ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3672.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3672/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně BUREZ s. r. o. , se sídlem v Klášterci nad Ohří, Karlovarská 60, PSČ 431 51, identifikační číslo 25 42 11 31, zastoupené JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 31, PSČ 150 95, proti žalovaným 1) M. P. a 2) JUDr. Josefu Bližňákovi , advokátu, se sídlem v Ostravě – Přívozu, 28. října 82, PSČ 702 00, jako správci konkursní podstaty úpadce „Českomoravské družstevní spořitelny – spořitelního a úvěrního družstva“, identifikační číslo 25 35 62 16, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, PSČ 710 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 30/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2007, č. j. 4 Cmo 327/2006-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 17 Cm 30/2004-98, ve výroku, jímž Krajský soud v Ostravě zrušil vůči druhému žalovanému směnečný platební rozkaz ze dne 2. září 2003, č. j. 17 Sm 63/2003-19, kterým původně uložil oběma žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni částku 5,481.054,- Kč, směnečnou odměnu ve výši 18.270,10 Kč a náklady řízení, (první výrok), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit druhému žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a odmítl odvolání prvního žalovaného (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §15 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný správce konkursní podstaty neodpovídá jako indosant za zaplacení směnky, neboť k její indosaci došlo v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty. V takovém případě je záruční účinek rubopisu vyloučen; správce konkursní podstaty nemůže přebírat garanci za kvalitu toho, co nuceně z konkursní podstaty prodává, navíc při indosaci nejedná ani jako majitel směnky, ani jako jeho zástupce.
Přisvědčil též závěru soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě je zpětný postih proti správci konkursní podstaty vyloučen také se zřetelem k mimosměnečné dohodě, uzavřené mezi správcem konkursní podstaty a žalobkyní při převodu směnky. Na obsah této dohody lze přitom usuzovat „z konsensu dosaženého dražbou kauzální pohledávky“ (ze smlouvy o úvěru ze dne 2. března 1998, č. 119/98), k jejímuž zajištění sporná směnka sloužila. Dodal, že vydražitel nepochybně věděl, že se jedná o obtížně vymahatelnou pohledávku, nuceně převáděnou v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce jeho správcem, následné uplatnění postižních práv ze směnky proti správci konkursní podstaty lze proto považovat „za spekulativní“.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že při indosaci provedené správcem konkursní podstaty je vyloučen záruční účinek rubopisu podle ustanovení čl. I. §15 odst. 1 směnečného zákona. Žádná zákonná úprava podle dovolatelky aplikaci uvedeného ustanovení ani pro tyto případy nevylučuje, naopak – neměl-li by mít rubopis učiněný správcem konkursní podstaty garanční účinek – docházelo by k neodůvodněnému zvýhodnění úpadce (resp. jeho konkursní podstaty) oproti ostatním osobám tutéž směnku indosujícím, když proti úpadci (jeho správci konkursní podstaty) by nebylo možné vznést nároky, které jinak každému věřiteli ze směnky proti jeho předchůdcům ze zákona vyplývají.
Odvolacímu soudu lze podle dovolatelky sice přisvědčit v závěru, podle kterého správce konkursní podstaty při indosaci nejedná jako majitel směnky či jeho zástupce, ovšem již přehlíží, že „je-li s určitým úkonem správce spojen určitý právní následek“, nastává „s majetkovými důsledky pro konkursní podstatu (potažmo pro úpadce) a nikoli pro správce samotného“.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí zaměňuje pohledávku směnečnou a pohledávku kauzální. Správce konkursní podstaty nepřebral garanci za dobytnost kauzální pohledávky a dovolatelka práva z ní ani neuplatňuje. Okolnosti, za nichž tuto pohledávku nabyla, jsou proto pro posouzení dané věci bez významu.
Vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je řízení podle dovolatelky postiženo jednak proto, že skutková východiska, na nichž soudy nižších stupňů staví svůj závěr o existenci a obsahu mimosměnečné dohody vylučující zpětný postih proti indosantovi, „nejsou podepřena dokazováním“, jednak z toho důvodu, že soudy rozhodly o zrušení směnečného platebního rozkazu na základě skutečností, které nebyly obsahem podaných námitek.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledal Nejvyšší soud přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z uvedených důvodů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podle kterých soudy nižších stupňů tím, že rozhodly o zrušení směnečného platebního rozkazu na základě skutečností, které nebyly obsahem podaných námitek, zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posouzení, zda obsah námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu umožňoval soudům nižších stupňů přezkoumat správnost směnečného platebního rozkazu i z hlediska (ne)existence mimosměnečné dohody žalobkyně a druhého žalovaného, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc, přičemž závěry přijaté v tomto směru soudy obou stupňů Nejvyšší soud neshledává ani rozpornými s ustanoveními §41 odst. 2 a §175 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Ze stejných důvodů nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným ani výhrada, podle níž skutková zjištění, na nichž soudy nižších stupňů staví své závěry, „nejsou podepřena dokazováním“, jejímž prostřednictvím dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (podle kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá, jak Nejvyšší soud vyložil již výše, k dispozici.
Navíc v této souvislosti dovolatelka přehlíží, že odvolací soud skutkový závěr o obsahu mimosměnečné dohody žalobkyně a druhého žalovaného učinil s odkazem na „konsensus“ dosažený dražbou kauzální pohledávky zajištěné směnkou.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí konečně nelze usuzovat ani z námitek, jimiž dovolatelka brojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V projednávané věci soudy nižších stupňů shodně založily svůj závěr o důvodnosti námitek podaných proti směnečnému platebnímu rozkazu na dvou na sobě nezávislých důvodech. Kromě závěru, podle kterého žalovaný správce konkursní podstaty neodpovídá podle ustanovení čl. I. §15 odst. 1 směnečného zákona jako indosant za zaplacení směnky, neboť k její indosaci došlo v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty, uzavřely, že v posuzovaném případě je zpětný postih proti správci konkursní podstaty vyloučen také mimosměnečnou dohodou, uzavřenou mezi správcem konkursní podstaty a žalobkyní při převodu směnky.
Jelikož z hlediska závěru ohledně existence a obsahu mimosměnečné dohody žalobkyně a druhého žalovaného neshledal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným (viz argumentace shora), věcný přezkum jiných otázek již výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. k tomu mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Pro úplnost lze dodat, že ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že v situaci, kdy není sporu o tom, že směnka plní funkci prostředku zajištění jiné pohledávky (zde pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 2. března 1998, č. 119/98) a na nabyvatele je směnka převedena správcem konkursní podstaty v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty v souvislosti s postoupením směnkou zajištěné pohledávky, za jejíž dobytnost správce nepřevzal odpovědnost (srov. ustanovení §527 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), lze zásadně uzavření (byť i jen konkludentní) mimosměnečné dohody o vyloučení záručních účinků rubopisu (tedy o tom, že indosant nebude odpovídat – stejně jako u zajištěné pohledávky – za zaplacení směnky), jak dovodily soudy nižších stupňů, předpokládat.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a druhému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu