ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4986.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4986/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně K. b., a. s. , zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti žalovanému P. M. , zastoupenému opatrovnicí Mgr. Z. K., advokátkou, o zaplacení částky 276.233,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 331/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2008, č. j. 21 Co 282/2008-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, na účet Okresního soudu Praha - západ.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. července 2008, č. j. 21 Co 282/2008-78, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 28. ledna 2008, č. j. 15 C 331/2007-51, jímž Okresní soud Praha - západ zamítl žalobu o zaplacení částky 276.233,66 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §5, §42 odst. 4, §43 odst. 1 a 2, §79 odst. 2 a odst. 3, §101 odst. 1, §118a odst. 1 a 3 a §120 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení §708 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobce v řízení prokázal toliko, že účastníci uzavřeli 18. září 2003 smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu a že zástupce žalobkyně zaslal žalovanému dopis datovaný 1. listopadu 2005, jímž ho vyzval k zaplacení částky 276.233,66 Kč, ve lhůtě do 30. listopadu 2005. Skutečnost, že se žalovaný na uvedených účtech „dostal do nepovoleného debetu“, žalovaná neprokázala, jelikož soudu předložila výpisy z účtů, podle nichž byl záporný zůstatek na obou účtech vyrovnán platbami žalovaného, s tím, že zůstatek „je uveden částkou 0,- Kč“.
Dále akcentoval, že ustanovení §5 o. s. ř. pouze deklaruje, že civilní proces je vybudován na zásadě, podle níž o svých procesních právech a povinnostech musí být účastníci soudem poučeni. Jakého konkrétního poučení se má účastníku dostat, již upravují jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu, který rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání a při jiném úkonu. Jelikož poučovací povinnost soudu při jednání upravuje ustanovení §118a o. s. ř., přičemž žalobkyně (její zástupce) se k jednání před soudem prvního stupně nedostavila, vzdala se dobrovolně možnosti, aby jí toto poučení bylo poskytnuto. Potud odvolací soud odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 832/2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřujíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky „poučovací povinnosti soudu podle §5 o. s. ř. ve vztahu k účastníkovi řízení zastoupenému právním zástupcem, respektive jejího rozsahu a obsahu.“ „Konkrétně se jedná o to, zda je povinen soud poučit účastníka řízení zastoupeného advokátem o jeho procesních právech a povinnostech, a to zejména o povinnosti tvrzení a důkazní“.
Dovolatelka namítá, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Připouští, že se jednání soudu prvního stupně dne 28. ledna 2008 nezúčastnila, nicméně akcentuje, že důvodem její neúčasti byla skutečnost, že podle svého názoru dostatečně splnila povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Soudu prvního stupně vytýká, že jí „v průběhu jednání“ nepoučil podle ustanovení §5 o. s. ř. o jejích procesních právech a povinnostech a žalobu zamítl z důvodu, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně existence žalobou uplatněné pohledávky. Zastávajíc názor, že soud je vždy povinen účastníka poučit podle ustanovení §5 o. s. ř., poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 25. června 1997, sp.zn. I. ÚS 63/96 a ze dne 6, června 1995, sp. zn. I. ÚS 151/94) a Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. března 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002, ze dne 22. června 2004, sp. zn. 29 Odo 342/2004 a ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
Dovolatelka soudům nižších stupňů nevytýká, že ji nepoučily podle ustanovení §118a o. s. ř., když se jednání skutečně nezúčastnila a proto poučena být nemohla. Rozhodnutí napadá, „protože nebyla soudem prvního stupně poučena o svých (základních) procesních právech a povinnostech v souladu s ustanovením §5 o. s. ř., ačkoliv poučena být měla a odvolací došel k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně a řízení mu předcházející nebylo zatíženo žádnou vadou, jež by měla vliv na jeho správnost a zákonnost“.
Konečně dovolatelka zpochybňuje správnost závěrů soudů obou stupňů „o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního“, vysvětluje údaje obsažené na výpisech z obou účtů, tvrdíc, že „pohledávky“ za žalovaným byly z těchto účtů převedeny na zvláštní účet pohledávek z nepovoleného debetu a žalovaný ve skutečnosti žalobkyni nic nezaplatil. V tomto směru dospěly soudy nižších stupňů podle názoru dovolatelky „k nesprávným skutkovým zjištěním o neexistenci dluhu – nepovoleného debetního zůstatku na dotčeném účtu“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky poučovací povinnosti podle §5 a §118a o. s. ř. plně odpovídá judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006 a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. IV. ÚS 627/2005), jakož i právní teorii (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, str. 6 a násl.).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do dovolatelkou zpochybněného závěru, podle něhož neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně žalobou uplatněné pohledávky, když v tomto směru dovolatelka zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu, popisujíc skutkový stav odlišně od soudů nižších stupňů. Ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ale na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. usuzovat nelze.
Poukazovala-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (v dovolání specifikovaná), Nejvyšší soud pouze doplňuje, že šlo o rozhodnutí vydaná k výkladu ustanovení §5 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, resp. ve spojení s poučovací povinností podle ustanovení §43 o. s. ř., jejichž závěry – jde-li o výklad ustanovení §5 o. s. ř. – pro dobu od 1. ledna 2001 aplikovatelné nejsou.
Jelikož dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, Nejvyšší soud jí podle ustanovení §243b odst. 5, a §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalovanému nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 10 300,- Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle ustanovení §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 10 000,- Kč a z náhrady hotových výdajů dle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Současně stanovil, že náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit na účet soudu prvního stupně (§149 odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu