ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1016.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1016/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. srpna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 3. 2010, č. j. 68 To 85/2010-251, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 42/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 12. 2009, č. j. 1 T 42/2009-225, byl obviněný T. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 7. 3. 2009 v době okolo 10.45 hod. v H. na T., poblíž schodů k ubytovně na ulici V., žádal po své babičce J. S., aby mu vydala finanční hotovost ve výši 200,- Kč, přičemž držel v pravé ruce kuchyňský nůž s čepelí o délce 10,5 cm, jejíž špičkou mířil na její břicho, aby ji zastrašil, když mu však jmenovaná sdělila, že u sebe žádné peníze nemá, schoval nůž do kapsy“. Za to byl podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72a odst. 2 tr. zák. mu současně byla uložena zabezpečovací detence. Stejným rozsudkem byl dále obviněný výrokem podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 3 ZT 309/2008, pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 17. 3. 2010, č. j. 68 To 85/2010-251, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 3. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl v odsuzující části i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že již soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutek popsaný v obžalobě a posléze i ve výroku rozsudku. Z dikce tzv. skutkové věty nelze podle jeho názoru jednoznačně dovodit, že by se vůči své babičce – poškozené J. S. - skutečně dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Pro takovou právní kvalifikaci jeho jednání totiž chybělo naplnění zákonného znaku dané skutkové podstaty, a to použití „pohrůžky bezprostředního násilí“. Ten podle dovolatele rozhodně nelze dovodit pouze z toho, že při vznášení svého požadavku o vydání peněz držel v ruce nůž. Dovolatel zdůraznil, že nůž držel u svého těla, přičemž stál ve vzdálenosti asi 1 metru od poškozené a svoji žádost o poskytnutí částky 200,- Kč nijak nestupňoval ani ji nedoprovázel jakýmkoliv verbálním projevem. Za takto zjištěných skutkových okolností pak soudy dospěly k vadnému právnímu posouzení věci, tj. že se předmětným skutkem dopustil trestného činu loupeže, ačkoliv skutkový stav věci, který měly k dispozici, tento závěr nedovoloval.
Obviněný je proto přesvědčen, že jeho dovolání je důvodné. V jeho závěru pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 3. 2010, č. j. 68 To 85/2010-251, a věc vrátil tomto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ho podle §265m odst. 1 tr. ř. sám zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K argumentaci dovolatele poznamenal, že nebývá zvykem žádat někoho o peníze s nožem v ruce a je zcela logické, že poškozená jeho počínání chápala jako pohrůžku násilím, a to pohrůžku bezprostřední, neboť obviněný držel předmětný nůž jen několik desítek centimetrů od jejího těla. Soud prvního stupně navíc učinil skutková zjištění, že ačkoliv se poškozená o dovolatele starala místo jeho rodičů, kradl jí občas věci a někdy vůči ní používal i brachiálního násilí. Krátce před incidentem došlo mezi obviněným a poškozenou telefonicky ke sporu, při němž obviněný poškozené vulgárně nadával a vyjadřoval se, že ji zabije. Tyto skutečnosti pak podle státního zástupce nasvědčují tomu, že i samotné držení nože v ruce spojené s dovolatelovým požadavkem na vydání částky 200,- Kč, bylo pohrůžkou bezprostředního násilí a že soudem použitá právní kvalifikace skutku je přiléhavá.
S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel státní zástupce své písemné vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně připomněl, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně také navrhl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný T. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitkou, že jeho jednání popsané ve výroku o vině v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když jím nenaplnil veškeré zákonné znaky této skutkové podstaty, konkrétně pak znak „pohrůžky bezprostředního násilí“, uplatnil obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. právně relevantně. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí v případě trestného činu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu tedy předcházet. Zmocněním se cizí věci je nutno rozumět takové jednání pachatele, jímž si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci.
S ohledem na argumentaci použitou dovolatelem je dále třeba uvést, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn . Zde je nutno rozlišovat mezi dokonáním a dokončením trestného činu. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že čin je dokončen teprve tehdy, jestliže se pachatel věci skutečně zmocnil Pozn.: V právní nauce srov. Vladimír Solnař, Jaroslav Fenyk, Dagmar Císařová: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, Praha 2003, str. 336. . Tedy i když pachatel po použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nakonec upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže tím nezaniká podle §8 odst. 3 tr. zák., neboť čin již byl dokonán. Nemůže tedy obstát námitka obviněného, že poté, co mu poškozená odmítla vydat požadovaný finanční obnos, v dalším naléhání či stupňování útoku proti ní nepokračoval.
Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (k tomu srov. Zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, č. j. Tpjf 33/79, Zhodnocení poznatků o rozhodování soudů o některých trestných činech proti svobodě se zvláštním zaměřením na trestný čin loupeže, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1980).
Typickým příkladem konkludentní pohrůžky bezprostředního násilí je i manipulace s nožem za současného pronášení požadavku na vydání věci (v daném případě finanční hotovosti), zvláště pak pokud pachatel míří špičkou čepele vůči tělu (zde břichu) napadeného. V posuzovaném případě soudy jako jeden z faktorů umocňujících obavu poškozené z osoby obviněného vyhodnotily mimo jiné i to, že obviněný (dovolatel) se již v minulosti k poškozené násilně choval. Ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že dovolatelovo jednání bylo za daných okolností způsobilé v poškozené vzbudit obavu, že pokud se nepodrobí jeho vůli, použije proti ní násilí. Takový závěr soudů pak nemohla zvrátit ani dodatečná snaha poškozené počínání dovolatele - svého vnuka - vůči ní bagatelizovat a tím mu pomoci. Dovolatel sám přitom úmyslně jednal se znalostí všech rozhodných skutkových okolností; zejména věděl, jakým způsobem o peníze žádá (s nožem v ruce) a že ho poškozená zná jako osobu s násilnickými sklony.
Se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je tedy zřejmé, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal použitím bezprostřední (zde konkludentní) pohrůžky násilí. Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy dovolatelem namítanými vadami a ve vytýkaném směru je lze považovat za rozhodnutí věcně správná, nebylo podanému dovolání možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného T. S. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler