ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4711.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4711/2008
¨
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Fidea s. r. o. - v likvidaci , se sídlem v Bzenci, P. O. Hviezdoslava 557, PSČ 696 81, identifikační číslo osoby 26 89 91 67, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 875/275, PSČ 709 00, proti žalované KOFING, a. s. , se sídlem v Paskově, Kirilovova 628, PSČ 739 21, identifikační číslo osoby 25 82 63 36, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Milíčova 12, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 83/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. června 2008, č. j. 4 Cmo 473/2007-257, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. června 2008, č. j. 4 Cmo 473/2007-257, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. března 2006, č. j. 23 Cm 83/2004-128, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. května 2004, č. j. 23 Sm 215/2004-10, jímž uložil žalované, Ing. P. K. a Ing. J. F., aby společně a nerozdílně zaplatili původní žalobkyni Ing. M. H., správkyni konkursní podstaty úpadkyně Union banky, a. s. „v likvidaci“ částku 1,944.479,17 Kč s 6% úrokem z částky 4,328.415,17 Kč od 9. června 2003 do 30. července 2003, z částky 3,828.415,17 Kč od 31. července 2003 do 5. srpna 2003, z částky 2,328.415,17 Kč od 6. srpna 2003 do 28. srpna 2003 a z částky 1,944.479,17 Kč od 29. srpna 2003 do zaplacení a směnečnou odměnu 6.481,59 Kč a dále České republice na soudním poplatku 78.040,- Kč.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že původním žalovaným se prostřednictvím uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom vyšel z toho, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, vystavená žalovanou a avalovaná Ing. P. K. a Ing. J. F. (dále jen „sporná směnka“), sloužila k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 220/TU/29/02, uzavřené dne 20. září 2002 mezi Union bankou, a. s. (dále jen „banka“) a žalovanou. Jednostranný právní úkon žalované ze dne 21. března 2004 (správně „21. března 2003“), směřující k započtení pohledávek žalované za bankou ze smluv o vedení běžných účtů proti pohledávce ze smlouvy o úvěru, vyhodnotil jako neplatný, když na jeho základě mělo dojít k zániku splatné pohledávky žalované ze smluv o běžném účtu vůči nesplatné pohledávce banky za žalovanou z titulu smlouvy o úvěru; takové započtení „nebylo možné“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. června 2008, č. j. 4 Cmo 473/2007-257, rozsudek prvního stupně (ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou) potvrdil.
Odvolací soud poté, co opakovaně rozhodl podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), o vstupu nabyvatele práva do řízení na místo žalobkyně, shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Přitom – jde-li o posouzení námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu – na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že aby se námitkami úhrady směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru dlužník ubránil, „musel by především v námitkách konkrétně uvést a prokázat, co konkrétně, tedy jaký jeho závazek ze smlouvy o úvěru směnka zajišťovala (kolik na jistině, kolik na úroku, případně na úroku z prodlení), a jaký byl stav této pohledávky k datu jím tvrzeného zápočtu“. Namítla-li žalovaná, že k datu 20. března 2003 zbývá zaplatit na úvěr částku 4,580.000,- Kč, tvrdila-li současně, že zápočtem pohledávky ve výši 2,401.101,82 Kč provedeným k témuž datu kauzální pohledávka zanikla v celém rozsahu, „postrádá její tvrzení logiku“. Ani z jejího dalšího v námitkách obsaženého tvrzení, podle něhož k 31. březnu 2003 bylo na úvěr splaceno 420.000,- Kč a „splácení úvěru (jistiny) a úroku je prováděno pravidelnými měsíčními platbami“, nelze dovodit nic o tom, kolik celkem ke dni vydání směnečného platebního rozkazu bylo na kauzální pohledávku zaplaceno.
Za této situace se odvolací soud námitkou započtení nezabýval, jelikož i v případě, že by závěr o přípustnosti provedeného započtení vyzněl ve prospěch žalované, nebylo by možné dovodit, že pohledávka žalobkyně zanikla v celém rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka připouští, že obsah směnečných námitek neřeší podrobně úhradu „zbylé“ části úvěru „nepokryté“ částkou zápočtu, nicméně zdůrazňuje, že tato skutečnost z nich vyplývá. V námitkách podrobně nerozebírala hotovostní platby, jelikož v době podání námitek byly provedeny a byly mezi stranami nesporné. Předmětem směnečné žaloby byla pouze část úvěru hrazená (respektive dle názoru žalobkyně neuhrazená) sporným zápočtem a i z obsahu směnečné žaloby je patrné, že žalobkyně „uplatňuje zajištění směnkou“ pouze k započítávané části úvěru, nikoli ke zbylé části, která byla uhrazená splátkami. Ostatně i sama žalobkyně v odůvodnění své žaloby konkretizovala, jaké částky žalovaná na směnku uhradila do 29. srpna 2008 (správně „2003“), pročež je z kontextu věci zcela zjevné, že předmětem žaloby je právě zůstatek úvěru ve výši odpovídající tvrzenému zápočtu. V situaci, kdy „obsahem prvotních směnečných námitek nemusí být podrobné vylíčení všech skutkových tvrzení, která se váží k tvrzenému zániku směnečného závazku a konkrétní skutková tvrzení k obsahu odůvodněné námitky mohou být doplněna i později“, považuje dovolatelka právní posouzení obsahu námitek za nesprávné. Současně k otázce sporného zápočtu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Odo 1143/2004 (jde o rozsudek ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněný pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 90/2006“).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalované shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i důvodným.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu.
Předmětem námitkového řízení mohou být, jak plyne z výše uvedeného, pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
K tomu srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V poměrech projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé, že sporná směnka byla vystavena na částku 4,328.415,17 Kč a byla splatná 8. června 2003. Původní žalobkyně (Ing. M. H., správkyně konkursní podstaty úpadkyně Union banky, a. s. „v likvidaci“) se pak žalobou domáhala zaplacení směnečného peníze 1,944.479,17 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnou, když v odůvodnění žaloby sama uvedla, že žalovaná na směnku zaplatila 31. července 2003 částku 500.000,- Kč, 6. srpna 2003 částku 1,500.000,- Kč a 29. srpna 2003 částku 383.936,- Kč. Žalovaná ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedla, že směnečný platební rozkaz nebyl vydán po právu, jelikož závazek z úvěru (k jehož zajištění byla směnka vystavena) byl „v celém rozsahu uhrazen zápočtem, a to dnem 21. března 2004 (správně „2003“), kdy byl jednostranný úkon žalované, obsahující zápočet v rozsahu částek 1,746.000,- Kč a 654.000,- Kč bance doručen.
Jakkoli je nutno připustit, že se v námitkách hovoří o úplném zaplacení směnkou zajištěné pohledávky, což další námitková tvrzení (viz zůstatek dluhu ze smlouvy o úvěru ve výši 4,580.000,- Kč k datu 20. března 2003) vyvrací, přičemž z takových námitek by skutečně nebylo zjistitelné, jaká je „správná“ výše směnečné sumy, v kontextu s obsahem žaloby takovýto závěr akceptovat nelze. Plyne-li totiž z obsahu žalobních tvrzení, že žalovaná „na úhradu směnky“ před vydáním směnečného platebního rozkazu v období od 31. července do 29. srpna 2003 zaplatila na úhradu sporné směnky 2,383.936,- Kč, potom námitka ohledně zániku směnkou zajištěné pohledávky jednostranným započtením k datu 21. března 2003 v rozsahu částek 654.000,- Kč a 1,746.000,- Kč bez jakýchkoli pochybností směnečnou sumu pokrývá. Tomu ostatně odpovídá i k námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu přiložená výzva Ing. M. H. z 20. listopadu 2003, obsahující přehled zůstatku dluhu ze smlouvy o úvěru k datu 20. listopadu 2003, podle níž jistina po splatnosti činí 2,101.266,55 Kč, smluvní úrok 53.193,83 Kč a úrok z prodlení 72.471,42 Kč, tj. dluh ze smlouvy o úvěru celkem 2,226.931,80 Kč a v němž jmenovaná setrvává na názoru o neakceptovatelnosti započtení.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož námitka započtení není dostatečně odůvodněná (a projednatelná) není správný, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit platnost jednostranného úkonu žalované směřujícího k započtení, a to s přihlédnutím k závěrům formulovaným ve výše zmíněném R 90/2006.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. září 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu