ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.847.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 847/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce B. H. , zastoupeného Mgr. Lukášem Damborským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní třída 10, PSČ 110 00, proti žalovanému B. S. , zastoupenému JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem, se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13, PSČ 739 98, o zaplacení 994.253,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 210/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 8 Cmo 138/2008 – 181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou jeho advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2007, č. j. 23 Cm 210/2005 – 101, kterým tento soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 994.253,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 3,334.253,- Kč za dobu od 1. ledna 2005 do 18. února 2005, s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 1,664.253,- Kč za dobu od 19. února 2005 do 5. května 2005 a s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 994.253,- Kč za dobu od 6. května 2005 do zaplacení, z titulu zaplacení nedoplatku kupní ceny za prodej akcií společnosti LAUDIS, akciová společnost (dále jen „společnost“), podle smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 25. října 2004 (dále též jen „smlouva).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V napadeném rozsudku odvolací soud uzavřel, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy prokazatelně seznámen s hospodařením emitenta, věděl a případně mohl a měl vědět o tom, že emitent dluží společnosti DEHTOCHEMA BITUMAT a. s. částku přesahující 23,000.000,- Kč a že je s placením v prodlení a že v řízení naopak nebylo prokázáno, že by uvedl žalovaného v omyl o rozsahu závazků emitenta, případně že by o takovém omylu žalovaného věděl či vědět musel. Proti oběma uvedeným skutkovým závěrům odvolacího soudu vznáší dovolatel námitky. Ty však, jak shora uvedeno, u dovolání, které může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelem zpochybněné právní závěry, které odvolací soud učinil při výkladu konkrétního právního úkonu – smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 25. října 2004 – co do určitosti předmětu plnění, pak postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výklad sporného právního úkonu, jak jej provedl odvolací soud, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (srov. §37 odst. 3 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), když plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obchodního zákoníku formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Výhradu dovolatele, že odvolací soud nepřipustil důkaz, jehož provedení navrhl je možno posoudit pouze jako (namítanou) vadu řízení dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
K tomu je ještě třeba dodat, že z ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že je povinností účastníků označit důkazy k prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů, provede, však rozhoduje soud. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné a své rozhodnutí řádně odůvodnil (což v projednávané věci odvolací soud učinil), postupoval v souladu s uvedeným ustanovením. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy dovolání přípustné není. Proto je dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalobce učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobci 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalovaného částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 24. srpna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu