ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4853.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4853/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně IPB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo 60 19 23 72, proti žalovaným 1) TIM Praha, a. s. , se sídlem v Českém Brodu, Palackého 1352, PSČ 282 01, identifikační číslo 64 94 97 11, zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, PSČ 140 00, 2) Ing. V. J. , zastoupenému JUDr. Janem Liegertem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 8, PSČ 110 00 a 3) Ing. Š. O. , zastoupenému Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 128/2006, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 8 Cmo 503/2008-99, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 15. října 2008, č. j. 7 Cm 128/2006-93, jímž Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení §107 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – rozhodl, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno s ČSOB Investment Banking Services, a. s., členem skupiny ČSOB, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo 27 08 19 07 (dále jen „společnost“).
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že po zahájení řízení (ke dni 10. října 2007) dosavadní žalobkyně zanikla sloučením se společností, která se tak stala jejím universálním právním nástupcem a vstoupila z tohoto důvodu (mimo jiné) i do práv ze směnky, o jejíž zaplacení v řízení jde. Za nedůvodnou přitom považoval námitku druhého žalovaného, podle níž práva ze směnky je možné převést na jinou osobu pouze postupem upraveným výslovně zákonem č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), dovozuje, že v případě přechodu práv ze směnky se (na rozdíl od jejich převodu indosací) uplatní obecná právní úprava.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelů soudy nižších stupňů při rozhodování o tom, s kým bude pokračováno v řízení, nerespektovaly „speciální ustanovení“ směnečného zákona, podle kterého lze práva ze směnky převést na jinou osobu pouze indosamentem. Tato „speciální právní úprava“ přitom – jde-li o spor o zaplacení směnky – vylučuje použití ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. Jestliže žalobkyně, pokračují dovolatelé, nepřevedla před svým zánikem spornou směnku indosamentem na jinou osobu, nezbývá právnímu nástupci žalobkyně než se domáhat tvrzených práv svého předchůdce „klasickou žalobou opírající se o věcný právní důvod“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření navrhuje dovolání žalovaných jako zjevně bezdůvodné odmítnout, popř. zamítnout, majíc napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Dovolání žalovaných, která jsou přípustná podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodná (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Učinil tak proto, že na rozdíl od dovolatelů nemá žádnou pochybnost o tom, že pouhá existence zvláštní úpravy převodů práv ze směnky indosací (jež se nadto uplatní jen ve vztahu ke směnkám znějícím na řad), obsažená v ustanovení čl. I. §11 a násl. směnečného zákona, ještě neodůvodňuje závěr, podle kterého je postup podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve sporech o zaplacení směnky (v situaci, kdy žalobce ztratí způsobilost být účastníkem řízení a v řízení lze přitom pokračovat s jeho právním nástupcem) vyloučen.
Směnečný zákon neobsahuje (a ani dovolatelé netvrdí opak) zvláštní úpravu přechodu práv a povinností ze směnky, v tomto ohledu se proto plně prosadí obecná právní úprava. Došlo-li tedy v dané věci k zániku dosavadní žalobkyně v důsledku sloučení se společností, soudy nižších stupňů správně dovodily (srov. ustanovení §69a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni zániku dosavadní žalobkyně), že na nástupnickou společnost přešla (vedle jiných práv a povinností) také práva ze směnky, jejíž zaplacení je předmětem tohoto řízení a podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodly o tom, že v řízení bude pokračováno se společností jakožto s procesním nástupcem původní žalobkyně.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku uveřejněného pod číslem 92/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4353/2008, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) je ostatně zřejmé, že sám ve směnečných věcech (v případě, že některý z účastníků ztratil způsobilost být účastníkem řízení) podle ustanovení §107 o. s. ř. (v intencích výše formulovaných závěrů) postupoval.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu