ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4289.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4289/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně M. D. , proti žalovaným 1) J. Ř. , jako správci konkursní podstaty úpadce Družstvo vlastníků Besednice, identifikační číslo osoby 48204838, a 2) Ing. K.K. , zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1052/2003, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č. j. 4 Cmo 183/2007-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím (jeho prvním výrokem) potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudek ze dne 20. února 2007, č. j. 13 Cm 1052/2003-111, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích určil, že žalobkyně má za úpadcem pohledávku 1. třídy ve výši 29.498,- Kč (dále jen „sporná pohledávka“; výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal druhý žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“).
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ačkoliv jde o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 15 Cmo 67/2006-97, zrušil (v části o určení pravosti sporné pohledávky) rozsudek ze dne 8. prosince 2005, č. j. 13 Cm 1052/2003-74, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu v této části zamítl (maje za to, že sporná pohledávka žalobkyně nebyla druhým žalovaným popřena a nejsou zde tedy předpoklady pro určení její pravosti), dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Je tomu tak proto, že právní názor, jímž odvolací soud ve zrušujícím rozsudku zavázal soud prvního stupně (a podle něhož druhý žalovaný popřel i spornou pohledávku žalobkyně), dovolatel (logicky) nezpochybňuje (k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení uveřejněném pod číslem 77/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tudíž může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (na které odkazuje i sám dovolatel), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Dovolatel při formulaci svých námitek vychází z toho, že žalobkyně jako oprávněná osoba postoupila svůj restituční nárok úpadci, který se tak stal (namísto žalobkyně) oprávněnou osobou. Následně pak dovozuje, že smlouvy, jimiž úpadce nabyl majetek Statku B., s. p. na základě schváleného privatizačního projektu, mají povahu „smlouvy o vydání majetku na úhradu restitučních nároků“, maje za to, že nabytím tohoto majetku úpadcem restituční nárok, o který v řízení jde, zanikl. Vychází tak z jiných než soudy učiněných skutkových závěrů (podle nichž žalobkyně spornou pohledávku na úpadce nepřevedla) a obsahově tím vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici a z nějž na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze. Dovolatel ostatně ani nespecifikuje, kdy a jakým právním úkonem měla žalobkyně postoupit spornou pohledávku úpadci.
Námitky, podle nichž z dohody o vyčíslení náhrad a dalších důkazů plyne, že „věc byla vydána, což se fakticky i stalo“ a „právo na náhradu ve smyslu §20 zákona č. 229/1991 Sb. zaniklo“, jsou pak pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy (podle kterého z důkazů neplyne, že by restituční nárok byl žalobkyni povinnou osobou vyplacen). To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3. o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007) se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy , tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu