ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4630.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4630/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Finančního úřadu v Šumperku , se sídlem v Šumperku, Gen. Svobody č. 38, PSČ 787 01, proti žalovanému Ing. A. P. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Moravskoslezské dřevařské závody, Šumperk a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 15503852, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, PSČ 787 01, o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 109/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2008, č. j. 3 Cmo 22/2007-204, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem (mimo jiné) potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 29. května 2007, č. j. 12 Cm 109/2003-170, ve výrocích I. a II. v části, v níž Krajský soud v Ostravě určil, že žalobce má vůči úpadkyni Moravskoslezské dřevařské závody, a. s. „v likvidaci“ podle rozhodnutí ze dne 8. března 2000, č. j. 25213/00/398940/1759 (ve spojení s potvrzením ze dne 11. února 2002,
č. j. 16996/02/398940/1759), a podle rozhodnutí ze dne 29. března 2000, č. j. 18373/00/398940/1759 (ve spojení s rozhodnutím č. j. 44428/00/398940/1759), u pohledávek na dani z přidané hodnoty podle výkazů vykonatelných nedoplatků ze dne 19. října 1999, č. j. 84844/99/398922/6168, ze dne 9. prosince 1999, č. j. 97778/99/398922/6168 a ze dne 31. května 2002, č. j. 66921/02/398912/1271, v celkové výši 8,291.446,- Kč, nárok na oddělené uspokojení ze zpeněžení movitých věcí umístěných v době soupisu v závodech „ODRY a NÁKLO – LHOTA“ (v rozsudku blíže označených).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žaloba, jíž se žalobce domáhal určení práva na oddělené uspokojení v konkursu uplatněných pohledávek, je včasná, neboť výzva správce konkursní podstaty „k uplatnění nároku u soudu“ ze dne 8. dubna 2003, neobsahovala náležitosti stanovené pro ni ustanovením §34b vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění účinném do 31. prosince 2007, (respektive „trpí vnitřní logickou rozporností“) a nemohla proto ani založit běh třicetidenní lhůty určené k podání žaloby ustanovením §24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
Za nedůvodné měl rovněž námitky, jimiž žalovaný zpochybňoval správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že na movitých věcech (v rozsudku blíže označených) vázne zákonné zástavní právo podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2000. Zdůraznil, že na rozdíl od smluvního zástavního práva „zákonné daňové zástavní právo“ umožňovalo, aby věřitel měl zastavenou věc u sebe, předání věci však nebylo nutnou podmínkou pro jeho vznik.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Dovolatelem zpochybněné právní závěry, které soudy nižších stupňů učinily při výkladu konkrétního právního úkonu („výzvy k uplatnění nároku u soudu“ ze dne 8. dubna 2003), žádnou otázku zásadního právního významu neotevírají. Výklad sporného právního úkonu, jak jej provedly soudy nižších stupňů, není v rozporu s hmotným právem. když plně respektuje zásady výkladu právních úkonů (jimiž argumentuje dovolání), určené ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Ze stejných důvodů nemohou přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit ani výhrady dovolatele ke správnosti závěru odvolacího soudu ohledně identifikace movitých věcí v jednotlivých rozhodnutích žalobce o vymezení rozsahu zákonného zástavního práva.
Otázkou vzniku zástavního práva podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2000, se pak Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1012/2004 (jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu a na který odkazuje i napadené rozhodnutí), jehož závěry obstály i v ústavní rovině, když usnesením ze dne 20. července 2005, sp. zn. I. ÚS 740/04, Ústavní soud ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl. Nejvyšší soud v něm vysvětlil, že zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků (za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství) vznikalo přímo ze zákona (šlo o tzv. zákonné zástavní právo). Ke vzniku zástavního práva však sám o sobě nepostačoval vznik daňové pohledávky; věci, pohledávky nebo majetková práva daňového dlužníka nebo ručitele byly zatíženy zástavním právem jen tehdy, jestliže k nim správce daně svým rozhodnutím zástavní právo uplatnil. Skutečnost, že rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, představovalo hmotněprávní předpoklad pro vznik zástavního práva k věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele, uvedeným v rozhodnutí správce daně, současně nic neměnila na tom, že šlo o zákonné zástavní právo. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, totiž nemělo konstitutivní povahu, ale jen deklarovalo, které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva daňového dlužníka nebo ručitele jsou zástavním právem zatíženy; tímto rozhodnutím správce daně byl vznik zástavního práva ze zákona podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků dovršen.
Jestliže odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že ke vzniku zákonného zástavního práva podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků nebylo zapotřebí (na rozdíl od smluvního zástavního práva) postupovat podle ustavení §151b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (tj. odevzdat movitou věc zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, popř. vyznačit vznik zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí), je napadené rozhodnutí s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2010
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu