ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4512.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4512/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Vilémem Fránkem, advokátem, se sídlem v Blansku, Masarykova 12, PSČ 678 01, proti žalovanému Ing. I. M., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 13, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 8/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2009, č. j. 7 Cmo 2/2009-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.668,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 42 Cm 8/2000-249, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 29. března 2000, č. j. 42 Sm 68/2000-7, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s 6% úrokem od 1. června 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 333,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. §77 odst. 1, §43 odst. 1 a §48 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – uzavřel, že žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu netvrdil existenci žádného úkonu, v důsledku kterého by pohledávka (rozuměj pohledávka ze smlouvy o půjčce poskytnuté žalobcem společnosti ZAMAR Service I., s. r. o. dne 8. dubna 1999 ve výši 200.000,- Kč), k jejímuž zajištění směnka sloužila, (vskutku) zanikla.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 7 Cmo 2/2009-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – zdůraznil, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, sloužila k zajištění pohledávky žalobce za společností z titulu smlouvy o půjčce. Důkazní břemeno ohledně kauzální námitky, spočívající v tvrzení, podle něhož byla směnkou zajištěná pohledávka zaplacena, tížilo žalovaného, který se mohl ubránit povinnosti platit na směnku pouze tehdy, prokázal-li by, že dlužník (společnost) kauzální pohledávku zaplatil. Důkazní břemeno v tomto směru žalovaný neunesl a správnost směnečného platebního rozkazu se mu tak zpochybnit nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení, zda „odvolací soud nezatížil řízení vadou, když neposkytl účastníku řízení poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.“ Podle názoru dovolatele totiž odvolací soud vyhodnotil jeho tvrzení, která byla v nalézacím řízení považována za nesporná, resp. za prokázaná, jinak než soud prvního stupně, a to aniž žalovanému poskytl poučení dle výše zmíněného ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatel namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přitom zdůrazňuje, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. V případě, kdy soud prvního stupně považuje určitá tvrzení žalovaného za prokázaná a odvolací soud stejná tvrzení a důkazy hodnotil opačným způsobem, měl by účastníka řízení o tom vyrozumět a poučit jej podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.; v opačném případě dochází k narušení základních zásad civilního procesu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak současně založeno na výkladu norem procesního práva a argumentace žalovaného o nesprávném použití správného právního předpisu je uplatnitelná v režimu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dále dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, který úhrady ze strany společnosti vůči žalobci nepovažoval za platby na v té době jedinou splatnou pohledávku žalobce za společností a naopak „akceptoval protiprávní započtení těchto úhrad žalobcem na dosud nesplatné pohledávky“. „I tato skutečnost představuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a zakládá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním žalovaného nesouhlasí a považuje je za ryze účelové a spekulativní.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999 pod číslem 84, a následně se k němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2327/2007, popř. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tímto judikatorním závěrem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se žalovanému nedostalo poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., když takové posouzení (rozuměj posouzení, zda soudy nižších stupňů poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poskytly či nikoli) nepřináší odpověď na žádnou právní otázku, natož na otázku zásadního právního významu.
Konečně Nejvyšší soud doplňuje, že při úvaze o tom, zda v poměrech projednávané věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl přehlédnout, že ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nebylo tvrzeno, že by směnkou zajištěná pohledávka byla zaplacena, nýbrž pouze uvedeno, že půjčka ve výši 200.000,- Kč byla uhrazena tím, že byly odběrateli uhrazeny pohledávky vůči společnosti. Z takto formulovaného námitkového tvrzení ovšem na zaplacení směnkou zajištěné pohledávky usuzovat nelze.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 a §18 odst. 1 činí 6.090,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 7.668,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu