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3639/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky RNDr. A. T. , zastoupené JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, PSČ 602 00, za účasti H. Ch. , zastoupené JUDr. Tomášem Hrdličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Rybkova 1, PSČ 602 00, o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 38/99, o dovolání H. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2008, č. j. 38 Co 364/2006-206, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2008, č. j. 38 Co 364/2006-206 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2006, č. j. 34 C 38/99-187, se zrušují a věc se postupuje Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 34 C 38/99-187, určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností k bytu č. 41, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v domě v ulici Jožky Jabůrkové 8 (dále jen „byt“), uzavřená dne 4. prosince 1996 mezi RNDr. J. H. a H. Ch. (dále též jen „dohoda“), je neplatná (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Soud uzavřel, že navrhovatelka (jako jediná zákonná dědička původního navrhovatele RNDr. J. H., jenž zemřel 28. září 2001 - dále též jen „zůstavitel“), má na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem s ohledem na okolnosti případu, když převodce RNDr. J. H. zemřel a H. Ch. v bytě nebydlí, členská práva a povinnosti k němu převedla na třetí osoby, kterým svědčí i právo nájmu k bytu, neboť pomocí této žaloby lze eliminovat nejistotu v právním vztahu účastníků a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící právní rámec, který je zárukou odvracení budoucích sporů účastníků. Mezi účastníky nebylo sporné, že dohodou došlo k převodu členských práv a povinností v družstvu Průkopník, stavebním bytovém družstvu (dále jen „družstvo“) ze zůstavitele na H. Ch., sporné bylo to, zda zůstavitel jednal v duševní poruše. Po rozsáhlém dokazování, přičemž rozhodujícím bylo odborné posouzení duševního stavu zůstavitele znalcem z oboru psychiatrie, dospěl soud prvního stupně k závěru, že dohoda je podle ustanovení §38 odst. 2 občanského zákoníku neplatná. H. Ch. se tak na základě dohody členkou družstva ani nájemkyní družstevního bytu nestala.
Krajský soud v Brně k odvolání H. Ch. v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěry, podle nichž má navrhovatelka naléhavý právní zájem na požadovaném určení a dohoda je neplatným právním úkonem, když zůstavitel jednal při jejím uzavření v duševní poruše, která jej činila k tomuto úkonu neschopným. Tato skutečnost byla jednoznačně prokázána znaleckým posudkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala H. Ch. dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka zpochybňuje závěry znaleckého posudku a obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že zůstavitel jednal „zcela vědomě a plánovaně a byl za svůj čin zodpovědný“. Soudu prvního stupně vytýká neprovedení revizního znaleckého posudku a klade otázku, zda zůstavitel mohl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu v době podání žaloby jednat jako účastník před soudem. Za nesprávný považuje též závěr o naléhavém právním zájmu navrhovatelky na požadovaném určení. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu totiž nerespektuje již ustálené judikatorní závěry o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 68/2001 (dále jen „R 68/2001“), podle nichž lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. V rozsudku ze dne 19. února 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003, se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou pasivní legitimace v řízení o určení, že navrhovatel je členem družstva a s odkazem na závěry formulované v R 68/2001 dovodil, že k tomu, aby navrhovatelka dosáhla sledovaného účelu, musela by se domáhat určení, že je členkou družstva, a to návrhem směřujícím vůči všem subjektům, jejichž práva mohou být tímto určením dotčena a které jí toto právo upírají, a to se zřetelem k ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Závěr odvolacího soudu o naléhavém právním zájmu na určení neplatnosti dohody proto správný není.
S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval i zjištěním, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, a shledal, že řízení je postiženo vadou, protože ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušným soudem prvního stupně, a odvolací soud tuto vadu neodstranil.
S přihlédnutím k době zahájení řízení (15. února 1999) a ustanovení části dvanácté, hlavy I bodu 2. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pro posouzení věcné příslušnosti rozhodné ustanovení §9 odst. 3 písm. c) pod písm. aa) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Z ustanovení §9 odst. 3 písm. c) pod písm. aa) o. s. ř. vyplývá, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních bez zřetele na to, že nejde o obchody ve smyslu písm. a) či b), spory z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti) a vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena).
Podle citovaného ustanovení je jako soud prvního stupně ve věcech obchodních ve sporech z právních vztahů mezi družstvem a jeho členem, jakož i mezi členy navzájem, jde-li o vztah ze smlouvy, kterou se převádí členská práva a povinnosti v družstvu, věcně příslušný krajský soud. V daném případě je předmětem sporu určení, že navrhovatelka je členkou družstva a nájemkyní (družstevního) bytu, a tento požadavek na určení opírá o dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu. Jde tedy o spor, k jehož projednání je dána podle ustanovení §9 odst. 3 písm. c) pod písm. aa) o. s. ř. věcná příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně ve věcech obchodních, jímž byl podle ustanovení §85 odst. 1 a §85a o. s. ř. a §2 a §3 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, v době zahájení řízení Krajský obchodní soud v Brně; od 1. ledna 2001 je jím Krajský soud v Brně (podle článku II části druhé zákona č. 215/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 436/1991 Sb.).
Podle ustanovení §103 o. s. ř. kdykoliv za řízení soud přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je i věcná příslušnost soudu.
Podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl-li věcně nepříslušný soud, a věc postoupí soudu věcně příslušnému podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Městský soud v Brně, který ve věci jednal a rozhodl jako soud prvního stupně, není soudem věcně příslušným k projednání a rozhodnutí ve sporu, neboť jde o věc náležející do věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně ve věcech obchodních. Odvolací soud měl proto postupovat podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a pokud tak neučinil a rozhodl o odvolání meritorně, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Důsledkem tohoto závěru je rozhodnutí o zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a postoupení věci Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř.
Tvrzenou nesprávností dalšího právního závěru, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, se dovolací soud již nezabýval, neboť ta nemohla na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Spor z právního vztahu z dohody, kterou se převádí členská práva a povinnosti v družstvu, je tak řízením podle §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., které je podle §200e odst. 1 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001, řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, v němž se rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena. Proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu