ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4794.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4794/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Central Sticks, s. r. o., se sídlem v Libčanech 225, PSČ 503 22, identifikační číslo 63 22 01 13, zastoupené JUDr. Evou Vaškovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, PSČ 500 02, proti žalovanému V. Š., zastoupenému JUDr. Dušanem Divišem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, PSČ 500 02, o zaplacení 490.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, sp. zn. 55 Cm 342/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 14 Cmo 14/2009 – 234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. září 2008, č. j. 55 Cm 342/2006 – 212, kterým tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 490.000,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 30. října 1997 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle §135 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – ve znění účinném v rozhodné době, tj. v prosinci 1996 – byli jednatelé povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Podle §135 odst. 1 odst. 2 obch. zák. se ustanovení §193 odst. 2, §194 odst. 2 první věta, odst. 4 až 7 a §196a obch.. zák. použije obdobně. Podle §194 odst. 5 obch. zák. jsou členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně.
Odvolací soud přitakal správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a rovněž i jeho závěrům právním, dle nich žalovaný za škodu vzniklou společnosti plně odpovídá. Žalovaný si jako jednatel žalobkyně v daném případě s náležitou péčí nepočínal. Částku 490.000,- Kč, jejíž převzetí od jiného podnikatele jménem společnosti stvrdil podpisem, nezaúčtoval a ani nedoložil, že „by ji do majetku společnosti vložil“. Odpovídá tedy za škodu, která tím žalobkyni vznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel podrobuje kritice to, že soudy obou stupňů odmítly návrhy na doplnění dokazování. Těmito důkazy zamýšlel podpořit svá tvrzení, že pokud peníze převzal, pak byly použity na výplatu mezd zaměstnanců, neboť v rozhodné době nebylo na účtu žalobkyně tolik peněžních prostředků, aby pokryly mzdové nároky jejích zaměstnanců.
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žádnou otázku zásadního právního významu však nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Tvrzením, jímž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl navržené důkazy, kterým vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně k dispozici, přípustnost dovolání založit nelze. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud (§120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné, postupoval v souladu s ustanovením §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu