ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.608.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 608/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva, Kladenská 43, Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Kladenská 43, PSČ 160 00, identifikační číslo 40 76 74 18, zastoupeného JUDr. Janem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze, Jeseniova 586/99, PSČ 130 00, proti žalované Ing. M. K., zastoupené JUDr. Pavlem Valouškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Budečská 6, PSČ 120 00,o vyklizení prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 349/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2008,č. j. 14 Co 214/2008-83, takto:
I. Dovolání proti výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. listopadu 2007,
č. j. 11 C 349/2005-58, uložil žalované povinnost vyklidit prostory specifikované ve výroku rozhodnutí.
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Člen původního Stavebního bytového družstva Nástavby a vestavby - Praha v likvidaci (dále jen „SBD Nástavby“) V. S. užíval v minulosti byt č. 5 o velikosti
4 + 1 ve druhém patře a dále tři místnosti v přízemí, jež jsou předmětem tohoto řízení (dále též jen „ateliér“), v domě č. p. 373 ve vlastnictví SBD Nástavby, na ulici Kladenské 43 v Praze 6 - Vokovicích. Určení charakteru sporných prostor (bytové/nebytové) z kolaudačního rozhodnutí vydaného dne 21. února 1973 nevyplývá.
2/ Osvědčením ze dne 28. prosince 1987 SBD Nástavby potvrdilo, že V. S. byl v předmětném domě v souladu s platnými předpisy přidělen družstevní byt č. 5, garáž a ateliér, přičemž za den rozhodnutí o přidělení bytu, garáže a ateliéru se považuje
19. leden 1974.
3/ Dne 15. ledna 1988 uzavřelo SBD Nástavby s V. S. dohodu
o odevzdání a převzetí ateliéru, sestávajícího z jedné místnosti, předsíně a WC, umístěné v přízemí domu.
4/ Stavební bytové družstvo v Praze 6 (právní nástupce SBD Nástavby a právní předchůdce žalobce) dne 19. ledna 1988 schválilo V. S. převod části členských práv a povinností týkajících se ateliéru a garáže na syna M. S.
5/ Dne 27. srpna 1990 Stavební bytové družstvo v Praze 6 schválilo převod členských práv a povinností vztahujících se k ateliéru a garáži z M. S. na J. V.
6/ Na základě převodu členských práv a povinností z M. S. uzavřelo Stavební bytové družstvo v Praze 6 dne 12. září 1990 s Jaroslavou Vejvodovou dohodu
o odevzdání a převzetí ateliéru a garáže, podle níž dne 27. srpna 1990 odevzdalo J. V. do užívání garáž a ateliér.
7/ Dohodou ze dne 13. března 2002 převedla J. V. práva a povinnosti spojená s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu, Kladenská 43, Praha 6 (tj. žalobci), týkající se garáže a ateliéru, na žalovanou.
Ze zjištění, podle něhož V. S. fakticky užíval ateliér po celou dobu jako prostor nebytový, soud prvního stupně dovodil, že je třeba tyto prostory považovat
za místnosti nesloužící k bydlení (nebytové prostory), neboť chybí-li kolaudační rozhodnutí, jež by obsahovalo určení prostoru jako (ne)bytového, je pro stanovení jejich charakteru rozhodný účel, ke kterému byly fakticky užívány.
Jelikož na základě osvědčení ze dne 28. prosince 1987 a zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí ateliéru ze dne 15. ledna 1988 vzniklo V. S. právo osobního užívání ateliéru, byla jím práva a povinnosti spojená s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu
v Praze 6, vztahující se k ateliéru a garáži, na syna M. S. převedena platně, pokračoval soud prvního stupně.
J. V. však právo osobního užívání ateliéru nevzniklo, neboť nebylo prokázáno, že by dohoda o výměně ateliéru za byt paní V. byla družstvem schválena, a i kdyby tomu tak bylo, byla by taková dohoda absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť v rozhodné době mohla být místnost nesloužící k bydlení vyměněna pouze za jinou místnost nesloužící k bydlení, nikoliv však za byt. Absolutně neplatná je proto i dohoda
o odevzdání a převzetí ateliéru do užívání ze dne 12. září 1990.
Jelikož J. V. nevzniklo právo osobního užívání daných prostor, nemohlo žalované na základě převodu členských práv a povinností k ateliéru vzniknout právo nájmu těchto prostor, a ta je proto užívá bez právního důvodu, uzavřel soud prvního stupně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud uvedl, že převod členských práv a povinností z M. S.
na J. V. vztahující se k ateliéru a garáži a převod členských práv
a povinností z J. V. na M. S. týkajících se jejího bytu jsou dva nezávislé převody, jež byly i družstvem schváleny autonomně. O výměnu bytu za nebytový prostor proto nejde.
Vycházeje z toho, že žalované vzniklo převodem členských práv a povinností taktéž právo na uzavření nájemní smlouvy k ateliéru a garáži, posoudil odvolací soud zápis o dohodě o odevzdání a převzetí ateliéru a garáže z 12. září 1990 podle jeho obsahu jako platnou nájemní smlouvu podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno tak, že návrhu na vyklizení uvedených prostor se vyhovuje, a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady „celého“ řízení.
Jelikož nebylo V. S. (ani následně M. S.) vydáno rozhodnutí o přidělení ateliéru do užívání podle zákona č. 111/1950 Sb. ani rozhodnutí
o přidělení do osobního užívání dle §196 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, užíval V. S. dle názoru dovolatele ateliér v rozporu s právními předpisy.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož je nutné dohodu ze dne 12. září 1990 považovat za nájemní smlouvu dle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť tyto prostory jsou - dle názoru dovolatele - „kolaudačně“ součástí vedlejšího bytu.
Nikdy nebylo taktéž rozhodnuto dle §57 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, o tom, že prostory budou užívány k jiným účelům než bytovým. Nemohou tak být považovány za prostory nebytové. Dle dovolatele žalovaná proto nemůže mít právo
na uzavření nájemní smlouvy k uvedeným prostorám, neboť tyto po právní stránce samostatně neexistují.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybňuje námitky dovolatele a navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř; není však důvodné.
Podstatou dovolání jsou jednak námitky směřující proti závěru, že V. S. vzniklo k ateliéru platně užívací právo, jednak námitka, podle níž ateliér není nebytovým prostorem (resp. místností nesloužící k bydlení), neboť jako takový nebyl stavebněprávně určen. Závěry odvolacího soudu ohledně posouzení platnosti vzájemných převodů práv
a povinností spojených s členstvím v bytových družstvech mezi M. S.
a J. V. dovolatel nenapadá.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Z §1 zákona č. 111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi, vyplývá,
že místnostmi, které jsou určeny nebo jichž se užívá k jiným účelům než obytným nebo zemědělským, jsou např. kanceláře, dílny, skladiště, obchodní místnosti, garáže
a ateliéry.
Z §2 vládního nařízení č. 172/1950 Sb., kterým se provádí zákon o hospodaření s některými místnostmi, vyplývá, že „místnostmi“ se rozumějí místnosti, (a) které jsou určeny k jiným účelům než obytným nebo zemědělským nebo (b) kterých se k těmto jiným účelům užívá.
Podle §15 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor,
se tímto zákonem řídí i práva užívání nebytových prostor vzniklá podle dosavadních předpisů
a považují se za vztahy vzniklé na základě smlouvy uzavřené na dobu neurčitou.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2640/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročníku 2001, pod číslem 147 uvedl,
že s ohledem na to, že občanský zákoník pojem místnosti nesloužící k bydlení nedefinuje,
ale pouze příkladmo uvádí, že jde o garáže, ateliéry, skladiště, apod., je třeba vycházet z definice ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 111/1950 Sb., ve znění vládního nařízení
č. 52/1955 Sb., a dále §2 odst. 1 vládního nařízení č. 172/1950 Sb. (tedy předpisů zrušených teprve dnem 1. května 1990 ustanovením §16 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a tudíž v rozhodné době platných).
Podle citovaných ustanovení se za místnosti nesloužící k bydlení považovaly jednak ty, jež byly – bez zřetele na způsob jejich faktického užívání – k nebytovým účelům určeny právně (tedy kolaudačním rozhodnutím), a dále i ty, jichž se – bez ohledu na jejich právní určení – k nebytovým účelům skutečně užívalo.
Na tomto základě Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož jestliže k nebytovým účelům byla podle zákona č. 111/1950 Sb., přidělena i místnost určená k bydlení, není nájem nebytových prostor dotčen tím, že je byt užíván jako nebytový prostor bez rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby.
S těmito závěry je napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu.
Mezi stranami není v projednávané věci sporu o tom, že V. S. fakticky užíval dané prostory po celou dobu k účelům nebytovým, odděleně od vedlejšího bytu, jenž jako nájemce užíval pan K.
Názor dovolatele, podle něhož by bylo nutné nejprve rozhodnout o tom, že uvedené prostory budou užívány k jiným účelů než bytovým, proto není správný; pro určení charakteru prostor jako nebytových postačí, že k tomuto účelu byly fakticky užívány.
Lze proto uzavřít, že předmětné prostory – ateliér – je nutné považovat za prostory nebytové (místnosti nesloužící k bydlení).
Nejvyšší soud souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nedostatek rozhodnutí o přidělení ateliéru do užívání V. S. (na nějž poukazuje dovolatel) byl konvalidován vydáním osvědčení ze dne 28. prosince 1987, jímž se SBD Nástavby rozhodlo napravit nedostatky zjištěné v členském spise V. S. a potvrdilo,
že jmenovanému „byl v souladu s platnými právními předpisy přidělen družstevní byt č. 5, garáž a ateliér v bytovém domě č. 43, Kladenská ul. v Praze 6“. Názor dovolatele,
podle něhož jmenovaný užíval ateliér bez právního důvodu, tudíž správný není.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení §7 písm. d/, §10 odst. 3,
a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 3.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů za dovolací řízení tedy celkem činí 3.300,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu