ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4461.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4461/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužníka Ing L. S ., zastoupeného Mgr. Ing. Martinou Soudkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, PSČ 301 00, o návrhu věřitele JUDr. M. L., LL. M., advokáta, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, jako správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo 25780590, zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1126/9, PSČ 140 00, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 K 53/2007, o dovolání navrhujícího věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2008, č. j. 1 Ko 132/2008-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatel je povinen zaplatit dlužníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně dlužníka.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 3. dubna 2008, č. j. 20 K 53/2007-61, zamítl Krajský soud v Plzni (dále též jen „konkursní soud“) návrh věřitele JUDr. M. L., LL. M., jako správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o. na prohlášení konkursu na majetek dlužníka Ing L. S. (bod I. výroku), dále zprostil funkce předběžného správce Mgr. P. H. a rozhodl o jeho odměně a náhradě hotových výdajů „z rozpočtu České republiky prostřednictvím Krajského soudu v Plzni“ (bod II. výroku) a o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání navrhujícího věřitele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení konkursního soudu v bodě II. výroku (jen) tak, že odměnu a náhradu hotových výdajů (celkem 12.637,80 Kč) je povinen předběžnému správci zaplatit navrhující věřitel, jinak je potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud (ve shodě s konkursním soudem) uzavřel, že navrhující věřitel nedoložil ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a je tak osobou oprávněnou podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Proti usnesení odvolacího soudu a to „proti všem výrokům“ podal navrhující věřitel dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 a §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje existenci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti druhému výroku napadeného usnesení (o nákladech odvolacího řízení) a proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v bodě II. výroku o zproštění výkonu funkce předběžného správce a v bodě III. výroku o nákladech řízení před konkursním soudem, je „objektivně“ nepřípustné (srov. pro náklady řízení usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pro výrok o předběžném správci usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Potud je proto Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
V části, v níž dovolání směřuje proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (tedy co do věci samé), může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však - oproti svému mínění - Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nepředkládá.
Otázkou rozsahu dokazování v konkursním řízení se Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. jeho bod VIII.). Tam vysvětlil, že věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, což ale neznamená, že je-li takový návrh podán, nahrazuje konkursní řízení nalézací řízení o takové pohledávce před orgánem povolaným o pohledávce rozhodnout. Povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (navrhovatele konkursu) skutečně existuje.
V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dále vysvětlil, že typovým důvodem zamítnutí věřitelského návrhu na prohlášení konkursu je skutečnost, že v konkursním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti (týkající se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen dle §4 odst. 2 ZKV doložit) nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. (srov. i §125 o. s. ř.), by konkursní soud nahrazoval (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka „známého“ věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou), sporné řízení. S odvoláním na bod VIII. stanoviska tamtéž dodal, že důvodem k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu tu totiž je (musí být) právě skutečnost, že takové „dokazování“ odporuje účelu konkursního řízení.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soudy nižších stupňů v intencích výše uvedených závěrů při posuzování aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka postupovaly.
Zásadně právně významným pak napadené rozhodnutí nečiní ani posouzení splatnosti pohledávky, o níž dovolatel opíral svou aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu. Na řešení této otázky totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, maje pohledávku navrhujícího věřiteli nikoli za nesplatnou, ale za nedoloženou (spornou).
Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že odpůrčí nárok podle ustanovení §16 ZKV má (musí) být i v konkursu uplatněn odpůrčí žalobou a že jej nelze prosadit (na rozdíl od neúčinnosti ze zákona) prostřednictvím soupisu majetku konkursní podstaty, také odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. ke způsobu uplatnění odpůrčího nároku podle §16 ZKV např. rozsudek uveřejněný pod číslem 114/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k povaze a účinkům soupisu majetku konkursní podstaty pak např. rozsudek uveřejněný pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Představu, že soupis pohledávky úpadce za jeho dlužníkem do konkursní podstaty úpadce sám o sobě osvědčuje existenci takové pohledávky (její pravost, opodstatněnost) odmítl Nejvyšší soud jako zjevně nepřiléhavou např. již v důvodech usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. Tam uzavřel, že (úpadcův) dlužník má možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky.
Důvod připustit dovolání proti označenému výroku proto Nejvyšší soud neměl.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud změnil usnesení konkursního soudu tak, že odměnu a náhradu hotových výdajů je povinen předběžnému správci zaplatit navrhující věřitel, je dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 103/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nicméně dovolání i v této části odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Dovoláním nebyl odklizen výrok, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (proto, že navrhující věřitel neosvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku) - z výše popsaných příčin bylo dovolání potud odmítnuto. Z takto ustaveného procesního rámce pak závěr, že vzniklé náklady konkursu jdou k tíži navrhovatele konkursu, logicky vyplývá. V tomto ohledu lze poukázat i na ustanovení §9b odst. 2 ZKV, z nějž se jednoznačně podává, že kdyby dovolatel složil zálohu na náklady konkursu, byla by konkursní odměna a náhrada hotových výdajů předběžného správce (jenž byl do funkce ustaven k dovolatelově návrhu) při zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zúčtována na vrub této zálohy a tedy také k tíži dovolatele.
Výši nákladů konkursu dovolatel v odvolání nezpochybňoval a věcné prověření námitky, kterou se odvolací soud nezabýval, protože ji pozdější dovolatel v odvolacím řízení neuplatnil, na místě není (srov. i §241a odst. 4 o. s. ř.).
Na tom, že se jeví zbytečným dovolání v této části přezkoumávat věcně, ničeho nemění ani skutečnost, že odvolací soud konkursní odměnu a hotové výdaje předběžného správce, jež jsou náklady konkursu, nesprávně zaměnil s náklady konkursního řízení (ve smyslu §137 a násl. o. s. ř.); srov. k tomu v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání navrhujícího věřitele bylo odmítnuto, přičemž dlužníkovi vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Sazba odměny za dovolací řízení o návrhu na prohlášení konkursu se pak určuje podle §8 vyhlášky, ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky, částkou 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250.- Kč, jelikož advokátka dlužníka učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (srov. §137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 510,- Kč tak činí částka přiznaná dlužníkovi k tíži dovolatele 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1 a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. března 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu