ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.785.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 785/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele J. S., zastoupeného JUDr. Antonínem Sanderem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 30/557, PSČ 120 00, za účasti Družstva spoluvlastníků domu v Praze 4, Daškova 3076, družstva, se sídlem v Praze 4, Daškova 3076, identifikační číslo 63 08 10 32, zastoupeného Mgr. Marií Jandovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, K Lesu 756, PSČ 142 00, o neplatnost vyloučení z družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 161/2004, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2007, č. j. 7 Cmo 27/2007-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit Družstvu spoluvlastníků domu v Praze 4, Daškova 3076, družstvu na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 17. října 2006, č. j. 39 Cm 161/2004-61, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh o určení neplatnosti usnesení členské schůze Družstva spoluvlastníků domu v Praze 4, Daškova 3076, družstva (dále jen „družstvo“) konané 23. února 2004 o vyloučení navrhovatele z družstva.
Přípustnost dovolání dovolatel opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož družstvo prokázalo, že navrhovateli byla dána před vyloučením z družstva písemně výstraha v souladu s ustanovením §231 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v dopise ze 6. března 2002, odeslaném doporučeně podle evidence družstva 7. února 2002. Namítá, že doručení přípisu bylo prokázáno pouze tvrzením družstva o nevrácení odeslané zásilky a záznamem družstva o odeslané poště. Těmito skutečnostmi nemůže být prokázáno doručení, ale jen odeslání zásilky. Přitom interní doklady družstva o odeslání zásilky a způsob jejich zpracování nelze bez možných pochyb ověřit. Posouzení otázky, zda pro splnění účelu doručení je postačující tvrzení družstva, že se mu doporučená zásilka nevrátila, nebyl-li předložen ani podací lístek potvrzený poštovním úřadem, a důkaz vlastní evidencí odeslané pošty považuje za zásadní pro závěr, zda bylo prokázáno, že navrhovateli byla doručena písemná výstraha před vyloučením z družstva.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval otázkou časové návaznosti mezi udělenou výstrahou (6. března 2002) a rozhodnutím o vyloučení navrhovatele z družstva (23. února 2004). Zdůrazňuje, že výstraha je varováním, které by mělo být aktuální, když „vyloučení má v podstatě sankční podobu a je s ním spojen značný majetkový postih pro vylučovaného“. V žádné další korespondenci mezi účastníky již nebyla výstraha před vyloučením sdělována. Namítá, že značná časová prodleva mezi udělenou výstrahou a vyloučením způsobuje neúčinnost vyloučení. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Družstvo považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán(§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Dovolacími námitkami, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení, dovolatel ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem soudů obou stupňů o tom, že dovolateli byla dána před vyloučením z družstva výstraha přípisem ze 6. března 2002. Tyto výhrady jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani prostřednictvím námitky, že odvolací soud se nezabýval otázkou časové návaznosti mezi udělenou výstrahou a rozhodnutím o vyloučení navrhovatele z družstva. Tuto výhradu totiž dovolatel vznesl až v dovolání, nebyla uplatněna v žalobě ani v odvolání (jak tvrdí dovolatel), proto se jí odvolací soud nezabýval, a tudíž se jí nemohl zabývat ani dovolací soud.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy dovolání přípustné není. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a navrhovateli vznikla povinnost nahradit družstvu náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.750,- Kč podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 810,- Kč a celkem činí 4.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu