ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4382.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4382/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně MARKET & TRADING s. r. o. , se sídlem v Ostravě 1, Aloisina 703/3, identifikační číslo 62 30 40 97, zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 35, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ Mgr. L. R. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Union banky, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo 41 03 42 61, zastoupenému Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, PSČ 702 00 a 2/ PATIO INVEST s. r. o., se sídlem v Kolíně, U Hřiště 879, PSČ 280 02, identifikační číslo 27 17 44 33, zastoupené JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 910/20, PSČ 150 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 135/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2009, č. j. 9 Cmo 39/2009-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. září 2008, č. j. 32 Cm 135/2006-56, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o určení, že nemovitosti blíže specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „nemovitosti“) jsou ve vlastnictví úpadkyně.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
V rovině právních argumentů je totiž judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu.
Nejen v rozsudku uveřejněném pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který odkázal odvolací soud), ale i v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1194/2005, uveřejněném v časopise Soudní Judikatura č. 11, ročník 2007, pod číslem 160, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (k němuž se přihlásil i v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 867/2006, či v usnesení ze dne 30. června 2008, sp. zn. 29 Odo 922/2006), podle něhož konkursní věřitel není aktivně věcně legitimován k podání žaloby proti správci konkursní podstaty o určení, že úpadce je vlastníkem konkrétní věci.
Je tomu tak obecně proto, že konkursní věřitel, který má za to, že do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce měl správce konkursní podstaty zahrnout i další majetek, který by byl následně zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl použit k poměrnému uspokojení konkursních věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva úpadce k takové věci.
Namítá-li v projednávané věci dovolatelka, že předchůdkyně prvního žalovaného (neplatně) zpeněžila nemovitosti, může především navrhnout konkursnímu soudu, aby při výkonu své dohlédací činnosti (§12 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; dále jen „ZKV“) uložil prvnímu žalovanému (znovu) zapsat nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Dále může požádat věřitelský výbor, aby se k otázce soupisu nemovitostí vyjádřil (§12 a §18 ZKV), a - v situaci, kdy by jejím návrhům konkursní soud, popř. první žalovaný v rozporu se zákonem nevyhověli – má k dispozici i žalobu na náhradu škody. Konečně nelze přehlédnout ani možnosti, které konkursnímu věřiteli poskytuje ustanovení §29 odst. 2 a 3 ZKV.
Kromě uvedeného nelze přehlédnout, že případné určení vlastnictví úpadkyně k nemovitostem nemá (samo o sobě) účinky soupisu podstaty ve smyslu §18 ZKV.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou pak bez právního významu námitky, týkající se okolností, za nichž byly sporné pohledávky zpeněženy (v jejichž důsledku mělo dovolatelce být - podle jejího názoru - upřeno „soutěžní právo účastnit se procesu zpeněžení“ majetku úpadkyně). Je tomu tak proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, podle kterých žalobkyně není ve věci aktivně legitimována a na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, a nikoli na posouzení otázky zpeněžení sporných pohledávek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu